Hlavní obsah
Věda a historie

Líbí se vám? Marie-Adélaïdu Savojskou měli za ošklivou, krále okouzlila

Foto: Jean-Baptiste Santerre, 1709, Musée de l'Histoire de France, Versailles, volné dílo, via Wikimedia Commons

Marie-Adélaïde Savojská, vévodkyně burgundská. Portrét Jeana-Baptista Santerra z roku 1709, Versailles.

Na portrétu je mladá žena. Vévoda de Saint-Simon, ji popsal jako „přísně vzato, ošklivou“. Marie-Adélaïde Savojská přesto okouzlila i  Ludvíka XIV. a její smrt v únoru 1712 otřásla celou Francií.

Článek
Foto: Libor Pierre Gobert, 1710, The Metropolitan Museum of Art, New York, volné dílo (CC0), via Wikimedia Commons

Marie-Adélaïde Savojská, vévodkyně burgundská (Gobert, 1710)

Mladá žena s pudrovanými vlasy ozdobenými květy, v bílých šatech s růžovou drapérií, s jemnou pletí a mírným, skoro zasněným pohledem. Portrét, který roku 1710 namaloval Pierre Gobert, by dnes nejspíš obstál i na obálce módního časopisu. Nápis v oválném rámu prozrazuje, kdo to je: Adélaïde de Savoie, duchesse de Bourgogne. Bylo jí tehdy čtyřiadvacet let.

Vévoda de Saint-Simon, který ji léta denně vídal zblízka, by se nad tím portrétem nejspíš pousmál. Podle něho byla „přísně vzato ošklivá“ – a přesto okouzlila celý Versailles i stárnoucího Ludvíka XIV. Dva roky po vzniku obrazu byla mrtvá a její smrt otřásla francouzským dvorem víc než prohrané bitvy. Saint-Simonovy Paměti ji zachycují bez přikrášlení: s chybami, rozmary i neodolatelným kouzlem.

Dvanáctiletá nevěsta

Marie-Adélaïde se narodila 6. prosince 1685 v Turíně jako nejstarší dcera savojského vévody Viktora Amadea II. a Anny Marie Orleánské, neteře Ludvíka XIV. Její osud rozhodla politika. Savojsko roku 1696 opustilo protifrancouzskou koalici a mír s Francií zpečetil sňatek: desetiletá princezna byla zaslíbena králově vnukovi Ludvíkovi, vévodovi z Bourgogne, druhému v pořadí na trůn.

Starý král ji vyjel osobně přivítat do Montargis 4. listopadu 1696 a byl jí okouzlen. Svatba se konala 7. prosince 1697 v zámecké kapli ve Versailles, den po nevěstiných dvanáctých narozeninách; ženichovi bylo patnáct. Manželství ovšem mělo zůstat dva roky jen na papíře. Princezna mezitím chodila do dívčí školy v Saint-Cyru, kterou založila králova utajená manželka paní z Maintenon.

Saint-Simon zdůrazňuje, jak dobře byla na Versailles připravena: „Nikdy nepřišla princezna tak mladá tak dobře poučena a nikdy žádná lépe nevyužila poučení, jichž se jí dostalo.“ Její otec, mazaný politik, jí francouzský dvůr dopředu vylíčil a naučil ji jediný způsob, jak v něm být šťastná: získat si krále a paní z Maintenon.

Ošklivá, a přece okouzlující

Tak tedy: jak doopravdy vypadala? Saint-Simonův popis patří k nejslavnějším portrétům celých Pamětí:

„Přísně vzato ošklivá, s povislými tvářemi, příliš vystouplým čelem, nosem, který nic neříkal, s velkými, kousavými rty, […] s nejvýmluvnějšíma a nejkrásnějšíma očima na světě, s několika zuby, a to všemi zkaženými, o nichž mluvila a jimž se posmívala první, s nejkrásnější pletí a nejkrásnější kůží […], s chůzí bohyně kráčející po oblacích; nesmírně se líbila.“

V tom je celé tajemství. Půvab podle Saint-Simona vyzařoval z každého jejího pohybu a slova. Chtěla se líbit všem, i lidem bezvýznamným, a každý měl dojem, že patří jen jemu. Na plesech byla duší zábavy, při hře nejlepší hráčkou dvora a odpoledne dokázala stejně vesele předčítat zbožné knihy se staršími dámami. Gobertův portrét tedy zachycuje spíše ideál než skutečnost – dvorní malíři své modely zkrášlovali, a zkažené zuby, vystouplé čelo ani povislé tváře na něm nenajdeme. Krásná nebyla; okouzlující ano.

