Článek
Do bytu v ulici Volodarského číslo 11 ve Vladimiru vstoupil 20. března 1991 vojenský prokurátor Anatolij Jablokov. S ním technik vladimirské KGB s kamerou Panasonic. Výslech začal v 10:45.
Vyslýchaný byl skoro slepý — předkládané dokumenty mu prokurátor musel předčítat. Jmenoval se Dmitrij Stěpanovič Tokarev a od prosince 1938 do roku 1945 byl náčelníkem Správy NKVD Kalininské oblasti. Nešlo o rozhovor pro pamětníky. Byl to procesní úkon v trestní věci číslo 159 — ve vyšetřování katyňského zločinu, které sovětská prokuratura zahájila v roce 1990. Svědek byl poučen o trestní odpovědnosti za křivou výpověď a sám se na to během výslechu odvolal: může prý mluvit jen pravdu.
Katyň, která není Katyň
Nejdřív je třeba srovnat dvě věci, které se běžně pletou.
Pátého března 1940 podepsalo šest členů politbyra, mezi nimi Stalin, rozhodnutí zastřelit bez soudu zhruba 25 700 polských zajatců a vězňů. Drželi je ve třech táborech a každý tábor měl své vlastní místo smrti: zajatci z Kozelska byli postříleni v Katyňském lese, zajatci ze Starobělska v Charkově a zajatci z Ostaškova přímo v budově Správy NKVD v Kalininu — dnešním Tveru. Pohřbili je u vesnice Mednoje. Slovo „Katyň“ se vžilo pro celý zločin, ale Tokarev s Katyní neměl nic společného. Jeho svědectví se týká Kalininu.
A druhá oprava, na které Tokarev sám trval tak urputně, že svou výpověď dvakrát výslovně upřesnil: v Ostaškově nebyli hlavně armádní důstojníci. Byli tam policisté všech hodností, vězeňští dozorci, pohraničníci, četníci, velitelé hasičů. „Ani jednoho důstojníka nezastřelili,“ říká. „Důstojníci z policie stříleni byli.“
Pojďme
Do Kalininu přijela z Moskvy trojice: Vasilij Blochin, Siněgubov a Krivenko. Blochin byl kat ústředí NKVD, muž s praxí, o níž se nemluvilo. Tokarev seděl ve své kanceláři, když k němu všichni tři vešli. Řekli jen: pojďme.
Tak šel — a popsal pak prokurátorovi, co uviděl. Blochin si za několik minut oblékl, co měl na práci: koženou hnědou čepici, dlouhou koženou zástěru, kožené rukavice s manžetami nad lokty. „Uviděl jsem kata,“ shrnul to Tokarev po jednapadesáti letech. Když se prokurátor ptal, jestli to tak měli všichni, odpověděl, že ne — jen on. Ostatní neměli k popravě vztah. „To měl patrně pracovní oděv.“
Čtyři otázky
Technologie byla jednoduchá a Tokarev ji vylíčil bez vzrušení, jako provozní záležitost.
Zajatce přivezli z Ostaškova vězeňskými vagony, od nádraží do vnitřní věznice je rozvážel jediný antonek, tam a zpátky. V suterénu se čekalo v celách. Po jednom je vodili do „rudého koutku“ — do leninské místnosti s plakáty, jaké tehdy patřily do každého úřadu. Tam se ověřovala totožnost. Příjmení, jméno, rok narození, čím jste pracoval. Čtyři otázky. Žádné usnesení se nečetlo, žádný prokurátor nebyl přítomen, nezapisovalo se jediné slovo. Pak pouta a chodbou dál: „Do konečné stanice.“
Dveře cely, rudého koutku i chodby mezi nimi nechal Blochin obít plstí. Z popravčí cely vedl druhý východ rovnou na dvůr, kde čekala nákladní auta s plachtami. Těla nakládali řidiči a dozorci — titíž lidé, kteří před chvílí stříleli.
Stříleli z waltherů. Blochin přivezl z Moskvy celý kufr německých pistolí, protože sovětské se při takovém počtu výstřelů příliš rychle opotřebovávaly. Vydával je sám a po skončení noci je zase vybral a zamkl.
První noc přivezli tři sta lidí. Ukázalo se, že je to příliš: noc byla krátká a slunce vyšlo dřív, než byli hotovi. Od té doby se vozilo po dvou stech padesáti.
A pak je tu drobnost, na kterou si Tokarev pamatoval zřetelněji než na jména. Zeptal se jednoho chlapce, kolik mu je. Osmnáct. Kde sloužil — u pohraničníků. Čím byl — telefonista. Vešel bez čepice a usmíval se. Na prstech napočítal, že odsloužil šest měsíců.
Naivní člověk jste
Nejpřesvědčivější místo celé výpovědi není žádná hrůza, ale úřední pohrdání.
Tokarev se zeptal, kolik bude potřeba dělníků na kopání hrobů. Vysmáli se mu: naivní člověk, na to je potřeba rypadlo. Blochin si přivezl z Moskvy rovnou dva bagristy. Jámy byly u lesa za Mednoje, kousek před chatovou osadou NKVD — místo vybíral Blochin osobně. Na každou noční dávku zhruba jedna jáma, do ní všechny najednou, na hromadu. Prokurátor se podivil, jestli se nepoužívalo vápno. „Nic se nepoužívalo.“ Nahrnuli to rypadlem, srovnali a konec. Žádné ploty, žádné značky. Jen hlídač Sorokin, kterého tam potom usadili pod záminkou, že hlídá Tokarevovu chatu.
