Článek
Je druhého května, 2004. Beznadějně vyprodaný stadion Renato Curi v italské Perugii žene své miláčky v 32. kole Série A za ojedinělým vítězstvím. Ojedinělým proto, že v právě končící sezóně se místním Grifoni vůbec nedaří. Tým se potácí na samém chvostu tabulky a sestup do nižší soutěže je nebezpečně blízko.
Domácí jsou ale v tomto zápase jak vyměnění a vedou nad slavným Juventusem Turín, v jehož sestavě nechybí Pavel Nedvěd, 1:0. V 75. minutě navíc dostává druhou žlutou kartu italský obránce Ciro Ferrara a Juve jde do deseti. Trenér domácích Serse Cosmi vytuší, že teď přišla ta správná chvíle a dává pokyn ke střídání. Anglického legionáře ve službách Perugie Jaye Bothroyda střídá s číslem devatenáct jiný zahraniční hráč. Jeho jméno je Saadi Kaddáfí a je synem nechvalně známého Libyjského diktátora Muammara Kaddáfího. Jak se třetí syn „Vůdce Velké revoluce z 1. září a Libyjské arabské lidové socialistické džamáhíríje“ dostal na hřiště v jedné z nejlepších soutěží světa, navíc proti úřadujícím mistrům z Turína?
Největší hvězdou Libye
Saadi měl fotbal rád už od malička, nicméně hlava rodiny a státu nesdílela nadšení svého syna, právě naopak. Již v počátcích vlády se stavěl proti sledování sportu. V takzvané Zelené knize (sepsané Kaddáfího politické myšlenky) napsal něco ve smyslu - Sport je lepší raději aktivně provozovat, než pasivně sledovat. Saadi to ale nevzdal a systematicky přesvědčoval svého otce o opaku a nakonec dosáhl nemalých úspěchů. Podařilo se mu oživit libyjskou fotbalovou ligu na a dotlačit jí až na poloprofesionální úroveň a díky „petroldolarům“ přiměl i některé odborníky z vyspělých fotbalových zemí spolupracovat na rozvoji ligy i národního týmu. Zní to všechno jako pohádka o osvíceném a sport zbožňujícím reformátorovi, ale opak je v tomhle případě spíš pravdou. Záleží totiž velmi výrazně na optice, se kterou tohoto cílevědomého fanouška fotbalu nahlížíte. Jeho pozdější spoluhráči z Itálie o něm vesměs mluvili jako o skromném a milém mladíkovi. Jeho soupeři z Libye, ať už sportovní nebo političtí by vám řekli něco úplně jiného.
Saadi kromě fotbalu miloval vítězství a nehodlal připustit, aby ho někdo nebo něco připravilo o úspěch, který si pro sebe vysnil. Jeho hlavním snem nebylo totiž postavit fotbal v Libyi na nohy (to možná až v druhém plánu), vždycky se viděl spíš jako hráč, který rozhoduje finále mistrovství světa, přinejmenším. Fotbalovou kariéru hráče začal v roce 2000 v klubu Al Ahli z hlavního města Tripolisu. V té době mu bylo 27 let. Někteří by možná mohli říct, že je to trochu pozdě začít v tomhle věku s fotbalem a myslet si na ocenění nejlepšího hráč planety, když ale žijete na přelomu tisíciletí v Libyi a jmenujete se Kaddáfí je možné cokoliv.
Saadi se stal po svém příchodu do Al Ahli okamžitě kapitánem klubu. Netrvalo dlouho a přišla i první pozvánka do reprezentačního týmu. Nečekané. Asi vás nepřekvapí, že i tam si hned v úvodním zápase navlékl kapitánskou pásku. Jeho privatizace obou týmů šla ještě dál. Hráči klubu i národního týmu měli jediný strategický úkol - tzv. všechno na Kaddáfího. Za upřednostňování špílmachra z prezidentského paláce měli údajně dostávat různé věcné (např. automobil Toyota Camry) i peněžité bonusy (cca 250 liber). Stačilo mu přihrát do šance a peníze byly doma.
Motivace však nebyla vždy jen pozitivní. Podle svědectví jeho tehdejších spoluhráčů mnoho z nich vedly k přehnaném protežování Saadiho obavy z toho, co by se mohlo stát, kdyby diktátorova syna nějakým způsobem popudili. Přeci jen nebyl to „obyčejný“ člen týmu, se kterým sdílíte místo v kabině nebo proti kterému nastupujete na devadesát minut na trávník. Do neblaze proslulé věznice Abu Salim se během vlády Saadiho otce posílalo za menší přečiny, než zneškodnění vyložené šance. Situace byla však ještě absurdnější.
Pro komentátory existovalo v libyjské lize pouze jedno jméno, a to Kaddáfí. Ostatní hráči všech týmů byly jen pouhá čísla dresů. Pokud byste si v té době ze zájmu zapnuli libyjskou ligu, vaši pozornost by zřejmě upoutali slovní obraty jako „číslo sedm přihrává číslu osm, které rýsuje skvělou kolmici na Al-Saadi Kaddáfího.“ Pokud si někdo stěžuje v dnešní době na zaplacené rozhodčí, pravděpodobně nikdy neviděl nestrannost v zápasech Al Ahli. Stručně to zle shrnout tak, že penaltami se to v zápasech, do kterých Saadi nastoupil, jenom hemžilo. Kdo by taky odporoval prezidentovi libyjské fotbalové asociace, kterým se vycházející hvězda fotbalu mezitím stal.