Královně říkala „Teto“ a byla miláčkem starého krále

Ludvík XIV. byl v jejích dětských letech už stárnoucí, zachmuřený panovník, kterého tížila válka a nemoci. Malá Savojka mu vrátila radost. Paní z Maintenon oslovovala „teto“. Na veřejnosti byla vážná a uctivá, v soukromí však podle Saint-Simona „štěbetavá, poskakující, poletující kolem nich“: sedala na opěradla křesel, skákala králi na klín, tahala ho za bradu, přehrabovala se v jeho papírech a dopisech a směla k němu kdykoli, dokonce i během zasedání rady.

Měla i pohotový jazyk. Když král s paní z Maintenon jednou večer chválili anglický dvůr královny Anny, prohlásila: „Teto, musí se uznat, že v Anglii vládnou královny lépe než králové, a víte proč, teto? Protože za králů vládnou ženy a za královen muži.“ Oba se prý zasmáli a uznali, že má pravdu.

Saint-Simon zaznamenal i historku tak odvážnou, že se za ni předem omlouvá: princezna si jednou za večerního divadla nechala přímo v králově přítomnosti, kryta jen sukněmi, od komorné paní z Maintenon podat klystýr. Král „umíral smíchy“. Anekdota ukazuje, kam až si mohla dovolit zajít a jak bezmezně jí král promíjel.

Nebezpečné pohledy

Mladá žena obklopená dvořany, kteří neměli v době války nic jiného na práci než lásku a intriky, se nevyhnula pokušení. Saint-Simon, který byl důvěrným přítelem několika dam jejího okolí, s jistou opatrností popisuje, že její „pohledy“ padly na markýze z Nangis, tehdy idol dvorské mládeže, a že o její přízeň usiloval i ctižádostivý Maulevrier, zeť maršála z Tessé. Ten prý předstíral nemoc a ztrátu hlasu, aby s ní mohl mluvit šeptem přede všemi, aniž by to vzbudilo podezření.

Jak daleko tyto vztahy zašly, nevíme. Saint-Simon výslovně uvádí, že její manžel, do ní vášnivě zamilovaný, zemřel, „aniž kdy pojal podezření“. Sám vévoda z Bourgogne byl muž zbožný, učený a vážný, odchovanec arcibiskupa Fénelona; tvořil s živou manželkou nesourodý, ale podle všeho věrný pár. Měli spolu tři syny, všechny pokřtěné jménem Ludvík. Nejstarší zemřel roku 1705 necelý rok po narození, druhý se narodil v lednu 1707, třetí v únoru 1710.

„Budu jejich královnou“

Vztahy na dvoře nebyly vždy idylické. Dvůr velkého dauphina, Monseigneura, v Meudonu princeznu nesnášel a ona to dobře věděla. Když Monseigneur v dubnu 1711 zemřel na neštovice, stal se její manžel dauphinem a ona paní Dauphine. Koruna byla na dosah.

Saint-Simon zaznamenal scénu z Fontainebleau, u níž byla přítomna jeho vlastní žena. Princezna si všimla, že se jí dvě královy nemanželské dcery posmívají za dětinské žerty, jimiž bavila krále. Jakmile král odešel krmit své psy, chytila paní ze Saint-Simon a paní z Lévis za ruce, poskakovala a prozpěvovala: „Hé, já se tomu směju! Hé, já si z nich dělám legraci! A budu jejich královnou!“ Saint-Simon k tomu se smutkem dodává: „Běda! Věřila tomu, ta půvabná princezna, a kdo by tomu nevěřil s ní?“

Únor 1712

Pátého února 1712 dostala paní Dauphine od vévody z Noailles darem tabatěrku s výtečným španělským tabákem. Šňupala potajmu, protože král tabák nesnášel. Tabatěrku nechala na stole ve svém kabinetu. Večer dostala horečku, a když pak poslala dvorní dámu, aby jí tabatěrku přinesla, nebyla k nalezení. „Od chvíle, kdy ji paní Dauphine nechala v kabinetu na tom stole, už ji nikdo nikdy nespatřil,“ píše Saint-Simon.

