Může být křesťan buddhistou?

V dnešní době je populární vést mezináboženský dialog. Příznivci tradičních náboženství často věří věcem, které by dříve byly považovány za herezi.

Na úvodní fotografii je Dalajláma s americkým kardinálem Donaldem Wuerlem. Mezináboženský dialog ve velkém započal již papež Jan Pavel II., když svolal představitele téměř všech myslitelných náboženských organizací na světě k modlitbám v italském městě Assisi. Bylo tomu tak na památku sv. Františka, který z Assisi pocházel a stal se kazatelem jak bezvěrcům tak i prostředníkem dialogu s jinými náboženstvími. Kázal třeba muslimským panovníkům.

Samotný vůdce tibetského buddhismu křesťanům nedoporučuje, aby pili z pramenů poznání buddhismu z řeky Ganghy či čerpali z kořenů stromu bódhi, pod kterým meditoval Buddha. Naopak podle něj má křesťanství dost vlastních pramenů na to, aby se křesťané vyrovnali se svým osudem na vlastní triko.

Přesto existuje propojení mezi buddhismem a křesťanstvím, a to přímo fyzické. Trapistický mnich Thomas Merton se snažil o spojení křesťanské meditativní tradice s tou buddhistickou a výsledkem byl velký zájem o mnišství ze strany mladých lidí v 60. letech 20. století. Do kláštera Sept-Fons ve Francii mířili také čeští mladíci okouzlení Mertonovými spisy. Výsledkem je trapistický klášter v České republice, který byl založen přímo mateřským Sept-Fons. Merton zemřel za podivných okolností po jedné ze svých interkonfesních přednášek v Bangkoku. Někdo říká, že zásahem elektrického proudu. Jemu samotnému toto míšení tradic moc nepřineslo.

To doktor Suzuki, propagátor zenu na Západě, měl o něco více štěstí, zemřel ve věku 94 let. Byl jedním z těch, kteří se snažili o dialog zen buddhismu s křesťanstvím. Jeho vlivem došlo na Západě k velké vlně příznivců o meditaci. A mělo to i význam pro křesťanské věřící.

Zen se totiž vůbec nezabývá konceptem Boha, je to spíše filozofie, až na některé jeho náboženské rituální aspekty. Křesťané tak měli pocit, že mohou v klidu meditovat v zenovém sedu a neznepokojovat se tím, že by to mohlo nějak narušit jejich víru v Boha. Před tímto však varovalo mnoho kněží, kteří tradicionalisticky trvali a trvají na čerpání zdrojů pouze z křesťanské teologie. Někteří hovoří až o čarodějnictví či o magii v případě, že se zabýváte východními filozofiemi. Proti gustu holt není dišputát.

Maranatha je aramejská fráze, která znamená „Pane, přijď…“ Odkazuje se tímto na příchod Ježíše Krista, jisté náboženské spolky tuto frází používají jako meditační mantru. Pravdou je, že křesťané mají svou vlastní meditativní tradici pramenící od otců pouště. Spíše než by meditovali nad prázdnem či filozofovali, volili si tito pouštní mniši biblické obrazy ke svému rozjímání.

Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným, tak zní takzvaná Ježíšova modlitba ve východní tradici. Tato modlitba byla zpopularizována na základě spisu Poutník vypráví o své cestě k Bohu, který byl nalezen na hoře Athos v ruském jazyce.

Kniha vypráví o poutníkovi, který se po neblahých životních zážitcích rozhodne ke čtení Filokálii, což je soubor východní církevní moudrosti. Na základě toho se začne věnovat usebrání a praktikování takzvané modlitby srdce, kterou je Ježíšova modlitba. Říká se, že při správném pohroužení a rozpoložení, v čistotě srdce, je možné dojít až k mystické vizi táborského světla, nestvořeného světla božství, které spatřili tři apoštolové při proměnění Páně.

Buddhismus má jako svou hlavní tezi směřování k vyhasnutí Já. Ať je to cokoliv, vaše sobectví či hmotná existence, jedná se o něco jiného než o co usiluje křesťanství. Křesťanství je vztahové náboženství. Jde mu o napravení vztahu s Bohem, o vymanění se z dědičného hříchu vírou v Kristovu výkupní oběť. To jsou zcela jiná duchovní východiska.

Nelze tedy na jednu stranu tvrdit, že jste křesťané, usilovat o osobní vztah k Bohu a spoléhat na osud, který vám připraví Bůh, a na druhou stranu se vrhat do snahy o vyhasnutí Já svými osobními silami. Protože s kým byste pak onen vztah s Bohem budovali, když by vaše Já neexistovalo?

Jak vidíte, spojování náboženství se může zdát lidsky příjemné, ale ve svých přístupech a východiscích je často vnitřně neslučitelné.

Křesťan tedy ve své podstatě nemůže být zároveň buddhistou a buddhista křesťanem. Obojí se v zásadě vylučuje.

Zdroje:

Thomas Merton. Sedmistupňová hora. 2002. Cesta.

The Zen Buddhist Philosophy of D. T. Suzuki. 2002. Bloomsbury Publishing PLC.