Článek
Nejprve bych rád upozornil, že Poláky znám z osobní zkušenosti. Mám je velmi rád, jsou to vřelí a přístupní lidé. Nemají však problém vám ukázat i jinou tvář. Je to podoba, které asi nebudete moc rozumět. A o ní bych rád něco napsal. Z pohledu člověka i antropologa, který léta studuje cizí kultury a vede s nimi dialog, obchod i kulturní výměnu.
Poláci a katolictví, otázka „náhodné“ historické volby
Poláci jsou jedni z největších příznivců katolictví. Nezbývalo mnoho a Poláci mohli být klidně protestanté, nemuseli se stát velkým katolickým národem a záštitou Vatikánu. Jeden z katolických mnichů ve správné chvíli přesvědčil polského panovníka a bylo vymalováno.
Polská nátura se v některých ohledech podobá té ruské. Jak se říká, s Polákem nepohnete ani párem koní, když si něco usmyslí, a situace, která nastala v oblasti náboženství a jeho dopadu na lidské životy ve 21.století je v Polsku v rámci Evropy bezprecedentní.
Důsledky vyhroceného postoje k interrupcím
Poláci totiž trvají na tom, že interrupce jsou zakázány kvůli právu na život v jakékoliv podobě. Ženská práva jsou v tomto ohledu polské legislativě naprostý šumák. Polsko sice nedávno zmírnilo svůj tvrdý přístup a umožnilo interrupci, pokud jde o zdraví a život ženy, ale v realitě polští doktoři zpravidla trvají na původní interpretaci. Výsledkem je, že Polky jezdí na interrupce do sousedního Česka a stal se z něčeho takového podivný turistický byznys.
Poláci a respekt k osobní volbě
Problém nespočívá v tom, že by se neměl chránit život dítěte, ale v tom, jak Poláci přistupují k osobním volbám člověka. Očividně polskému systému vadí princip osobní svobodné volby. Polsko bylo řadu let rozdrobeno mezi jinými státy a v podstatě si nebylo schopné vládnout samo. Podobá se v jistém směru psychologicky Česku. Zřejmě toto trauma roztříštěné identity vede Poláky k vyhroceným rozhodnutím, kterými ve skutečnosti skrývají svůj reálný problém. Postoj k interupcím je zástupným problémem, kterým si Poláci řeší svou identitu a používají k tomu jako zprostředkovatele katolickou církev. Byli-li byste někdy v největším poutním místě Polska, v Čenstochové v klášteře na Jasné Hoře, a viděli-li byste fanatickou, avšak zcela bezemoční úctu, kterou prokazují Poláci podivnému obrazu Černé Madony, věděli byste, že je něco se skupinovým polským vědomím špatně. To současný papež František varoval před bezostyšnou důvěrou v Pannu Marii, avšak Poláci pokračují ve svém tradičním lpění na Černé Madonně.
Polsko versus Rusko
Další příklad je polský přístup k hierarchii katolické církve. Kněží jsou v Polsku lidmi, kteří jsou na piedestalu a nedotknutelní, podobně jako v Česku manažeři. Češi si to mohou snadno ověřit, když je do některého z jejich kostelů přidělen vzhledem k lokálnímu podstavu polský kněz. Poláci mají silnou potřebu se s něčím identifikovat, protože vnitřně nemají, čeho by se chytili. Když totiž máte uvnitř až moc prostoru, jste až moc velkodušní, zcela se sami v sobě ztratíte. Já tomu říkám paradox velkorysosti či velkopanskosti. Někdy to splývá jedno s druhým.
Rus se chytí svého panovníka, zatímco Polák se chytí konceptu. Poláci jsou kromě Slovánů také potomky Skytů, což byla taková divoká horda lidí ze starobylého Íránu, kteří jezdili křížem krážem Evropou a nikde neměli stání. Byli takovými etnickými vyděděnci.
Etnické odcizení Poláků
Problém etnického vydědění je v Polsku markantní, protože je to jediná země Evropy, kde trvale žije zhruba 40 % populace za hranicemi země. Polsko přeci není ve válečném stavu jako Ukrajina, aby docházelo k takovým hromadným odchodům. To se však dělo vždycky bez ohledu na válku. Poláci prostě ve své zemi nemají stání. Ne, že by nebyli spolu rádi, ale jednoduše nevydrží na místě. Což se projevuje i v oblasti jejich životních rozhodnutí. Polsko se de facto s nadsázkou řečeno věnuje kromě výroby jiných produktů, kterými zásobuje svět, také výrobou vyděděnců ve vlastním domově. Zvláštní produkt a nemyslím si, že potřebný.
