Tři Mušketýři - jak vypadalo obléhání La Rochelle pro muže, který mu velel

V Třech mušketýrech uzavře Athos v táborovém hostinci sázku s panem de Busigny: on a jeho tři druhové se nasnídají na baště Saint-Gervais a vydrží tam hodinu, s hodinkami v ruce, ať nepřítel dělá, co chce. Než vyjdou, dá si Athos srovnat hodinky s Busignyho. Ten má sedm třicet, Athos sedm třicet pět — takže se předbíhá o pět minut, a to je dobré vědět. D’Artagnan cestou šeptá, že je tam zabijí. Athos odpoví, že zabiti budou mnohem spíš, když tam nepůjdou. Vydrží dvě hodiny.

Bašta Saint-Gervais je vymyšlená. Pan de Busigny také. Obléhání ne.

Mezi muži, kteří mu veleli, byl i François de Bassompierre, maršál Francie. Před hradbami La Rochelle strávil čtrnáct měsíců a celou tu dobu si psal deník. Vyšel česky na www.stare-texty.cz a je v něm všechno, co bylo na obléhání velkolepé - i všechno, co bylo na něm k uzoufání malicherné.

Začalo to sporem, který by do románu nikdo nedal. Na podzim 1627 se Bassompierre pohádal s vévodou d’Angoulême o to, kdo bude králi generálním místodržitelem. Trval na tom, že v královském vojsku nemůže sloužit jako rovný s někým, kdo není maršálem Francie. Maršál de Schomberg, jeho spojenec v téže věci, otočil přes noc. Bassompierre šel za králem a oznámil, že odjíždí domů udělat ze sebe v Paříži měšťana.

Pak si vymohl něco lepšího: vlastní vojsko. Odlišné od královského, s vlastním dělostřelectvem, vlastními potravinami, vlastními pokladníky. Dostal ho.

A když mu král v listopadu nabídl, aby převzal ještě úsek, který zůstal po králově bratrovi, a ptal se, kolik na to potřebuje vojáků, odpověděl: čtyři sta pěších a čtyřicet koní. Král si myslel, že si z něj tropí žerty, a nechtěl to dovolit. Bassompierre odsekl, že ať to tedy dá udělat někomu jinému. A dodává bez okolků, proč to dělá: ze vzdoru proti d’Angoulêmovi, který u toho stál a který si na tentýž úkol vyžádal pět tisíc pěších a pět set jezdců.

Pevnost postavil. Nepřátelé vyšli z města v dvanácti stech lidech, aby mu v tom zabránili, uviděli houfce jízdy rozestavěné tak, aby jim mohly přetnout ústup, a vrátili se za hradby. Když mu pan de Canaples chtěl cestou přivést osm set gardistů na pomoc, nedovolil to a vzkázal králi, že drží slovo — a že pošle-li mu jediného muže posil, nechá toho všeho.

To je sázka, která se u La Rochelle doopravdy uzavřela. Ne o snídani. O to, kdo je lepší voják.

A takhle vypadal leden 1628.

Do obleženého města se dostalo sto dvacet volů. Údajně Bassompierrovým úsekem. Král se rozhněval a poslal mu s výtkou markýze de Grimault. Bassompierre vzkázal, že je ochoten připustit, že ti voli vešli, ale že tomu nemohl zabránit. Jeho člověk pak našel stopu stáda mezi Périgny a Aytré — tedy v cizím úseku. Král nato prohlásil, že maršál de Bassompierre přece nepopírá, že voli prošli jeho stranou, a vina se tím přesunula na d’Angoulêma a Schomberga.

Tři dny vyšetřování o dobytku a vzájemné obviňování tří maršálů. Tohle je obléhání La Rochelle, jak ho zažil člověk zevnitř.

Nejslavnější věc celého obléhání je hráz, kterou dal Richelieu postavit napříč rochelským kanálem, aby do města nemohla připlout anglická pomoc. U Dumase je to scéna jako z obrazu: kardinál si rozloží mapu La Rochelle a tužkou na ní narýsuje čáru, kudy má hráz vést.

V deníku to vypadá takhle. V sobotu 27. listopadu 1627 přišli dva pařížští zedničtí mistři, jeden jménem Métezeau, druhý Tiriot, a navrhli přehradit kanál sypaným kamenem. Kardinál je poslal za Bassompierrem, ten jejich záměr schválil a druhý den dal na své straně pokyn začít. „Mnoho na ní nepokročili,“ píše. A víc už se ani jeden z nich v celém deníku neobjeví.

Zato je tam tohle: 6. ledna bouře srovnala hráz na naší straně a prolomila hráz u Coreilles. 7. ledna bouře navalila do ústí tolik kamení, že je ucpala. 9. ledna byla bouře velmi velká. 21. ledna dal kardinál potopit sedm vyzděných lodí. 3. února dokončena palisáda z jedenatřiceti lodí. 6. února bouře potopené lodě vyvrátila z míst. 27. února, 27. března, 7. dubna, 9. dubna — nepracovalo se. 12. května bouře vytáhla lodě z palisády.

