Zikmund prohrál bitvu a odplul: vojáky druhý den stínali od rána do večera

Jmenoval se Hans Schiltberger, byl to bavorský zeman a z Mnichova odešel roku 1394 jako jízdní posel svého pána Leonharta Reichartingera. Domů se vrátil až roku 1427. Mezi tím sloužil postupně těm, kdo zrovna vyhráli: Bajezidovi, pak Tamerlánovi, pak jeho synům a nakonec tatarským knížatům ve Zlaté hordě.. Pán, kterého doprovázel, byl pokaždé poražen a zabit a Schiltberger připadl dalšímu.

Jeho kniha je jedno z mála svědectví o nikopolské katastrofě od člověka, který u ní stál dole, ne nahoře.

Křížovou výpravu roku 1396 dal dohromady uherský král Zikmund Lucemburský — tentýž, který se o čtyřiadvacet let později stane českým králem a jehož jméno u nás dodnes nemá dobrý zvuk. Tehdy byl ale hlavně bratrem Václava IV. a mužem, od něhož křesťanská Evropa čekala, že zastaví Turky.

U Nikopole s sešlo vojsko, jaké Evropa dlouho neviděla: Uhři, Francouzi, Burgunďané, Němci, johanité. Schiltberger počítá šedesát tisíc mužů na své straně a dvě stě tisíc na turecké. Obojí je nadsazené, ale o té nadsázce až za chvíli.

Pak přišla porada, která výpravu rozhodla, ještě než vzletěl první šíp. Valašský vojvoda Mircea objel turecké postavení a hlásil, co viděl. Zikmund chtěl, aby první útok vedli Uhři — ti s Turky už bojovali a znali jejich způsob. Burgundský vévoda Jan z Nevers to odmítl. Přitáhl zdaleka, přivedl vlastní lid a utratil veliké jmění, a tu čest zahájit boj nehodlal přepustit nikomu. Vyrazil sám, projel dvěma tureckými houfy, u třetího se obrátil zpátky — a Turci jej obklíčili. Stříleli přitom hlavně koně. Víc než polovina jeho lidí skončila na zemi.

V té vřavě udělal šestnáctiletý posel jedinou věc, o které v celé knize mluví jako o svém vlastním činu: jeho pán Reichartinger byl sestřelen z koně, Schiltberger k němu vjel do houfu, posadil ho na svého koně a sám si vzal jiného, tureckého. Pánovi to život přesto nezachránilo - padl. Schiltberger byl zajat se třemi ranami.

Zikmund se zpočátku držel. Vyrazil na dvanáct tisíc tureckých pěšáků a rozbil je. Když se obrátil na jízdu, byl podle Schiltbergera Bajezid tak blízko útěku, že se k němu sám chystal.

Pak ale přijel srbský despot - v tureckých slubách - s patnácti tisíci muži a vedl je přímo na královu korouhev. Srazil ji k zemi. A to byl konec: jakmile padla korouhev, bylo po bitvě, protože celé vojsko vidělo, že král už nestojí.

Schiltberger to popisuje stručně a bez soudu. Zikmund se dal na útěk. Přijel hrabě Herman Celjský a norimberský purkrabí Jan, vzali krále, vyvedli ho z vojska a dopravili na galej; odtud odplul do Konstantinopole. Celjský nasedl s ním na touž loďku — o pár let později se stal Zikmundovým tchánem.

Ostatní to viděli a začali prchat taky. Mnozí běželi k Dunaji, kde čekaly lodě. Byly už tak plné, že na ně nikoho dalšího nebrali, a Schiltberger zapsal, co se stalo těm, kdo se přesto pokoušeli vylézt: na lodích jim sekali ruce a oni se utopili. Jiní se pobili k smrti v kopcích, jak spěchali k vodě. Čtyři bavorští páni, mezi nimi Schiltbergerův Reichartinger, se k vodě nedostali vůbec.

Zikmund se na benátské lodi dostal do Konstantinopole. Domů měl ještě daleko; Turci v Gallipoli se o tom měli záhy přesvědčit.

Bajezid si druhý den prohlédl bojiště a své padlé. Schiltberger píše, že se nad tím počtem dal do pláče a přísahal, že tu krev nenechá nepomstěnou.

Pak nařídil, aby před něj přivedli všechny zajatce. Vzal si k sobě burgundského vévodu, aby se díval. Ten využil jediné chvíle, kterou měl, a vyprosil si život pro ty, které si vybere — vybral dvanáct pánů ze své země a k nim dva Němce, Stephana Schmichera a Hanse z Bodmanu. Ostatní měl zabít ten, kdo je zajal; kdo nechtěl, za toho to udělal někdo jiný.

