Článek
„Bikini, první anatomická bomba.“ Tak zněl reklamní slogan, se kterým Louis Réard v létě 1946 vstoupil do dějin módy. Byl to výbuch, ale ne takový, jaký měl na mysli. Výbuch smíchu, pohoršení, nadšení i odporu, který se rozléhal ještě desítky let.
Svět byl v roce 1946 jiný. Druhá světová válka skončila před necelým rokem. Evropa ležela v troskách, lidé měli hlad, látky byly na příděl. Ale zároveň se ve vzduchu vznášela úleva a touha žít. Po letech strachu chtěli lidé zase tančit, smát se a jezdit k moři. A přesně v téhle atmosféře se zrodily bikiny.
Louis Réard se narodil 10. října 1896 ve francouzském Lille. Pracoval jako automobilový inženýr. S módou neměl zpočátku vůbec nic společného. Jenže jeho matka vlastnila obchod se spodním prádlem v Paříži, nedaleko slavného kabaretu Folies Bergère. A kolem roku 1940 převzal Réard její podnik.
Z inženýra se stal návrhář. A brzy začal přemýšlet o plavkách. Inspiraci prý našel na plážích v Saint-Tropez. Všiml si, že si ženy rolují okraje svých plavek, aby se víc opálily. Plavky té doby totiž zakrývaly skoro všechno – břicho, boky, většinu zad. Ženy chtěly víc slunce. A Réard pochopil, že jim to může dát.
Nebyl ale jediný. V Paříži působil i jiný návrhář, Jacques Heim. Byl to uznávaný muž, který převzal kožešnický obchod svých rodičů a vybudoval z něj módní dům. Za války, kdy ho jako Žida pronásledovali nacisté, udržel firmu v chodu přes nastrčeného obchodníka a zapojil se do odboje. Později oblékal i Yvonne de Gaulle, manželku slavného francouzského generála. A v roce 1946 se rozhodl oprášit nápad, se kterým neuspěl už ve třicátých letech. Dvoudílné plavky s nabíranou podprsenkou, které nazval Atome – atom. Prý to měly být „nejmenší plavky na světě“. Heim si dokonce najal letadla, která psala reklamu na nebe nad středomořskými letovisky. Jenže jeho plavky měly jednu vadu. Spodní díl pořád zakrýval pupík.
Réard sledoval Heimův úspěch se zájmem. Byl to konkurent, ale zároveň inspirace. Heim ukázal, že ženy o odvážnější plavky stojí. Jenže Réard chtěl jít dál. Mnohem dál.
Réard se rozhodl, že ho překoná. A to doslova. Ušil plavky ze čtyř trojúhelníků látky – dvou nahoře a dvou dole – spojených tenkými šňůrkami. Celkem na ně spotřeboval jen asi dvě stě čtverečních centimetrů látky. Látka byla potištěná vzorem připomínajícím novinové stránky. A pupík? Ten byl poprvé v dějinách moderních plavek odhalený. Réard sám o svém výtvoru říkal, že jsou to čtyři trojúhelníky ničeho.
Teď potřeboval jméno. A tady se ukázal jako geniální obchodník. Prvního července 1946 odpálili Američané na atolu Bikini v Marshallových ostrovech v Tichém oceánu atomovou bombu. Byl to první jaderný test po válce, operace Crossroads. O chystaných testech se ale psalo už týdny předem a noviny po celém světě v té době skoro o ničem jiném nepsaly. Slovo Bikini bylo na všech titulních stranách. A Réard ho prostě vzal.
Atomové testy byly tehdy světovou senzací. Lidé je sledovali s napětím i s děsem. Hrůza z Hirošimy a Nagasaki byla ještě čerstvá a nikdo přesně nevěděl, co se v Tichém oceánu odehraje. A zároveň kolem bomby vznikla zvláštní popkulturní horečka. Slavný Orson Welles prý v rozhlase oznámil, že na první bombě bude podobizna hollywoodské hvězdy Rity Hayworthové. Slavná herečka tak nechtěně dostala roli i v jaderném programu. A druhý výbuch, podvodní test Baker z 25. července, vychrlil k nebi sloup vody vysoký přes kilometr a půl. Svět byl atomem doslova posedlý.
Proč přesně, nikdy nevysvětlil. Ale vysvětlovat to nebylo potřeba. Chtěl, aby jeho plavky vyvolaly stejně výbušnou reakci jako atomová bomba. A slogan to říkal jasně. „Jako atomová bomba je bikini malé a zničující,“ prohlašoval Réard.