Deník nikde nehlásí, že by hráz byla hotová.

Protože ano, byly.

Třetího října 1628 připlula anglická flota naposledy. Od pěti ráno se chystala, kolem půl osmé byla na dostřel, seřazená ve třech řadách lodí. Boj trval dvě a půl hodiny a podle Bassompierrova odhadu v něm padlo nejméně pět tisíc ran. Angličané ztratili na dvě stě mužů, Francouzi sedmadvacet. Jedenáctého října flota odplula před rozedněním, „o dvaadvacet lodí menší“, než připlula.

A proti tomu španělská pomoc, na kterou Francie čekala. Flota přijela v lednu k Saint-Martin-de-Ré. Don Fadrique de Toledo měl 27. ledna audienci u krále. Prvního února se přišli rozloučit markýzové Spinola a Leganés. Pak odpluli. Podle deníku nevykonali vůbec nic.

O hladu v La Rochelle Bassompierre neví skoro nic — je na vnější straně hráze a doléhá k němu jen to, co řeknou bubeníci u bran a vyjednavači. V celém deníku je o něm jediná přímá věta, a padne 23. října 1628, kdy přijdou vyslanci města jednat ke Cognské bráně: „V La Rochelle není z čeho žít!“

Dvacátého sedmého října je všechno dohodnuto. Král odmítne podepsat cokoli se svými poddanými a oni s ním také, takže dohodnuté body podepisují za každou stranu komisaři. Prvního listopadu, na Všechny svaté, přijímá král svátost a jede k Cognské bráně, kde mu kardinál předává klíče od města. Bassompierre jede v průvodu hned za kardinálem, před polními maršály. „Všechna děla ve městě, na hrotech i na moři vypálila.“

A pak nic. Vjeli do města, ve kterém celé měsíce umírali lidé hlady, a Bassompierre o tom, co tam uviděl, nenapsal ani slovo. Pokračuje průvodem, hradbami a snesením šestasedmdesáti děl na náměstí.

Do Paříže se vrátil 30. listopadu 1628, „byv od svého odjezdu až do návratu právě čtrnáct měsíců“.

Víc, než by člověk čekal.

Bassompierre v Třech mušketýrech vystupuje patnáctkrát. Dumas od něj převzal i ten spor o velení: píše, že Bassompierre a Schomberg jako maršálové Francie žádali velení a muselo se jim dát velení zvlášť, Bassompierre na severu od La Leu po Dompierre — což přesně sedí, La Leu byl jeho sídlem po celé obléhání.

A převzal taky nejslavnější větu, která se Bassompierrovi připisuje. V románu ji říká v čele útoku protestantských pánů: „Uvidíte, pánové, že budeme tak hloupí, že La Rochelle dobudeme!“ Dumas ji vykládá tak, že Bassompierre byl v hloubi srdce hugenot a kardinál se bál, že proti svým souvěrcům nepůjde naplno.

V Bassompierrově deníku ta věta ale není. Je tam místo ní, že si 3. listopadu a o Vánocích vykonal zpověď a přijímání, jak mu ukládalo jeho postavení komtura řádu svatého Ducha.

Mezi tím, co viděl Bassompierre, a tím, co čteme u Dumase, leží ještě jeden článek řetězu. Jmenoval se Gatien de Courtilz de Sandras, byl to pamfletista a opakovaně byl vězněn v Bastile. Velitelem té pevnosti byl tehdy pan Besmaux, který kdysi sloužil u mušketýrů po boku skutečného d’Artagnana — a právě od svého žalářníka se Courtilz nejspíš dozvěděl to, co o něm věděl. Roku 1700, sedmadvacet let po d’Artagnanově smrti, pak vydal Paměti pana d’Artagnana: knihu, která se tváří jako zápisky nalezené v pozůstalosti, ale je z větší části vymyšlená. Odtamtud má Dumas Athose, Porthose i Aramise.

Takže cesta od skutečnosti k tomu, co si pamatujeme, vede od svědka přes vězeňské historky k podvrhu a teprve od něj k románu.

Stojí za to jít po ní občas opačným směrem.

Paměti maršála de Bassompierre, Deník mého života II: 1622–1640, na Starých textech. K obléhání kapitoly VI (anglický vpád na Ré a hráz před La Rochelle), VII (obklíčení La Rochelle) a VIII (pád La Rochelle). Podle vydání markýze de Chantérac (Paříž 1875–1877).

Alexandre Dumas: Tři mušketýři (Les Trois Mousquetaires, 1844), kapitoly o obléhání La Rochelle a o baště Saint-Gervais.

Gatien de Courtilz de Sandras: Mémoires de Monsieur d’Artagnan (1700).