Když žijete jako na houpačce, potřebujete alespoň nějaké pevné životní body, jinak máte pocit, že se zblázníte a ulítnete do vesmíru. Pro Poláky jsou to interrupce a katolická církev. Klidně by to mohlo být něco jiného, ale historicky je to dáno takto. To, že Jan Pavel II., ač byl jinak velmi laskavý a milý člověk, tak tvrdošíjně trval na svém postoji vůči kondomům a tím rozhodně situaci HIV ve světě nezlepšil, bylo dáno jeho náturou zabejčeného polského tradicionalisty.
Kroky polské vlády k tomu, aby byli Poláci vyviněni ze spoluzodpovědnosti za Holocaust, který se z velké části odehrál na jejich území, jsou alarmují. Poláci viní z kriminálního činu každého, kdo jen poukáže na jejich spoluzodpovědnost za zplynování několika milionů Židů. Co Poláky vede k takovému extrémnímu řešení? Domnívám se, že je to opětovně ukázka zvláštního mechanismu, jak funguje polská duše.
Narativ Poláků jako zachránců světa
Jan Sobieski, velký polský král, který v zahraničí dokázal všechno a doma zoufale málo.
Poláci sice po světě pomáhají kdekomu, ale sami sobě bohužel pomoci neumí. V historii to byl doslova ukázkový příklad polského krále Jana III. Sobieskiho, který zachránil habsburskou Vídeň před Turky a uzavřel věčnou mírovou smlouvu s Rusy. Důsledkem pro Polsko byl panovník favorizovaný Habsburky, nikoliv Poláky, a pozdější rozdělení Polska Ruskem. Není to ukázkový příklad toho, jak někdo jde sám proti sobě, a ještě za to chce pochválit? V případě Polska se osvědčuje přísloví o každém dobrém skutku (který není promyšlený), který je po zásluze potrestán.
Zvláštní oblíbenost Čechů u Poláků
Může se zdát, že to je překvapivé, ale Češi vyhrávají u Poláků ankety oblíbenosti. Čím si to Češi zasloužili? Sami se netají tím, že Poláky moc nemusí. To, co přivážejí z Polska do českých supermarketů, je prý podezřelé. Svého času média přinášela jednu zprávu za druhou o tom, jak se v prodeji vyskytla posypová sůl z Polska a podobně. Normálně to nedává smysl, proč Poláci na Čechy tak drží.
Ale ve skutečnosti je to logické, před několika stovkami let byly Polsko a Česko jedna země. Oba národy spolu sdílejí historii a Poláci jsou na tyto vazby upnutí. Je to pro ně ten pevný bod, který potřebují.
Příběh Polska by pro nás měl být poučením. A to hlavně na individuální úrovni. Pokud se totiž vnitřně cítíte vykořeněni a nemáte v sobě pocit domova, kdekoliv jste, jste snadno manipulovatelní a vystavení nebezpečným vnitřním a vnějším vlivům. Zatímco ten, kdo je vnitřně stabilní, se nemusí bát okolního světa, i kdyby trakaře padaly. A pokud máte pocit, že vaše vnitřní nestabilita nemá vliv na svět okolo, pak je lepší, aby se vám druzí raději vyhnuli.
Všichni si vezměme poučení z hořkosladkého příběhu Polska.
Zdroje:
https://www.echo24.cz/a/HQzDW/zpravy-svet-cesi-oblibenost-polaci-umistili-treti-misto-ukazal-pruzkum
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-polsko-zmirnuje-potratovou-politiku-40459434
Adam Zamoyski. Poland. 2015. William Collins.
https://radiozurnal.rozhlas.cz/bohorodicka-neni-postacka-rekl-papez-frantisek-a-v-medjugorje-zacalo-ubyvat-6206499
https://www.respekt.cz/denni-menu/polsko-schvalilo-kontroverzni-zakon-o-holocaustu-a-co-dobre-jmeno-cechu?srsltid=AfmBOopWIMAWkbRScc0nvzg78VAsCr5IdhVQH4BWy1if3-0CtYi4zr-D
