„Vestu mi vyšila stará.“ Noc, kdy Rasputin propil carevninu pověst

Čtyřiadvacátého února 1915 seděl francouzský velvyslanec Maurice Paléologue na návštěvě u jedné petrohradské dámy, která se starala o lazarety. Dveře salonu se s rachotem rozlétly a dovnitř vešel vysoký muž v dlouhém černém kaftanu, jaký nosí zámožní mužici o svátcích, v těžkých holínkách. Hostitelku hlučně políbil, pak si velvyslance změřil a zeptal se, kdo to je.

Tak se Paléologue poprvé a naposledy setkal s Grigorijem Rasputinem — a protože si deník psal týž večer, máme popis, který nevznikl z doslechu. Dlouhé špatně učesané hnědé vlasy, hustý černý vous, vysoké čelo, široký vystouplý nos. Celý výraz se podle něj soustřeďoval v očích: světle modrých, podivného lesku a hloubky, zároveň ostrých i hladivých. Když se rozohnil, zdálo se velvyslanci, že se mu zorničky nabíjejí magnetismem.

Říkalo se mu starec, a to slovo svádí k nedorozumění: nejde o věk. Rasputinovi bylo v té době čtyřiačtyřicet a byl to statný chlap. Starec je v pravoslaví role — duchovní rádce, člověk, k němuž se chodí pro radu, útěchu a modlitbu, bez ohledu na to, jestli je knězem.

Rasputin mluvil překotně, krátkými trhanými větami, o utrpení ruského lidu — o mrtvých, raněných, vdovách, sirotcích, o vesnicích, kde truchlí všichni. Pak chtěl po velvyslanci, aby carovi vyřídil, že na úlevu lidu se nesmí hledět na peníze a že je Francie bohatá. Paléologue namítl, ať to carovi řekne sám, vídá ho přece častěji. To se mu nelíbilo. Zvedl hlavu a odsekl, že tyhle věci mu nepřísluší: není přece carův ministr financí, je ministrem jeho duše.

Na odchodu velvyslance objal, přitiskl si ho na hruď a odešel velkými kroky, práskaje dveřmi.

Paléologue si k tomu do deníku zapsal i to, co o něm zjistil. Narodil se roku 1871 v Pokrovském, chudé vesnici na pomezí západní Sibiře mezi Ťumení a Tobolskem. Otec byl mužik, opilec, drobný zloděj a koňský handlíř, a jmenoval se Novych. Přezdívku Rasputin dostal mladý Grigorij od svých vrstevníků: pochází ze selského výrazu pro svůdce děvčat. Po setkání s knězem, kterého vezl na voze do kláštera, se v něm probudily mystické sklony — a vzápětí ho zavedly mezi chlysty, sektu proslulou výstředností svých obřadů.

Co si o něm mysleli lidé, kteří ho znali zblízka, zaznamenal Paléologue po obědě v Carském Selu na konci září 1914. Jedna hraběnka mu Rasputina popsala jako negramotného mužika, impulzivního, vizionářského a plného protikladů, který není politik se soustavou a programem. Tělesně se jí hnusil — špinavé ruce, černé nehty, neudržovaný vous. Zároveň přiznala, že ji baví: že má jiskru, obraznost a smysl pro tajemství a že umí být střídavě důvěrný, posměvačný, veselý i básnivý, s ohromujícím cynismem a bez jakékoli pózy. Když velvyslanec tuhle charakteristiku druhý den převyprávěl ministru zahraničí Sazonovovi, tomu se zkřivila tvář a odbyl ho, že Rasputin není dobrodruh ani šarlatán, nýbrž vtělený ďábel.

Patnáctého ledna 1915 se carevnina důvěrnice Anna Vyrubovová stala obětí železniční nehody při odjezdu z Carského Sela. Zvedli ji se zlomenou kyčlí, vymknutým ramenem a těžkými pohmožděninami hlavy. Chirurgové ji uznali za příliš vyčerpanou na jakoukoli operaci a rozhodli se počkat do rána.

Carevna mezitím poslala pro Rasputina, který zrovna večeřel v Petrohradě ve veselé společnosti. Za hodinu ho do Carského Sela přivezl zvláštní vlak. Raněná byla stále v bezvědomí. Podle Paléologuova zápisu si ji klidně prohlédl, jako by to dělal lékař, dotkl se jejího čela, odříkal krátkou modlitbu a třikrát na ni zavolal jménem. Při třetím zavolání otevřela oči. Poručil jí, ať vstane — a ona se volnou paží pokusila zvednout. Pak jí řekl, ať s ním mluví, a ona promluvila, nejdřív slabě, potom silněji. Žádný lékařský zákrok se v tom zápisu nekoná.

Pro carevnu to byl důkaz. Na tom nic nezměnilo ani to, že si Vyrubovová z nehody odnesla trvalé následky a do konce života se bez opory nepohybovala.

V dubnu 1915 odjel Rasputin do Moskvy splnit slib, který dal v době, kdy se lékaři přetahovali o jeho život se smrtí: pomodlit se u hrobu patriarchy v Kremlu. Ten slib souvisel s atentátem z konce června 1914. Ve vsi Pokrovském ho tehdy před vlastním domem bodla dýkou do břicha Chionija Gusevová, žena bez nosu a někdejší stoupenkyně mnicha Iliodora, a podle svědků přitom volala, že zabila Antikrista. Car za ním poslal svého lékaře, Rasputin podstoupil v Ťumeni operaci a strávil na lůžku bezmála sedm týdnů. Rusko tedy vstupovalo do války ve chvíli, kdy muž proslulý jako odpůrce války ležel raněný na Sibiři; do Petrohradu se vrátil až v září.

