Článek
Byl to král bavičů, živel, který dokázal táhnout televizní Silvestry, držet v šachu celé hospody a vtisknout nezapomenutelný šarm filmům jako Chalupáři nebo Arabela. Národ ho miloval pro jeho neutuchající životní optimismus a energii, která působila jako nevyčerpatelný gejzír.
Jenže když zhasla červená kontrolka na kamerách a zatáhla se divadelní opona, tenhle gejzír okamžitě vyschl. Za zářivou maskou lidového baviče se totiž skrývala drsná, mrazivá realita těžce nemocného člověka, který v naprostém soukromí a samotě sváděl brutální, každodenní boj o každý jednotlivý nádech. Vladimír Menšík se doslova upracoval k smrti pro zábavu ostatních, zatímco sám prožíval peklo zvané absolutní nedostatek kyslíku.
Když tělo nestíhá tempo vlastní geniality
Menšík byl člověk extrémů. Miloval život, lidi, dobrou společnost a po dlouhá léta také litry alkoholu, kterým splachoval obrovské pracovní tempo. Jenže jeho tělo mělo tikající bombu – těžké, agresivní astma, které se s přibývajícími lety a divokým životním stylem zhoršovalo do monstrózních rozměrů. K tomu se postupně přidaly vážné problémy se srdcem a žaludkem.
V sedmdesátých a osmdesátých letech už byl jeho zdravotní stav v podstatě kritický. Zatímco lidé u televizorů obdivovali jeho rtuťovité pobíhání před kamerou, Menšík v šatnách kolaboval. Jeho plíce byly v tak zdevastovaném stavu, že běžný pohyb pro něj znamenal neúnosnou zátěž. Přesto odmítal zpomalit. Měl v sobě až chorobný pocit zodpovědnosti vůči divákům a režisérům. Věděl, že lidé jdou „na Menšíka“, a představa, že by je zklamal, pro něj byla horší než samotná fyzická bolest.
Tajná medicína mezi filmovými obrazy
Při natáčení legendárních Chalupářů nebo během velkých estrádních pořadů už byla situace neudržitelná. V zákulisí, schovaný za kulisami nebo v tmavém koutě šatny, musel sedět osobní lékař – velmi často jeho oddaná kamarádka, lékařka Zdena Lipárová. Ta s sebou vozila celý kufr léků, inhalátorů a především silných injekcí s aminofylinem a syntetickými hormony, které měly za úkol jediné: bleskově roztáhnout kolabující průdušky a donutit srdce k šílenému výkonu.
Realita na place byla děsivá. Režisér zakřičel „Stop!“, Menšík, do té doby hýřící vtipem, se okamžitě zlomil v pase, chytil se za stůl a z hrdla se mu ozvalo jen strašidelné, sípavé hvízdání. V tu chvíli k němu přispěchal lékař, odtáhl ho do zákulisí a přímo na židli mu píchl silnou injekci rovnou do žíly. Menšík tam seděl s hlavou zvrácenou dozadu, zbledlý, opocený, lapající po vzduchu jako ryba na suchu. Lékařka mu držela ruku a čekala, až lék zabere. O deset minut později se ten samý chlap otřel ručníkem, nasadil ten svůj pověstný šibalský úsměv, vkročil zpátky před kamery a předvedl další patnáctiminutový monolog plný smíchu. Byl to permanentní tanec na hraně infarktu.
Deprese v tichu prázdného pokoje
Tento strašlivý životní styl na dluh si vybral obrovskou daň na jeho psychice. Člověk, který rozesmíval miliony lidí, doma prožíval těžké, temné deprese. Když se vrátil z natáčení nebo z divadelního zájezdu, úplně se izoloval od světa. Seděl sám v tichu pokoje, obklopený krabičkami léků a kyslíkovými bombami, a paralyzoval ho čistý, živočišný strach. Strach z toho, že přijde další záchvat a on se nedočká rána.
Alkohol, který mu dříve pomáhal tlumit úzkost, musel pod hrozbou okamžité smrti úplně vysadit, což jeho psychickému stavu na klidu nepřidalo. Najednou tu byl čistý, nefiltrovaný děs z udušení. Uvědomoval si, že mu dochází čas i kyslík, ale mašinerii showbyznysu už nedokázal zastavit. Stal se vězněm své vlastní popularity. Národ od něj nechtěl vidět unaveného, starého, nemocného pána. Národ chtěl Menšíka, co střílí vtipy jako z kulometu. A on jim ho dával až do úplného sebezničení.
Poslední potlesk v Brně
Svému osudu Vladimír Menšík neuhnul ani vteřinu. Své úplně poslední televizní vystoupení absolvoval v pořadu Abeceda v květnu roku 1988. Ti, co tehdy stáli v zákulisí, vzpomínali, že byl v tak zuboženém stavu, že ho na pódium museli téměř donést. Nemohl dýchat, nemohl stát na nohou. Ale jakmile se rozsvítila světla reflektorů, stal se zázrak. Menšík opět ožil, odvyprávěl své historky a lidé v sále tleskali vestoje.
O dva dny později, 29. května 1988, se jeho unavené srdce a zdevastované plíce v brněnské nemocnici definitivně zastavily. Bylo mu pouhých 58 let.
Vladimír Menšík nezemřel jako starý muž, který v klidu odešel na odpočinek. Zemřel jako voják v první linii zábavního průmyslu. Když si dnes pustíme jakýkoliv jeho film nebo estrádu, už víme, že ten smích, který z něj tak lehce a přirozeně proudil, byl vykoupený tou nejvyšší možnou cenou. Za každým jeho vtipem, za každým gestem a za každým úsměvem stál v zákulisí schovaný doktor s jehlou, zkažený vzduch a tichý, hrdinský boj o to nejcennější, co máme – o obyčejný lidský nádech.
Zdroje
- Svědectví osobní lékařky MUDr. Zdeny Lipárové – Klíčový zdroj pro tvůj článek. Byla to jeho nejbližší přítelkyně a ošetřující lékařka, která s ním jezdila po natáčeních. Po letech prolomila hradbu mlčení a detailně popsala jeho závislost na lécích, záchvaty astmatu za kulisami i to, že skutečnou příčinou smrti v Brně nebylo udušení, ale masivní krvácení z prasklého žaludečního vředu.
- Vzpomínková kniha Lubomíra Kostelky: Kluk z Hané – Jeho celoživotní souputník a nejlepší kamarád Kostelka (zvaný Lanyž) v knize otevřeně popisuje jejich divoká léta, pití „první ligy“, propité noci i moment, kdy u Menšíka lékaři astma poprvé náhodou objevili.
- – Rodný list a matriční záznamy potvrzují, že Vladimír Menšík se narodil v roce 1929. Úřední dokumenty z pozdějších let ale dokládají schválenou změnu v osobních dokladech na rok 1924, kterou herec provedl, aby mohl odejít do starobního důchodu o pět let dříve. Oficiální biografické dokumenty a registry (Město Ivančice)
- Televizní dokument České televize: Příběhy slavných – Tažní ptáci – Dokumentární snímek, kde jeho herečtí kolegové z natáčení Chalupářů a režisér František Filip otevřeně vzpomínají na drsné kolapsy v šatnách, kdy Menšík modral bez vzduchu, a na to, jak odmítal kaskadéry i stopku v natáčení.
