„Na vraždách se podílet nebudu.“ Skutečný pan de Tréville z Tří mušketýrů

Každý ho zná. Kapitán královských mušketýrů, který za svým stolem kryje Athose, Porthose a Aramise před kardinálem a před králem, muž, k němuž d'Artagnan přijíždí s otcovým dopisem. Pan de Tréville z Dumasových Tří mušketýrů.

Existoval. Jmenoval se Jean-Armand du Peyrer, hrabě de Tréville — správně de Troisville. Narodil se roku 1598 v Oloronu v Béarnu a rodové sídlo měl v Trois-Villes v baskické Soule; šlechtictví nebylo staré, přinesl je rodině až jeho otec koupí toho panství roku 1607. Od roku 1634 byl Jean-Armand kapitánem-poručíkem královských mušketýrů, jejichž formálním kapitánem byl sám Ludvík XIII. Dumas si ho vypůjčil i se jménem.

A je k němu hezký kus doloženého života. Na Starých textech o něm píší tři lidé, kteří ho znali, ve čtyřech knihách a napříč třiadvaceti lety. Dohromady dávají příběh, který je lepší než ten románový.

Poprvé se objevuje v září 1621 před Montaubanem, kde královské vojsko obléhá hugenotskou pevnost. Maršál Bassompierre si do deníku zapsal, že devátého září obléhatelé konečně dobyli kus rohové hradby, o který se dlouho marně pokoušeli — a že se při tom vyznamenal jeden baskický šlechtic, který nosil mušketu v plukovníkově setnině gardy. Tréville.

Bassompierre za něj zašel ke králi a vymohl mu praporečnický post u navarrského pluku. Důstojnická hodnost pro prostého mušketýra, za jeden den. Pak ho vzal do Piquecos, aby králi poděkoval.

A Tréville odmítl. Řekl, že u gardy slouží čtyři roky a že zůstane; bude se prý chovat tak, aby mu král dal místo tam. Bassompierre k tomu suše poznamenává, že to král později udělal — a víc.

V jedné scéně je celý ten člověk. Povýšení nechce darem a nechce ho jinde. Chce ho u svého útvaru, zasloužené.

V březnu 1629 přechází Ludvík XIII. Kotské Alpy průsmykem Mont Genèvre a u Suzy probíjí savojský zátaras, aby vysvobodil obležené Casale. Bassompierre popisuje, jak přední hlídky při postupu na barikádu narazily u jakési kaple na španělského kapitána s hrstkou vojáků, který se postavil na odpor — a získal tím vévodovi savojskému a princi piemontskému čas k útěku.

Ediční poznámka k českému vydání doplňuje, kdo se s tím kapitánem bil: Tréville. Španěl, podle jednoho pramene Serbellon, podle jiného Mercader, byl raněn a zajat. A na prosbu princezny piemontské ho král propustil — výměnou za diamantovou sponu, kterou dal Trévillovi.

Souboj u kaple, zajatý důstojník, diamant od krále. Kdyby to Dumas vymyslel, čtenář by mu řekl, že přehání.

O třináct let později je Tréville kapitán-poručík mušketýrů a Francii fakticky vládne kardinál Richelieu. Králova nového oblíbence, dvaadvacetiletého markýze de Cinq-Mars, ke králi přitom dosadil sám kardinál — na místo pana de Saint-Simon, prvního podkoního, kterého vypověděli do jeho gubernie Blaye; byl to otec pozdějšího slavného sepisovatele pamětí. A právě Cinq-Mars teď chystá s Gastonem Orleánským spiknutí proti kardinálovi, kryté tajnou dohodou se Španělskem. Ví, že Tréville sdílí s králem nechuť ke kardinálovi, a přijde si ho vysondovat.

Tréville mu odpoví — podle Priola, který znal lidi na obou stranách — že se nikdy nemíchal do vraždění kohokoli. A nechá naznačit, že nařídí-li to král, uposlechne.

