Mordyjó na Novém Městě. Co o maršálku Russwormovi zapsal Bassompierre

V lednu 1604 se na novoměstské ulici strhl poprask, který Bassompierre později popsal skoro jako útěk před lynčem. Uprostřed něj byl císařský polní maršál Heřman Kryštof z Russwormu, osmatřicetiletý oblíbenec císaře Rudolfa II., a s ním čtyřiadvacetiletý lotrinský šlechtic François de Bassompierre. Ten to po více než čtvrt století, jako vězeň v Bastile, zapsal do svého Deníku. Český překlad jeho pamětí je na Starých textech, tato scéna v kapitole o zimě v Praze.

Russworm nebyl filmový padouch z Císařova pekaře, kde ho Zdeněk Štěpánek hraje jako spiklence. Historický maršál byl durynský rytíř z Frauenbreitungen, od května 1605 hrabě, velitel z turecké války. V září 1601 dobyl Stoličný Bělehrad, roku 1602 vzal útokem dolní město Budína a Pešť. Útoky na samotný Budín v letech 1602 a 1603 se nezdařily. Zároveň to byl člověk, o němž se od mládí říkalo totéž: horká hlava, víno, karty a ženy, které si bral násilím.

Poprvé ho to málem stálo krk ještě ve Francii, ve službě Christopha de Bassompierre, otce autora Deníku. Za válek Ligy byl poručíkem a pak kapitánem jeho gardy. Zabil, jak píše syn (pozdější maršál de Bassompierre), „dosti nepěkným způsobem“ poručíka Petoncourta. Když potom hlídal zámek Blancmesnil, unesl mladou slečnu, která se tam s matkou uchýlila, s ujištěním, že si ji vezme; nějaký čas jí „užíval“, pak ji přenechal jiným a poslal zpátky. Christoph de Bassompierre ho dal chytit u Amiens a postavit před vojenský soud, aby mu byla sťata hlava. K útěku mu pomohl markýz de Vitry, kapitán královské gardy, jemuž Russworm kdysi prokázal službu. Uprchlík přešel k císaři Rudolfovi II. a v Uhrách se vypracoval až na polního maršála. Zdrojem té historky není cizí pomluva, ale sám de Bassompierre, který ji měl od otce. Soudní akta se nedochovala; je to rodinné podání, ale podání z první ruky.

V říjnu 1603 se de Bassompierre s Russwormem setkali v císařském táboře u Budína. Russworm si tam mladého Lotrinčana, který k vojsku přijel jako dobrovolník, nejprve držel od těla, po bitvě na dunajském ostrově ho však přede všemi pochválil a řekl mu: „Váš otec byl mým pánem, ale chtěl mě dát nedůstojně usmrtit. Chci na tu poslední křivdu zapomenout a být napříště vaším přítelem.“ Usmířili se, jak de Bassompierre poznamenává, „na mrtvých Turcích“. Pražská scéna je pokračováním tohoto přátelství.

De Bassompierre přijel do Prahy 22. ledna 1604. Nazítří ho Russworm vzal na oběd ke karlštejnskému purkrabímu Janu z Vřesovic; maršál se ucházel o jeho nejmladší dceru Sibylu a de Bassompierre se tam toho dne zamiloval do jiné z purkrabího dcer, osmnáctileté vdovy Ester, půl roku po smrti jejího manžela šlechtice Bricznera. Po obědě se tančilo. Cestou zpět ho Russworm, „v domnění, že mi prokáže laskavost“, zatáhl do hostince na Novém Městě. Prý se s hostinským domluvil, že za dvě stě dukátů mu vydá své dvě dcery. De Bassompierre dodává, že slib byl zřejmě vynucen na opilém. Kočár nechali čekat asi dvě stě kroků od domu a dovnitř šli s českým pážetem jako tlumočníkem. Ve světnici seděly dívky nad ruční prací. Russworm vzkázal, že nesou po stu dukátech za jejich panenství. Otec vykřikl, že nic neslíbil, otevřel okno a dvakrát zavolal „Mordyjó!“. Maršál mu přiložil dýku k hrdlu a de Bassompierrovi řekl, ať si jednu z dívek vezme. Ten píše, že násilí na dívkách není jeho řemeslo, a tak „s velkou nechutí“ jen držel otci dýku na hrdle, zatímco Russworm začal jednu z plačících dívek líbat. Vtom se seběhli sousedé. Oba vyšli na ulici s dýkami přitisknutými hostinskému na tělo pod jeho kabátem; dokud je měli, říkal lidu, že se nic neděje. Jakmile je vytáhli, hostinský znovu zakřičel „Mordyjó!“ a lid se za nimi hnal s kamením. Russworm volal, ať se každý zachrání sám a nečeká, že ho bude zvedat, když upadne. Kámen ho zasáhl do beder a srazil k zemi. De Bassompierre ho přesto zvedl a kočár je odvezl do bezpečí na Staré Město. Unikli, jak píše, ze spárů více než čtyř set lidí.