Následovaly dny utrpení: prudká bolest ve spáncích, kterou podle vlastních slov snášela hůř než porod, vysoká horečka a skvrny na kůži. Lékaři pouštěli žilou z paže i z nohy, podávali dávidla a opium. Zemřela večer 12. února 1712 ve Versailles, ve věku 26 let. Ještě než skonala, odjel zdrcený král s paní z Maintenon do Marly. Podle Saint-Simona to byla „jediná opravdová bolest, jakou kdy v životě pocítil“.

Manžel, který od jejího lůžka neodcházel, se nakazil. Zemřel v Marly 18. února, šest dní po ní. Dne 8. března zemřel i jejich pětiletý syn, nový dauphin. Ze tří generací následníků zbyl jen dvouletý Ludvík, vévoda z Anjou, pozdější Ludvík XV. Podle tradice ho zachránila jeho vychovatelka vévodkyně z Ventadour, která nedovolila lékařům, aby ho léčili pouštěním žilou.

Foto: připisováno Nicolasi de Largillière, kolem 1710 / The Wallace Collection, Londýn (volné dílo)

Ludvík XIV. se svými dědici

Dnešní historici se většinou shodují, že šlo o spalničky, které tehdy řádily ve Versailles i v Paříži. Současníci však šeptali o jedu. Ztracená tabatěrka a rychlý sled úmrtí vzbudily, jak píše Saint-Simon, „ta nejčernější podezření“. Pomluvy se nakonec obrátily proti vévodovi z Orléans, synovci krále a budoucímu regentovi, jemuž by smrt následníků otevírala cestu k moci. Saint-Simon, jeho přítel, ho přesvědčivě hájí.

Dopisy do Turína?

S její smrtí souvisí ještě jedna, méně romantická legenda. Podle pozdějšího vyprávění našel král po její smrti v jejích papírech důkazy, že během války posílala svému otci, savojskému vévodovi, důvěrné zprávy z francouzského dvora. Savojsko totiž roku 1703 opět přešlo na stranu Francii nepřátelské koalice. Král měl tehdy prohlásit: „Ta malá šibalka nás klamala.“ Věrohodnost příběhu je sporná a Saint-Simon nic takového neuvádí. Píše jen, že si zachovala náklonnost k otci i ke své zemi, „někdy i proti své vůli“, ale před králem vydávala „všechno umění výmluvného mlčení“ na to, aby pocítil, že je „celá Francouzka“.

Co po ní zůstalo

„S ní pohasla radost, zábavy, ba i rozptýlení a všechny druhy půvabů,“ píše Saint-Simon. „Tma pokryla celý povrch dvora.“ Posledních tři a půl roku vlády Ludvíka XIV. bylo skutečně ponuré: starý král pohřbil syna, vnuka s jeho chotí i pravnuka a nakonec roku 1714 i dalšího vnuka, vévodu z Berry.

Po Marii-Adélaïde zůstal syn, který vládl Francii téměř šedesát let, Gobertův portrét, dnes v Metropolitním muzeu v New Yorku, a mramorová socha od Antoina Coysevoxe, která ji roku 1710 zpodobnila jako bohyni Dianu (dnes v Louvru). Především však zůstal Saint-Simonův portrét slovy, jeden z nejživějších obrazů ženy v celé francouzské memoárové literatuře.

Citáty ze Saint-Simonových Pamětí jsou z úplného českého překladu, který vychází na webu Staré texty (www.stare-texty.cz). Její smrti a portrétu je věnována kapitola 4 Tomu 10 v Dílu III („Smrt dědiců trůnu“, 1710–1715); epizoda s Nangisem a Maulevrierem je v Dílu II, Tom 4, kapitola 18.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz