„Nepřítel je už ve městě.“ Do večera z Magdeburku zbyl popel

„V Magdeburku jsme zabili Boha“

Ve filmu Poslední údolí (1971) se uprchlý učitel Vogel, kterého hraje Omar Sharif, před velitelem žoldnéřů zmíní o Bohu. Kapitán v podání Michaela Cainea ho utne: o Bohu ať mu nemluví, toho zabili v Magdeburku. Srovnali město se zemí, pobili muže, ženy i děti, dvacet nebo třicet tisíc, a zbytek spálili. Proč? Z pomsty za jedno jejich město, které bylo pomstou za jiné město, za vesnici, za samotu, a na začátku nejspíš stál nějaký tlustý kníže, který chtěl lepší výhled na Rýn.

Vogel řekne, že tam měl otce, matku, ženu a syna. Pak jsou tedy dvanáct dlouhých let mrtví, odpoví kapitán klidným hlasem.

Ve třicetileté válce stačilo vyslovit jméno toho města a každý věděl, co znamená. Cynicky se tomu říkalo magdeburská svatba.

Kapitán je postava smyšlená. Skutečný svědek 20. května 1631 ale existuje, stál na druhé straně hradeb a čeští školáci ho znají z úplně jiného důvodu.

Město, které čekalo na Švédy

Magdeburk se roku 1630 spojil se švédským králem Gustavem Adolfem a vzepřel se císaři. Na jaře 1631 před ním stál generál Tilly, vítěz od Bílé hory, a s ním hrabě Pappenheim. Podle toho, co Guerickovi po dobytí řekl císařský proviantmistr, měli 33 000 pěších a 9 000 jezdců.

Obranu vedl švédský dvorní maršálek Falkenberg. Otto von Guericke byl radní a stavitel města, takže opevnění obcházel denně a věděl, jak je na tom. Nová bašta u předměstí Neustadt zůstala nedostavěná: příkop nikdo nedokopal do hloubky a na špici se dalo vjet koňmo až na val. Hlavně ale docházel prach. Císařští vypálili na město dvanáct až osmnáct set dělových ran denně, obránci odpovídat nesměli.

O zápalné koule se starali muži s mokrými pytli a kůžemi, kteří běhali tam, kam koule dopadla. Guericke suše zapisuje bilanci: škoda malá, „jen jedné krávě urazila taková koule při dopadu hlavu“.

Tři dopisy od Tillyho

Tilly poslal do města trubače třikrát. Poprvé 4. května: dveře milosti jsou ještě otevřené. Rada skládala odpověď šest dní a pak navrhla, že věc předloží saskému a braniborskému kurfiřtovi a hanzovním městům. Tilly odepsal, že na to už není čas.

Třetí list přišel 19. května a končil větou, která se dnes čte jako alibi sepsané předem: budeme před Bohem i před světem omluveni, že „nikoli my, nýbrž vy sami a ti, kdo vás ve vaší zatvrzelosti posilují, jste jedinou příčinou svého neštěstí a zkázy“.

Rada dala hlasovat po čtvrtích. Některé chtěly jednat, jiné se chtěly bránit do posledního muže. Kazatelé chodili na radnici a ujišťovali, že Bůh město ve spravedlivé věci ochrání. Odpoledne Guericke radě ohlásil, že císařští už vykopali palisády podél celé bašty u Neustadtu a mohou udeřit každou hodinu. Rada odhlasovala, že se bude jednat. Falkenberg si vymínil, že až ráno, ve čtyři hodiny a za jeho účasti.

Hodina, která nestála za tunu zlata

Ve čtyři ráno 20. května se tedy sešli. A Falkenberg začal mluvit. Vypočítával všechny sliby švédského krále, tvrdil, že nebezpečí není tak velké a že pomoc může dorazit každým okamžikem, takže žádná hodina, kterou město ještě vydrží, není „k zaplacení ani tunou zlata“.

Mluvil dobrou hodinu. Mezitím přišel sekretář: hlídky z věží hlásí, že se císařští ze všech ležení stahují do předměstí. Pak měšťan z valu: pole je plné jízdy. Falkenberg odpověděl, že by si přál, aby se zteče odvážili, však by byli přivítáni. A mluvil dál, dokud strážný na věži svatého Jana nezatroubil poplach.