Z té řady zaznamenal Schiltberger jedno jméno. Bavorský rytíř Hans Greif, vedený jako čtvrtý na jednom provaze, zavolal na ty, kdo tam stáli k smrti: „Buďte dobré mysli, všichni rytíři a pacholci, neboť naše krev se dnes prolévá pro křesťanskou víru.“ Pak poklekl a dal se stít.

Schiltberger stál na témže provaze jako třetí. Když došlo na něj, spatřil ho sultánův syn a nařídil, aby ho nechali žít — pod dvacet let se nezabíjelo a jemu sotva bylo šestnáct. Odvedli ho k ostatním chlapcům.

Zabíjelo se celý den. Teprve odpoledne poklekli před Bajezida jeho vlastní rádci a prosili ho, aby pro Boha zapomněl na hněv, aby Bůh nedopustil pomstu i na něj. Tehdy dal rozkaz přestat.

Zajatce odvedli do Adrianopole a po patnácti dnech do Gallipoli, kde je zavřeli do věže. Leželo jich tam tři sta; nahoře seděl burgundský vévoda s těmi, které vykoupil.

A pak kolem města vezli po moři krále Zikmunda. Turci to zaslechli, vytáhli zajatce z věže, odvedli je k vodě a stavěli je na břeh jednoho po druhém proti královské galeji. Volali na Zikmunda, ať vystoupí a vykoupí si své lidi. Dělali to, píše Schiltberger, jemu na posměch. Přes vodu se takto slovně "šarvátkovalo"dlouho. Jinak na sebe nedosáhli na sebe. Pak král odplul.

Zajatci šli přes moře do Bursy. Schiltbergera chtěli poslat darem egyptskému sultánovi spolu se šedesáti dalšími chlapci, ale měl tři rány a báli se, že cestou zemře. Zůstal tedy u Bajezida: po uzdravení musel šest let běhat pěšky před jeho koněm, kamkoli sultán jel, protože tak to bylo zvykem. Po šesti letech si zasloužil, že směl jezdit. U Bajezida vydržel třináct let.

Schiltberger odhaduje, že toho jediného dne bylo popraveno deset tisíc mužů. Moderní odhady mluví spíš o třech tisících. Jeho číslům se obecně věřit nedá - a je tu k tomu zajímavý detail: jeho vyprávění se dochovalo ve čtyřech rukopisech a právě v tom nejkratším, svatohavelském zlomku, nejsou počty nadsazené. Nadsázka tedy zřejmě není jeho, nýbrž přibyla při opisování.

Zato tam, kde popisuje, co měl před očima - provaz, pořadí, co kdo řekl, jak dlouho se zabíjelo -, je svědectví, které odjinud nemáme.

Nikopole zlomilo Zikmundovi pověst a na řadu let i možnost zasahovat v Čechách. Výkupné za Jana z Nevers a čtyřiadvacet jeho druhů stanovili Turci na dvě stě tisíc zlatých; skládalo se na ně několik panovníků včetně Zikmunda a vévoda se domů dostal roku 1398. Později mu začali říkat Jan Nebojácný.

Bajezida čekal jiný konec. Roku 1402 ho u Ankary porazil a zajal Tamerlán a sultán v jeho rukou příštího roku zemřel.

Schiltberger byl u toho taky. Po Ankaře připadl Tamerlánovi - a jel dál, ještě dalších pětadvacet let.

Hans Schiltberger, Otrokem u Turků a Tatarů (Reisebuch, 1394–1427), české vydání Staré texty — kap. 1: O velkém tažení krále Zikmunda, kap. 2: Bajezid dá zajatce pobít, kap. 3: Zajatci dopraveni do Bursy, ediční poznámka

Dražen Nemet, Križarski pohod i bitka kod Nikopola 1396. godine, Radovi Zavoda za hrvatsku povijest (hrcak.srce.hr)

Stavitelé katedrál: Zikmund Lucemburský 1368/1437, 4. část: Bitva u Nikopole

Odkaz na Prameny :

kap. 1: O velkém tažení krále Zikmunda

kap. 2: Sultán Bajezid dá zajatce pobít

kap. 3: Zajatci dopraveni do Bursy

ediční poznámka

Dražen Nemet, Križarski pohod i bitka kod Nikopola 1396. godine, Radovi Zavoda za hrvatsku povijest (hrcak.srce.hr)

Stavitelé katedrál: Zikmund Lucemburský 1368/1437, 4. část: Bitva u Nikopole