Alkohol se vydával povinně. Nikdy předtím, nikdy během, vždycky až po návratu. Kupoval se po bednách a disponoval jím Blochin. Vykonavatelé dostali odměnu ve výši měsíčního platu a Moskvané uspořádali po skončení operace ve svém salonním vagonu banket.
Čeho se starý muž drží
Tokarev soustavně popírá vlastní účast. Do popravčí cely prý nevstoupil, v rudém koutku byl celkem dvakrát nebo třikrát a pokaždé jen pár minut, pak se vymluvil na neodkladné věci. Když operace běžela, vyjednal si v oblastním výboru služební cesty po okresech a úmyslně je protahoval: „Přijedu, a ‚svatba‘ pokračuje.“
Hlavním důkazem je mu seznam odměněných. Blochin ho prý na chodbě potkal a řekl mu, že ho na odměnu zapsal — a Kobulov ho vlastní rukou vyškrtl. „Byl jsem rád, že jsem nedostal ty jidášské groše.“
Jenže tady je potřeba číst opatrně. Berijův rozkaz o odměnách z října 1940 skutečně Tokareva neobsahuje — jenže neobsahuje vůbec žádného náčelníka oblastní správy. Jeho nepřítomnost tedy jeho verzi nevyvrací, ale ani nedokazuje. A dvacátého šestého dubna 1940, uprostřed poprav, byl Tokarev vyznamenán Řádem Čestného odznaku, týmž dnem jako Blochin. Proč, z dostupných dokumentů nevíme.
Zároveň toho, co nepopírá, zůstává dost. Věděl o rozhodnutí předem. Poskytl na operaci své lidi. Byl v místnosti, kde se zjišťovalo, koho za chvíli zastřelí. A o pět let později, když předával úřad nástupci, ukázal mu, kde to místo je.
Tragédie, která se nekonala
Konec výslechu má pointu, kterou by si člověk nevymyslel.
Prokurátor se ptá na osudy zúčastněných a Tokarev je odbavuje jeden za druhým: Sucharev se zastřelil. Blochin se zastřelil. Pavlov se zastřelil. Rubanov se zbláznil. A dodá jedno slovo: „Tragédie!“
Podle kádrových spisů se nestalo nic z toho. Blochin zemřel v roce 1955 na infarkt. Pavlov se deset měsíců po popravách stal Tokarevovým nástupcem v čele kalininské Správy, skončil jako generálmajor a zemřel roku 1962. Rubanov byl komandantem ještě sedmnáct let, dostal Řád Lenina a zemřel roku 1982 v Kazani. Sucharev dojezdil jako inspektor dopravní bezpečnosti kazaňské milice a z ministerstva odešel v roce 1959 pro věk.
Nejde o drobnou nepřesnost staré paměti. Jde o jediné místo, kde se výpověď mění v příběh — v příběh o operaci, která vzápětí zničila své vykonavatele. Ten příběh se nestal. Vykonavatelé dožili na penzi, většinou v témže městě.
Zpráva předsedy KGB Šelepina Chruščovovi z 3. března 1959, psaná rukou v jediném exempláři — návrh zničit spisy 21 857 zastřelených. RGASPI, f. 17, op. 166, sp. 621a, l. 12.
Jak to skončilo
Kvůli téhle výpovědi bylo pohřebiště u Mednoje nalezeno. První exhumace proběhly už v srpnu 1991.
Jablokov uzavřel věc číslo 159 v červenci 1994 usnesením, v němž skutek kvalifikoval obdobně podle norimberské charty a za odpovědné označil Stalina, Molotova, Vorošilova a Mikojana i ty, kdo zločin po léta zakrývali. Usnesení bylo zrušeno a Jablokov z případu odvolán. Vyšetřování formálně běželo ještě deset let, v roce 2004 bylo zastaveno a samo usnesení o zastavení utajeno; poškozeným nebylo zpřístupněno 116 ze 183 svazků spisu.
Dmitrij Tokarev zemřel 19. listopadu 1993 ve Vladimiru, dva a půl roku po tomto výslechu, aniž byl kdy z čehokoli obviněn. Stejně jako všichni ostatní.
Prameny
Úplný český překlad výslechu D. S. Tokareva z 20. března 1991 (trestní věc č. 159) vyšel pod názvem Uviděl jsem kata na www.stare-texty.cz, včetně úvodu, vysvětlivek a obrazové přílohy.
Pasáže citované v tomto článku: Zbraně, prémie, cennosti; Uviděl jsem kata; Sklep a jeho plánek; Pohřebiště u Mednoje.
Dokumenty ze „zapečetěné obálky č. 1“ — usnesení politbyra z 5. března 1940 a Šelepinova zpráva z roku 1959 — jsou uloženy v Ruském státním archivu sociálně-politických dějin (RGASPI), fond 17, opis 166, spis 621a; odtajněny byly v roce 1992 a Polsku předány 14. října 1992. Faksimile s českým překladem jsou v obrazové příloze téhož vydání.
Údaje o dalších osudech příslušníků NKVD a znění Berijova rozkazu č. 001365 z 26. října 1940 pocházejí z vysvětlivek uvedeného vydání, které vycházejí z kádrových spisů zpracovaných N. V. Petrovem a z edice Katyň. Březen 1940 — září 2000.