Guericke, který o sobě píše ve třetí osobě jako o „autorovi“, už nevydržel sedět a šel se podívat. V Rybářské ulici uviděl chorvatské jezdce, jak dobývají a rabují domy rybářů. Vrátil se a oznámil radě, že není třeba dál sedět, protože nepřítel je už ve městě. „Což se všem zdálo zcela neuvěřitelné.“

Jak se to stalo

Tilly přitom sám váhal. Ještě téhož rána svolal druhou válečnou radu, takže útok začal až po šesté. Rozhodl jeden plukovník, který připomněl Maastricht, kde stráž nad ránem spala.

V Magdeburku nespala, ale vyšlo to nastejno. Doutnáky měly zapálené jen hlídky, na víc město nemělo zásoby. Na baště zrovna sloužil polní kazatel ranní pobožnost. Pappenheimovi muži přelezli po krátkých žebřících nízký val a ustupující obránci se s nimi mísili v jediné úzké brance. Dvě setniny Chorvatů mezitím objely baštu Labem, kde bylo zrovna málo vody, a vjely do města brankou u rybářského nábřeží. Rybáři ji nenechali zavřít, protože si ji chtěli hlídat sami.

Falkenberg vsedl na koně, přivedl pluk a u Vysoké brány císařské na chvíli zatlačil. Tam padl. Rada poslala bubeníky žádat o kapitulaci. Nevrátil se ani jeden.

Dvě hodiny a jeden den

Vraždění a rabování podle Guericka netrvalo o mnoho déle než dvě hodiny. Ne z milosti: zvedl se vítr a oheň, který dal Pappenheim údajně založit jen pro zmatek, se vymkl jakékoliv kontrole. V deset dopoledne hořelo všechno, v deset večer leželo město v popelu a vítězové z něj museli utéct, aby neshořeli s ním.

Guericke se s rodinou a třemi purkmistry ukryl v domě Johanna Alemanna. Zachránila je náhoda: císařský válečný komisař přišel vysvobodit Alemannovu ženu a vyvedl s ní i ostatní. O tom, co bylo dál, ve své knize mlčí. Z jiných pramenů víme, že se i s rodinou musel ze zajetí vykoupit a že jeho mladší syn, tehdy asi roční, se ze zranění z toho dne nevzpamatoval a následujícího roku zemřel. Guericke psal obhajobu města, ne vlastní příběh.

V dómu přežily asi čtyři tisíce lidí, ke dveřím dali vítězové stráž. Dóm, jeden klášter a pár domů bylo vše, co zůstalo stát.

Mrtvých odhaduje Guericke na dvacet tisíc, dobové letáky psaly o třiceti. Filmový kapitán tedy počítá stejně jako prameny. Přesně to nezjistí nikdo, píše Guericke, protože lidi nepohltil jen meč, ale i oheň, a ještě rok se ve zřícených sklepích nacházeli udušení po pěti, po deseti. V jiných sklepích se dalo brodit po kolena v pivu a víně, protože vojáci po natočení nevraceli zátky do sudů. Zlaté řetězy se od pěšáků kupovaly za desetinu ceny.

Kdo za to může

Ještě téhož roku vyšel v katolickém Augsburku leták s obrazem hořícího města a verdiktem: takovou škodu nelze přičíst nikomu jinému než vlastní neposlušnosti Magdeburských. Švédský král, který nepřišel, vydal vlastní manifest, podle kterého si za to město mohlo taky samo, protože málo platilo. A přeživších se v cizině ptali: Nebránili jste se? Utekli jste z valu? „Nebo zda to prospali?“

Guerickova kniha je odpověď na tyhle otázky. Není to kronika, je to obhajoba radního, kterého doma jedni měli za císařského zrádce a druzí za švédského dobrodruha. Proto tolik listin a hodin, a proto končí větou, jakou kroniky obvykle nekončí: toto je pravý průběh událostí, „jemuž nikdo nemůže odporovat, má-li být pravda podána tak, jak jest“.

Do vypáleného města se vrátil už za rok jako inženýr a stavěl ho znovu. Roku 1646 se stal jeho purkmistrem a o čtvrtstoletí po zkáze v něm předvedl, že dvě vzduchoprázdné polokoule od sebe neodtrhne ani šestnáct koní.

Jeho rukopis o roce 1631 zůstal dlouho ležet nepovšimnut a tiskem vyšel až roku 1860.

Prameny