Spiknutí se prozradí. Cinq-Mars je 12. září 1642 v Lyonu popraven. Trévillovi Richelieu nic nedokáže; ale ví, co ta odpověď znamenala — že kapitán mušketýrů čeká jen na králův rozkaz. A tak umírající kardinál, několik dní před vlastní smrtí, vymůže na králi, aby Trévilla a další Cinq-Marsovy důvěrníky odstranil ode dvora.

Mademoiselle de Montpensier, králova neteř, zapsala, že král se k tomu odhodlával nesmírně těžko, a ze všech nejtíž právě u Trévilla. A dodává úvahu, kterou by dnes napsal málokdo: že zlost a strach z úbytku královy přízně možná kardinálovi uspíšily smrt o několik dní.

Richelieu zemřel 4. prosince 1642. Král Trévilla okamžitě povolal zpět.

Tady je ten rozdíl mezi románem a skutečností. U Dumase Tréville s kardinálem soupeří o vliv a kryje své lidi v soubojích. Skutečný Tréville stál mezi králem a kardinálem v okamžiku, kdy se rozhodovalo o hlavách — a vybral si loajalitu ke králi tak přesně, že ho to stálo dvůr, ale ne krk.

Pátého listopadu 1644 přijíždí do Paříže anglická královna Henrietta Marie, která prchá před občanskou válkou. Soudobý deník zachytil pořadí průvodu: vpředu velká královská stáj, za ní lehká jízda, pak mušketýři — v jejich čele páni z Montbazonu a z Tréville. Za nimi šlechta, tělesná stráž a kočár s dvěma královnami a šestiletým králem.

Mušketýr, který před třiadvaceti lety odmítl praporečnický post, vede královu gardu Paříží.

Dlouho to nevydrželo. Ludvík XIII. zemřel v květnu 1643, moc převzal Mazarin a s ním se vztahy zhoršily; roku 1646 byla kompanie mušketýrů rozpuštěna. Tréville dostal roku 1657 guvernérství hrabství Foix a zemřel roku 1672 na svém panství v Troisvilles.

Dumas převzal jméno, úřad a vztah ke kardinálovi. Nepřevzal to podstatné: že skutečný Tréville nebyl idealizovaný ochránce bouřliváků, ale pragmatický velitel, který udělal kariéru tím, že si vždycky vybral krále — proti nabídce povýšení jinam, proti spiknutí, proti kardinálovi. V románu je postavou vedlejší. V pramenech je to muž, kterému Richelieu věnoval jednu z posledních starostí svého života.

A ještě jedna věc, podle rodinné tradice, kterou ale prameny na Starých textech nepotvrzují, skuteční Athos, Porthos a Aramis — Armand de Sillègue d'Athos, Isaac de Porthau a Henri d'Aramitz — byli mušketýry jeho kompanie a zároveň jeho příbuzní z Béarnu: d'Athos a d'Aramitz prý jeho bratranci, de Porthau jeho švagr. Jestli je to pravda, skládal si kapitán královu gardu z vlastní rodiny. A Dumas si z ní vzal rovnou celý casting.

François de Bassompierre: Deník mého života, díl I, kapitola XVII (Montauban 1621), a díl II, kapitola IX (Suzský průsmyk 1629), Staré texty.

Benjamin Priolo: Dějiny Francie od smrti Ludvíka XIII., kniha první, Staré texty.

Anne Marie Louise d'Orléans, vévodkyně de Montpensier: Paměti, svazek I, kapitola II a kapitola III, Staré texty.

Ztotožnění Trévilla z Montaubanu a ze Suzy s pozdějším kapitánem mušketýrů, jakož i životopisné údaje, vycházejí z edičních poznámek uvedených vydání. Údaj o příbuzenství s d'Athosem, de Porthauem a d'Aramitzem je převzat z obecně tradovaných životopisů a výše uvedené prameny ho neobsahují.