Atol Bikini přitom měl svůj vlastní smutný příběh. Jeho obyvatelé museli kvůli americkým testům opustit domovy. Ještě před prvními výbuchy je Američané přestěhovali na jiný, mnohem menší a chudší ostrov. Ostrovy, na kterých jejich předkové žili po generace, se proměnily ve zkušební polygon. Část z nich zůstala kvůli radiaci neobyvatelná na desítky let. Zatímco v Paříži se jméno atolu stalo synonymem letní zábavy, jeho obyvatelé ztratili domov. Je to ironie dějin, na kterou se dnes často zapomíná.
Jméno měl, plavky měl. Chyběla mu jen modelka. A tady narazil. Žádná z profesionálních pařížských modelek nechtěla jeho plavky obléct. Byly příliš odvážné, příliš odhalující, příliš skandální. Žádná nechtěla riskovat pověst.
Réard se tedy obrátil jinam. Do Casina de Paris, slavného nočního podniku, kde vystupovaly tanečnice nahé. Tam našel osmnáctiletou Micheline Bernardiniovou. Dívku z Colmaru, která se nahoty nebála. Pro ni byly Réardovy plavky vlastně oblečení navíc.
Paříž v létě 1946 byla městem, které se vzpamatovávalo z okupace. Do kabaretů se vraceli diváci, do kaváren hosté, k bazénům a na pláže lidé toužící po slunci. Bazén Molitor, otevřený v roce 1929, byl symbolem elegance a zábavy. Pořádaly se tu večírky, soutěže i módní přehlídky. Lepší místo pro premiéru Réard najít nemohl.
Pátého července 1946, čtyři dny po atomovém výbuchu na atolu Bikini, se v Paříži konala soutěž krásy u bazénu Piscine Molitor. Slavný bazén ve stylu art deco byl tehdy oblíbeným místem pařížské smetánky. A právě tam vystoupila Micheline Bernardiniová v Réardových plavkách. V ruce držela malou krabičku o hraně několika centimetrů. Do ní se prý celé plavky daly složit. Akce se jmenovala Fête de l'Eau, Slavnost vody, a byla součástí soutěže o nejhezčí koupající se dívku. Sponzorovala ji i letecká společnost Air France.
Fotografové cvakali, novináři psali. Deník International Herald Tribune o události otiskl hned devět článků. Fotky obletěly svět. Bikiny byly hitem – hlavně u mužů. Micheline Bernardiniová dostala podle dobových zpráv na padesát tisíc dopisů od obdivovatelů.
Réard nelenil. Najal letadla, která nad Azurovým pobřežím psala na nebe jeho reklamu: „Menší než nejmenší plavky na světě.“ Byla to jasná rána Heimovi a jeho Atome. Čtrnáct dní po premiéře si Réard podal žádost o patent. A dostal ho.
Brzy přišel s dalším slavným heslem. Pravé bikiny podle něj nebyly ty, které se jen tak nazývají. Za skutečné bikiny se daly považovat jen ty, které šly „protáhnout snubním prstenem“. Kdo by odolal takové výzvě? Tohle heslo se prý objevovalo i přímo na krabičkách, ve kterých se bikiny prodávaly. Malý obal, velký slib – a zákazníci, kteří si chtěli vyzkoušet, jestli to opravdu funguje.
Jenže svět na bikiny ještě nebyl připravený. Prodej byl zpočátku slabý. Ženy si fotky v novinách prohlížely se zájmem, ale do obchodu si pro bikiny nešly. Réard se dokonce musel na čas vrátit k výrobě spodního prádla. Reakce byly bouřlivé. Mnozí v nich viděli vrchol nemravnosti. Církev byla pobouřená. A státy začaly bikiny zakazovat.
Paradoxně jako jedna z prvních je zakázala sama Francie. V roce 1949 je zakázala nosit na svém pobřeží. Bikiny nesměly na pláže ani v Itálii, Španělsku, Portugalsku nebo Austrálii. V západním Německu se na koupalištích nesměly nosit ještě v padesátých a šedesátých letech. A v některých amerických státech je úřady odrazovaly. Malý kousek látky dokázal pobouřit celé země.
Skandál vyvrcholil v roce 1951. Britský podnikatel Eric Morley uspořádal v Londýně soutěž krásy, ze které se později stala slavná Miss World. Vítězka, Švédka Kiki Håkanssonová, převzala korunku – v bikinách. Papež Pius XII. ji odsoudil a Vatikán označil bikiny za hříšné. Organizátoři zareagovali. Od roku 1952 se bikiny v soutěži nesměly nosit.
V Americe byli opatrní ještě déle. Americké ženy dávaly přednost jednodílným plavkám. Hollywood se bál cenzury. Módní časopisy bikiny ignorovaly nebo se jim posmívaly. Jeden z nich v roce 1957 napsal, že „je sotva nutné plýtvat slovy nad takzvanými bikinami“. Málokdo tušil, jak moc se bude mýlit.
