Článek
Nevím, nakolik je vhodné psát něco, co může vypadat jako nekrolog, nebo vzpomínka, protože jsem Ivana Štampacha osobně neznal. Jeho smrt mě zasáhla, možná jako to bývá u staršího člověka, který začíná pozorovat zánik světa kolem sebe, nejprve pokud se poštěstí tak spíše v podobě herců a zpěváků, o kterých jsme „nevěděli, že ještě žijou“.
Znal jsem ho víceméně jako postavu z internetu. V tomto smyslu byl Ivan Štampach stále možná ne knězem, ale řekněme pastýřem, a nebojme se toho označení, vlivovou personou. Občas jsem ho viděl na nějakém videu, a tam bych ho popsal jako starého muže s batohem. To myslím o člověku dost vypovídá, protože to vyžaduje určitou odvahu. Je to trochu nečeské, a pokud se už mohu pustit do klišé, tak jsem asi takových figur potkal více mezi různými Němci, Američany a hledači ze západu.
Jak to bylo s jeho rodinou a co zjistil o svém otci, by mě zajímalo, i když vlastně trošku jako romantická exotičnost. Spíše jsem si všímal jeho slabého nepražského akcentu, a protože určitá fakta o něm byla známá, včetně jeho slovenského pobytu, tak jsem ho bral i trochu jako Slováka. Zmínka o Americe ovšem zejména v devadesátých letech silně rezonovala, a musím říct, že jsem si ho vždycky řadil po boku takových českých Čechoameričanů jako zpěvák Mišík či herec Langmajer.
ČRo jako vzpomínku na síti X zveřejnil nahrávku, kde hovoří o smyslu utrpení. (Káva u Kische - Odilo Štampach 2. 4. 1994).
Při poslechu jsem si vybavil jediné chvíle, kdy jsem Ivana Štampacha vídával naživo, a to jako mladý katolík v kostele u svatého Jiljí na Dominikánské v Praze. Silný kontrast mezi tehdy a nyní, přednesem a významem, tělem a duchem. Uvedená nahrávka z Českého rozhlasu je 30 let stará. Nevím, jak by na mě poslech působil tehdy, ale teď mi to už připadne jako nicneříkající církevní scholastika, která nikoho nepřesvědčí. Věřil tomu tehdy, věřil tomu nyní, v obci křesťanů? Uvědomuju si, že mě inspiruje spíše celkově osudem, svým příběhem. Martin Putna ve své vzpomínce jinde říká, že se nebál jít dál.
Vizuálně a akusticky to byl důstojný pán, prostorově zvětšený o kněžské roucho, a kázání bývalo takové … tiché. Možná podobné, jako články, které (mnohem později) psal na internet: inspirativní, i když zase: forma trochu akribicky suchá, a uvnitř nějaký šrapnel.
Vlastně mě překvapil Štampachův další, post-dominikánský vývoj, o kterém jsem se dozvídal se zpožděním postupně, a hlavně mi tehdy scházel kontext. Pořádně jsem neměl představu, kdo ho na katolické teologické fakultě vlastně vyhazuje a za co. Překvapilo mě kdysi, když v jednom rozhovoru projevil určitý tichý hněv, zejména asi když popisoval, jak mu jistý prelát ještě v disentu hrozil hozením zpátky mezi malé ryby – to mi připadalo až nepravděpodobné. Štampachův přesný technický popis mechanismu jeho vyloučení z církve rovněž prozrazuje, že přesně ví a věděl, co se stalo. Pozdější a dnešní nahlížení na Štampacha jako na kněze, reprezentujícího církev či křesťanství mi při veškerém pochopení pro humanistickou podobu náboženství, možnost nebinarity a zjednodušeně řečeno pankáčství připadne mylné. V jakési mediální zkratce podaný příběh o člověku, který začal jako pravoslavný (i taková informace se občas objevuje, ale nepodařilo se mi ji jakkoliv ověřit), stává se katolickým knězem a řeholníkem, potom starokatolíkem (kdy některé jeho výroky na adresu této církve jistě nebyly kvitovány s povděkem), píše knihu „A nahoře nic…“, v rozhovorech se vyznává, že nevěří v kosmického diktátora, a má pohřeb v Obci křesťanů, to je něco, co si žádá hlubšího rozboru, knižního zpracování, které si rád přečtu, protože bude vypovídat o vývoji náboženské scény, křesťanství, či katolicismu řekněme během Štampachova života více než co jiného.
Upřímně mě dojala, jak jsem se dočetl, péče jistě větší skupiny lidí, ale jmenovitě Adama Borziče a Martina Putny, o Ivana Štampacha v závěru jeho života.
Reakce církve (tím je v katolickém prostředí většinou myšlena církev katolická)? Nepátral jsem, ale snad mohu anonymně ocitovat reakci a jedné duchovní osoby:
„…možná právě ta jeho dikce, kdy o otázkách života a smrti hovořil hlasem pečlivého botanika, je zajímavá, zejména, když tak mluví 50 let. Taky i to, že v podstatě zemřel na křest Páně, dodává pro mě jakousi překvapivou pečeť jeho hledáním alchymistickým. Síla a síly země, žehnání vod, Boží vstup do temnot tohoto světa, kosmický rozměr náboženství. Most k duchařům a ezoterikům.“
