Zjednodušení nestačí. EU musí zrušit politická opatření v oblasti klimatu

Tento týden Evropská komise zveřejnila svůj návrh „dohody o čistém průmyslu“, který má za cíl sladit politiky EU v oblasti klimatu s konkurenceschopností, jak je uvedeno v tzv. souhrnném balíčku. Komise tím konstatuje, že „naše náklady na energii zůstávají relativně vysoké, což Evropu vystavuje reálnému riziku deindustrializace“.

Navzdory varování ze strany chemického průmyslu, kdy generální ředitel společnosti Ineos Jim Ratcliff zdůraznil v otevřeném dopise, že kvůli nákladům na energii a daním na CO2 „všichni naši hlavní konkurenti plánují odchod z Evropy“, se zdá, že Komise EU nehodlá zásadně změnit kurs.

Ano, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová hovoří o „zjednodušení“, ale stále neupustila od plánu učinit „klimatický cíl“ EU pro rok 2040 závazným, což by představovalo zostření klimatické politiky EU. Skutečnost, že tuto myšlenku výslovně podpořilo pouze osm členských států EU, by měla být pro von der Leyenovou jasným signálem, že doba se změnila.

Teresa Riberová, socialistická výkonná místopředsedkyně Evropské komise odpovědná za zelenou transformaci, byla mnohem přímočařejší než von der Leyenová, když řekla: „Nederegulujeme… naopak: Přecházíme do fáze implementace.“ Její francouzský kolega Stéphane Séjourné, který má na starosti průmyslovou strategii, dodal: „Nemáme motorovou pilu.“ To znamená, že EU není ochotna kopírovat úspěch argentinského prezidenta Javiera Mileie.

Některá pozitiva

Abychom byli spravedliví, návrhy Komise obsahují některé pozitivní prvky. Zejména během prvního funkčního období von der Leyenové byla přijata celá řada nákladných předpisů, často souvisejících s klimatem. Komise nyní navrhuje zmírnit některé z jejích nejhorších aspektů.

Navrhuje na dva roky zmrazit směrnici EU o podávání zpráv podniků o udržitelnosti (CSRD), která vstoupila v platnost v roce 2023, a zároveň chce zavést změny, které zajistí, že ji bude muset dodržovat méně menších podniků. Komise však nechce měnit žádnou z povinností.

U směrnice o náležité péči v oblasti udržitelnosti podniků (CSDDD), která vyžaduje, aby podniky s více než 1 000 zaměstnanci posuzovaly dopady svých výrobků na životní prostředí a lidská práva, chce odklad o jeden rok, přičemž chce také omezit odpovědnost podniků a délku dodavatelského řetězce, o němž mají podávat zprávy. I když malé a střední podniky jsou již z požadavků této směrnice vyňaty, mnohé z nich tvrdí, že se dostanou do obtížných regulí kvůli tomu, že dodávají větším společnostem. To by mělo sloužit jako varovný signál, že vynětí malých podniků z CSRD nebude všelékem.

Kromě toho chce Komise mírně zmírnit předpisy EU o taxonomii. Dalším pozitivním prvkem je stimulace rychlejšího povolování větrných elektráren a další infrastruktury.

Poměrně málo negativ

Navzdory těmto pozitivním krokům se zdá, že Komise EU se domnívá, že snížení zátěže evropských podniků by mělo jít ruku v ruce se zvýšením zátěže zahraničních podniků. Nový navrhovaný legislativní balíček obsahuje poměrně dost nového protekcionismu, neboť Komise požaduje takzvané „buy European“ klauzule, jejichž cílem je změnit pravidla pro zadávání veřejných zakázek ve prospěch čistých technologií vyrobených v Evropě. Zákazníkům tak hrozí, že budou připraveni o nejlepší možný výrobek.

Evropská komise navíc uvedla, že i když nyní snižuje regulační tlak na evropské podniky, bude se snažit obsah předpisů, které „souhrnný balíček“ EU osekává, prosadit v dohodách se třetími zeměmi, které ne vždy sdílejí apetit EU k nákladné klimatické politice.