Ve dne se v Moskvě skutečně modlil u zázračných ikon Uspenského chrámu. Večer přešel, jak si Paléologue zapsal, k jiným cvičením.

Dějištěm byl salonek restaurace Jar v Petrovském parku. Rasputina doprovázeli dva novináři a tři mladé ženy, z nichž alespoň jedna patřila k dobré moskevské společnosti. Večeře začala kolem půlnoci, hojně se pilo, hráli balalajkáři. Rozpálený Rasputin se pustil do vypočítávání svých milostných úspěchů, jmenoval petrohradské ženy, které se mu nabídly, a o každé dodával nějakou podrobnost.

Pak, už docela opilý, začal mluvit o carevně — a říkal jí stará. Společnost zamrazilo. Ukázal vyšívanou vestu, kterou měl pod kaftanem, a prohlásil, že mu ji vyšila stará a že si s ní dělá, co chce. Dáma ze společnosti protestovala a chtěla odejít, načež rozzuřený Rasputin předvedl obscénní pantomimu. Potom se pustil do cikánských zpěvaček, a když ho odbyly, spílal jim a do nadávek mísil carevnino jméno.

V tu chvíli hostům došlo, do čeho se namočili: urážka carevny mohla mít policejní dohru a v restauraci se už o ničem jiném nemluvilo. Rychle si vyžádali účet, dáma hodila na stůl svazek rublů převyšující částku a vytratila se, zpěvačky vyklouzly za ní. Rasputin vyšel poslední, bruče a potáceje se.

Tohle je ta zajímavější část příběhu. Moskevský gradonačalnik generál Adrianov — tedy policejní a správní šéf města a zároveň carův pobočník, což mu dávalo právo žádat panovníka o slyšení — chtěl podat zprávu přímo carovi. Dostavil se ve velké uniformě do Carského Sela. A velitel carských paláců generál Vojejkov ho k panovníkovi nepustil.

Adrianov to tedy zkusil oklikou, přes generála Džunkovského, velitele četnictva, který se už dvacetkrát pokusil svému pánovi Rasputinovy hanebnosti odhalit. Tudy se Mikuláš II. o moskevské noci dozvěděl do nejmenších podrobností. Vyprávění ale nedůvěřoval a nařídil dodatečné šetření, které svěřil svému oblíbenému pobočníkovi, kapitánu Sablinovi. Ten musel navzdory vlastním známostem s Rasputinem uznat, že je všechno do písmene pravda.

A výsledek? Car, carevna a Vyrubovová se podle Paléologua shodli na tom, že na jejich svatého přítele nastražily past pekelné mocnosti a že se z ní bez Boží pomoci nemohl dostat tak lacino. Dvůr tedy dostal nezpochybnitelný důkaz a vyvodil z něj, že jde o spiknutí ďábla.

Koncem dubna 1915 jel car na haličskou frontu a vojsko ho přijalo s nápadnou lhostejností, až chladem. Paléologue to přičítá legendě, která se kolem carevny a Rasputina vytvořila a která zasadila carské prestiži mezi vojáky i důstojníky citelnou ránu. Na frontě se nepochybovalo, že palác v Carském Selu ukrývá hnízdo zrady.

Jeden z velvyslancových důstojníků zaslechl nedaleko Lvova rozhovor dvou poručíků. Jeden se ptal, o kterém Nikolajovi je řeč. Druhý odpověděl, že přece o velkoknížeti — ten druhý prý není nic než Němec.

Od té věty zbývaly necelé dva roky k únorové revoluci. Rasputina zavraždili v prosinci 1916, rok a půl po noci v restauraci Jar; jeho konec je příběh sám o sobě a zaslouží si vlastní vyprávění.

Mikuláš II. a carevna Alexandra skončili v noci na 17. července 1918 ve sklepě jekatěrinburského domu, kde je i s pěti dětmi postříleli bolševici.

Generál Vojejkov, palácový velitel, který nepustil Adrianova k carovi, strávil po únorové revoluci nějaký čas v Petropavlovské pevnosti. Pak se mu podařilo uprchnout na jih, odtud do Rumunska a nakonec do Švédska, kde roku 1947 zemřel.

Anna Vyrubovová přežila všechny. Zatkli ji v březnu 1917 a pět měsíců strávila rovněž v Petropavlovské pevnosti; vyšetřování skončilo závěrem, že byla příliš naivní na to, aby mohla carevnu ovlivňovat. V prosinci 1920 uprchla do Finska, složila řeholní sliby a zemřela v Helsinkách roku 1964, ve věku osmdesáti let. Žena, kterou měl Rasputin postavit na nohy, se tak dožila doby Beatles.

Maurice Paléologue, Carské Rusko za velké války, díl I (La Russie des tsars pendant la grande guerre, Plon-Nourrit, Paříž), český překlad na Starých textech. Jednotlivé zápisy: kapitola pátá (27. a 28. září 1914), kapitola osmá (16. ledna 1915), kapitola devátá (24. února 1915), kapitola desátá (15., 24. a 27. dubna 1915).