Mezitím ale dvoudílné plavky nenápadně získávaly půdu. Už za války totiž v Americe platilo nařízení, které omezovalo množství látky na dámské plavky. Úspora materiálu se tehdy považovala za vlasteneckou povinnost. Menší plavky tak přestaly být jen otázkou módy a staly se i otázkou praktičnosti.
Změna přišla z filmových pláten. A hlavně od jedné ženy. Francouzská herečka Brigitte Bardotová se v roce 1953 při propagaci filmu Manina, dívka bez závoje objevila v odvážných bikinách. Lidé mluvili víc o jejích plavkách než o filmu. A když se v roce 1957 na festivalu v Cannes nechala fotografovat v bikinách snad na každé pláži jižní Francie, svět byl v šoku. Bardotová udělala z bikin symbol svobody, mládí a krásy.
Pak přišla hudba. V roce 1960 zpíval americký zpěvák Brian Hyland vtipnou písničku Itsy Bitsy Teenie Weenie Yellow Polkadot Bikini o stydlivé dívce, která se bojí ukázat na pláži v nových puntíkatých bikinách. Písnička vystoupala na první místo amerického žebříčku. A bikiny se najednou staly tématem, o kterém se zpívá s úsměvem.
A v roce 1962 přišel okamžik, který změnil všechno. Ve filmu Dr. No, prvním filmu o Jamesi Bondovi, vystoupila Ursula Andressová z moře v bílých bikinách s nožem za pasem. Scéna se stala jednou z nejslavnějších v dějinách filmu. „Tyhle bikiny ze mě udělaly hvězdu,“ přiznala později Andressová. Bikiny přestaly být skandálem. Staly se normou. Hollywood se navíc v polovině šedesátých let zbavil přísného cenzurního kodexu, který dlouho určoval, co se smí na plátně ukázat. A když se v roce 1966 Raquel Welchová objevila ve filmu Milion let před naším letopočtem v kožešinových bikinách, plakát s jejím snímkem visel v pokojích po celém světě.
Šedesátá léta přinesla sexuální revoluci, hnutí za práva žen a novou svobodu. A bikiny k tomu patřily. Ženy je nosily na plážích, u bazénů, ve filmech i na obálkách časopisů. Módní redaktorka Diana Vreelandová je nazvala „atomovou bombou módy“. A Réard mohl slavit.
Jeho obchod se plavkami v Paříži prodával bikiny čtyřicet let. A Réard je propagoval s neutuchající fantazií. Na počátku padesátých let si nechal od karosáře Henriho Chaprona přestavět luxusní auto Packard na jakousi pojízdnou jachtu s námořními prvky. A ta pak doprovázela závod Tour de France – i s posádkou dívek v bikinách. Svou módní živnost provozoval až do vysokého věku – do penze odešel až v osmdesáti dvou letech.
V roce 1980 se Louis Réard s manželkou Marcelle odstěhoval do švýcarského Lausanne. Tam 16. září 1984 zemřel ve věku sedmaosmdesáti let. Jeho firma ho přežila jen o čtyři roky a v roce 1988 skončila.
A Micheline Bernardiniová? Po slavném vystoupení u bazénu Molitor odjela do Austrálie, kde v letech 1948 až 1958 vystupovala v revuích melbournského divadla Tivoli. V roce 1986, ve svých osmapadesáti letech, se znovu nechala vyfotografovat v bikinách.
Dnes jsou bikiny samozřejmostí. Pátý červenec, den, kdy je Micheline Bernardiniová poprvé předvedla, se v některých zemích slaví jako den bikin. Podle odhadů z počátku jednadvacátého století jen ve Spojených státech představovaly obchod za stovky milionů dolarů ročně.
https://www.history.com/this-day-in-history/july-5/bikini-introduced
https://www.smithsonianmag.com/smithsonian-institution/how-wake-testing-atomic-bomb-bikini-became-thing-180955346/
https://www.smithsonianmag.com/arts-culture/swimsuit-series-part-3-is-today-truly-the-66th-anniversary-of-the-first-bikini-745571/
https://bonjourparis.com/lifestyle/a-brief-history-of-the-french-bikini/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/francouzsky-navrhar-predvedl-prvni-bikiny-156813
https://en.wikipedia.org/wiki/Louis_R%C3%A9ard
https://en.wikipedia.org/wiki/Micheline_Bernardini
https://en.wikipedia.org/wiki/History_of_the_bikini
https://en.wikipedia.org/wiki/Jacques_Heim