To je znepokojivé, neboť to fakticky znamená, že Komise využívá domácího zjednodušení jako ospravedlnění pro zdvojnásobení problematické cesty využívání obchodních jednání jako prostředku k vnucování politických rozhodnutí obchodním partnerům. To se již zle vymstilo v případě nařízení EU o odlesňování, které byla EU nucena odložit o jeden rok v důsledku protestů obchodních partnerů, od USA přes Brazílii až po Malajsii. Ta byla obzvláště nespokojena s tím, že EU odmítá uznat její normu pro odlesňování MSPO jako rovnocennou, přestože nevládní organizace chválily úspěchy této země při snižování odlesňování, které bylo spojeno zejména s vývozem palmového oleje. Ironií osudu je, že Malajsie nyní dokonce přichází s ještě přísnější normou, než je norma předpokládaná v nařízení EU o odlesňování, ale EU tyto zahraniční normy na rozdíl například od Velké Británie kategoricky odmítá uznat.

Také klimatický tarif EU, neboli Carbon Border Adjustment Mechanism (CBAM), je příkladem zeleného protekcionismu v odvetě za to, že obchodní partner odmítá kopírovat nákladnou klimatickou politiku EU. Kromě toho, že je CBAM protekcionistický, ukládá podnikům také velkou administrativní zátěž. Dobré je, že Komise chce v tomto případě vyjmout nejmenší dovozce. Nyní se také rozhoduje pro administrativní zjednodušení, ale v pozdější fázi chce pod režim uhlíkové daně na hranicích zahrnout více výrobků. Tím by prý mohlo dojít k tomu, že by se to týkalo i vývozu z Evropy do třetích zemí. Jinými slovy, Komise EU nakonec zdvojnásobuje přístup CBAM, který napíná vztahy s obchodními partnery.

Problémy nikdy nepřicházejí samy

Kromě dodatečného protekcionismu se Evropská komise nedokázala zdržet ani návrhů na další mikromanagement. Domnívá se prý, že by se mělo podpořit a případně zavést povinné využívání elektřiny mimo špičku. EU také potvrzuje, že „v roce 2026 přijme Akt o oběhovém hospodářství (Circular Economy Act)“, který má v podstatě za cíl zavést ještě více omezení, aby bylo možné realizovat „oběhové hospodářství“.

V neposlední řadě asi nikoho nepřekvapí, že Evropská komise chce v rámci svého nového balíčku také utratit více peněz daňových poplatníků. Komisař EU pro „klima, nulové čisté emise a čistý růst“ Wopke Hoekstra se to snaží zdůvodnit slovy: „Problém klimatu se bude zhoršovat, než se zlepší. […] Cena pro Evropu je bohužel obrovský.“ Proto Komise oznamuje, že „mobilizuje více než 100 miliard eur“ na „čistou produkci vyrobenou v EU“. Jak přesně to bude financováno, zůstává nejasné a je také záhadou, proč by tento druh průmyslové politiky měl být nějak úspěšnější než podobné neúspěšné pokusy v minulosti. Komise je pak známá tím, že zkouší totéž a očekává jiné výsledky. EU chce k tomuto účelu využít svůj investiční program InvestEU, který zavádí regulační úpravy zaměřené na uvolnění dalších 50 miliard eur ve veřejných a soukromých investicích, zatímco socialistická komisařka EU pro hospodářskou soutěž Riberová slíbila zmírnit omezení EU týkající se státní podpory. Problémy nikdy nepřicházejí samy.

Reakce na nový soubor návrhů Komise nejsou příliš pozitivní. Evropská podnikatelská federace BusinessEurope se domnívá, že je třeba jednat rychleji, a její generální ředitel Markus Beyrer prohlásil, že je nepravděpodobné, že by tato opatření stačila ke krátkodobému snížení nákladů na energie.

Také český premiér Petr Fiala se vyjádřil skepticky, když řekl: „Na první pohled se zdá, že jsou spojovány protichůdné trendy, kdy na jedné straně je to podpora průmyslu, na druhé straně zachování green dealu.“ Jeho ministr financí Zbyněk Stanjura byl ještě sdílnější a prohlásil: „Nebudeme mít na zvýšení výdaje na obranu a nezměněný objem dekarbonizace peníze“. Jinými slovy: Zjednodušení nestačí. EU musí skutečně snížit cíle a regulace klimatické politiky.

---

Autor Pieter Cleppe, bruselský spolupracovník Institutu liberálních studií