Tady nejde o dvorskou anekdotu. De Bassompierre, který se jinak svými milostnými aférami nijak netají, tu scénu sám nazývá ošklivou a násilí odmítá. Rozdíl mezi ním a Russwormem není v mravní čistotě. Je v tom, že jeden počítá se souhlasem ženy a druhý souhlas nahrazuje dýkou.

Slovo, které hostinského zachránilo, de Bassompierre zaslechl a zapsal jako „Mortriau“ a sám je glosuje: znamená vražda. V českém vydání je přeloženo jako mordyjó, tedy dobový poplašný pokřik, německy Mordio. Byl to svolávací signál: sousedé, bijte na poplach. České mord je přejato ze středohornoněmeckého mort, stejně jako německé Mord; koncovka -io, -jó, -jé je zvolání, ne samostatné slovo. Říšská města znala tentýž křik jako Zetergeschrei, veřejné volání, které z přepadení dělalo věc celé ulice.

Až později se z pokřiku stalo klení. Wikislovník bere mordyjé jako zastaralé žertovné citoslovce překvapení nebo pobouření a spojuje je s francouzským mordieu, zkomoleninou mort de Dieu. Ta francouzská linie je možná u pozdějšího klení, u pražského okna roku 1604 ale nesedí: de Bassompierre výkřik vykládá jako „vražda“ a lidé vybíhají s kamením. To je německé Mordio, ne zaklínání se Bohem. Obě vrstvy se v češtině sešly ve stejném znění. Z poplašného mordyjó zbylo v obecné češtině mord, mordovat, mordýř, a z citoslovečného mordyjé už jen knižní zaklení vedle saprlot a krucinál.

Russworm tu zimu přežil. Ještě v masopustu 1604 se s de Bassompierrem a šesti dalšími pány – ne všichni byli Češi – vydal v maskách na koních Prahou přes císařský zákaz. U Staroměstské radnice sekl biřice, který chtěl chytit Bassompierrova koně, kordem v pochvě tak, že se pochva prosekla a muž byl zraněn na ruce. Rudolf II. ho v květnu 1605 povýšil na hraběte. Dne 24. července téhož roku skončila pražská šarvátka smrtí Francesca Belgiojosa, bratra císařského generála; zabil ho Russwormův sluha a maršál byl odsouzen jako spoluviník. Dne 29. listopadu 1605 mu na Staroměstské radnici prý sám mistr Mydlář sťal hlavu; podle Allgemeine Deutsche Biographie přišel císařův rozkaz k propuštění asi hodinu po popravě. Bylo mu čtyřicet let. Film Císařův pekař – Pekařův císař z něj udělal zrádce. Bassompierrovy paměti z něj dělají něco obyčejnějšího a horšího: muže, kterému dvůr odpouštěl násilí na ženách i na měšťanech. Pražského kata se dočkal až za smrt šlechtice.

Zdroje: François de Bassompierre, Deník mého života, díl I (1579–1621), kapitoly III a IV, český překlad Staré texty (www.stare-texty.cz); Journal de ma vie, vydání markýze de Chantérac; Allgemeine Deutsche Biographie, heslo Rußworm.