Na fanoušky s buldozerem
Všechno ale nešlo tak hladce, jak by se mohlo na první pohled zdát. Překážkou na vytyčené cestě za nehynoucí slávou byl klub z Benghází, rival právě zmiňovaného Al Ahli. Fanoušci Benghází neměli v lásce klub z hlavního města, natož jejich kapitána a prezidenta fotbalu v jedné osobě. Vzájemné zápasy v tomto období bývaly nezřídka hrubě ovlivněny výkony rozhodčích, což pro fanoušky bylo obzvlášť těžko stravitelné. Msta přicházela alespoň na tribuně v podobě masivních protestů fanoušků, včetně údajného incidentu, kdy fans Benghází přivedli do ochozů osla v Kaddáfího dresu.
Vše vyvrcholilo v posledním zápase sezóny, kdy klub z Benghází potřeboval nutně remizovat, aby se vyhnul sestupu. Rozbuškou se stala přinejmenším velmi sporná penalta proti Benghází. Fanouškům v tu chvíli definitivně došla trpělivost. Vtrhli na hřiště, zápas musel být odložen a protesty se brzy rozšířily i do ulic města, kde se veřejně pálili fotografie Kaddáfího staršího i mladšího. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Nejdříve zatýkání a posléze „stylově“ na výročí ustavení Kaddáfího režimu, doslova zničení vzpurného klubu. Během několika dní byl zbourán stadion, tréninkové centrum a veškeré zázemí. Asociací byly klubu odebrány všechny tituly, administrativní sestup do nižší soutěže a jen tak na chuť prezidenta i zákaz existence klubu na neurčito. Pro mnoho hráčů a funkcionářů klubu tenhle nájezd na Al Ahli (ano, shodou okolností se klub jmenoval stejně jako Saadiho klub z Tripolisu) znamenal nejen přerušení nebo konec kariéry, ale v několika případech i vězení.
Jinde se ale na konci téže sezóny slavilo. Al Ahli Tripolis vyhrál double, tedy vítězství v lize i poháru, rival jak už víme sestoupil a zmizel z fotbalové mapy. Saadi strávil ještě jednu sezónu v Al Ahli a po ní se rozhodl změnit dres. Jeho další kroky směřovali do Al-Ittihadu, tradičního klubu, který působil rovněž v hlavním městě Kaddáfího říše. Aby Saadi eliminoval veškeré potenciální potíže rozhodl se celý klub koupit. V téhle době, mluvíme o letech 2001 až 2003, byl Saadi hráčsky i funkcionářsky nejsilnější. Hned na konci první sezóny jeho nový klub slavil samozřejmě titul a on sám si odnesl korunu pro krále střelců. Na mezinárodním poli se mu jeho optikou taky dařilo. Vedl národní tým jako kapitán v kvalifikaci na MS 2006 nebo v domácím přátelském utkání proti Argentině.
Saadi K. bafuňářem
Jak již bylo řečeno i jako funkcionář fotbalového svazu se uměl otáčet. Chtěl proslavit sebe i svou zem, která byla v té doby známá hlavně tím, že se veřejně přihlásila k odpovědnosti za bombový útok v Lockerbie z roku 1988. Na libyjské půdě se tak poprvé v historii odehrál italský superpohár, tedy zápas mezi vítězem Serie A a Coppa Italia. Pro fajnšmekry, Juventus tehdy v Tripolisu porazil Parmu 2-1 a za vítěze odehrál celý zápas Pavel Nedvěd.
Zároveň se mu podařilo domluvit (čtěte zaplatit) pro svůj klub Al-Ittihad přátelské utkání s FC Barcelona. Zahrál si tak před televizními kamerami na mýtickém stadionu Camp Nou. Podařilo se mu navíc přesvědčit otce, aby koupil 7,5% podíl v Juventusu Turín, Saadiho nejoblíbenějším klubu. Posléze se dokonce vlastnicky pokoušel ovládnout Lazio Řím nebo jeho rivala AS Řím. Neúspěšně.
Saadi Kaddáfí dobyl fotbal v Libyi na hřišti i mimo něj. Jeho sen byl však větší a dalece přesahoval hranice téhle severoafrické země. Sky is the limit. Přední evropská liga musela být v jeho očích jasná a logická volba dalšího působiště. Jen jedna země se jevila jako ideální destinace pro tohoto nadějného ofenzivního záložníka (v téhle době je Saadimu přes třicet), tou zemí byla Itálie.
Který klub byl nakonec hoden velikosti diktátorova syna? Jak vypadal život v Itálii možná prvního a posledního libyjského fotbalového playboye? To se dozvíte v další části článku, zase za týden.
Zdroje:
