Článek
Úřady ve Vídni dostaly udání, které znělo vážně. Venkovan z Jeseníků prý léčí lidi, a protože se to vodou dělat nedá, musí mít v houbách, kterými nemocné omývá, nějaký zakázaný lék. Houby mu zabavili a zkoumali, ale nic v nich nenašli. U soudu pak vypovídal mlynář, kterého léčil nejdřív doktor a pak tento venkovan, a soudce se ho zeptal, kdo ho vlastně vyléčil z dny. „Oba. Doktor mě zbavil peněz a Priessnitz dny,“ odpověděl mlynář a soudní síň se smála.
Vincenz Priessnitz se narodil 4. října 1799 jako šesté dítě chalupníka Jana Františka Priessnitze v Gräfenbergu, osadě asi o patnácti chalupách dva kilometry nad Frývaldovem, dnešním Jeseníkem. Osadu kdysi založili frývaldovští měšťané, kteří to tam měli blíž na svá chudá políčka a do lesa. Priessnitzova chalupa stála ze všech nejvýš. Do školy chodil jen krátce. Otec mu oslepl, starší bratr Josef zemřel a rodina obojí přičítala špatné práci ranhojiče a báby kořenářky. Od dvanácti let se proto Vincenz staral o hospodářství, o slepého otce, matku i sestru.
Podle legendy ho k vodě přivedl raněný srnec. Chlapec ho prý tajně pozoroval, jak si chodí chladit poraněnou nohu do lesní studánky, dokud se mu rána nezahojila. Anglický kapitán, který u něj později strávil tři měsíce, zase zapsal, že otec pozval starého muže z okolí, který vodou léčil zvířata, aby syna naučil, co umí. Ve čtrnácti si Vincenz skřípnutou ruku hojil mokrými obklady a pomohlo to.
Žebra léčená o opěradlo židle
V šestnácti letech ho kopl kůň do obličeje, srazil ho na zem a naložený vůz mu přejel hrudník. Měl zlomená žebra. Přivolaný ranhojič z Frývaldova prohlásil, že v nejlepším případě zůstane mrzákem a pracovat už nikdy nebude. Vincenz si podle toho, co později vyprávěl kapitánu Claridgeovi, žebra nahodil sám. Celou silou se břichem opřel o stůl nebo opěradlo židle, zadržel dech a nafoukl hrudník, až žebra zapadla na místo. Pak si na hruď kladl obklad namočený ve studené vodě a převázal ho několika suchými plátny. Tak se zrodil obklad, kterému se dodnes říká Priessnitzův. Pil hodně vody, jedl málo a ležel v klidu. Za deset dní vyšel ven a za rok už zase pracoval na poli.
Zpráva o zázraku se rychle rozkřikla. Vincenz začal léčit zvířata sousedů, pak samotné sousedy samotné a nakonec každého, kdo přišel. Napravoval vykloubené ruce, léčil výrony a zlomeniny, později revma a dnu. Za nemocnými chodil pěšky v každém počasí, ve dne i v noci, až si tím podle Claridge sám podlomil zdraví. V roce 1822 přestavěl rodnou dřevěnou chalupu na zděný dům s patrem, první na Gräfenbergu. V přízemí postavil necky, vedle lehátka a vznikl tak první vodoléčebný ústav na světě.
Udání do Vídně
Se slávou přišli nepřátelé. Sousedé se báli, že cizinci zdraží jídlo, jiní ho měli za posedlého zlým duchem. Nejvíc ale vadil ranhojičům z Frývaldova, Janu Dittrichovi a Antonínu Günterovi. Laik léčil zadarmo a úspěšně, a oni přicházeli o pacienty i o živobytí. Následovaly stížnosti, udání a historka s houbami. V roce 1829 ho soud obžalovaného z šarlatánství osvobodil, protože léčil jen vodou a žádné léky nedával.
Úřady mu v roce 1831 lázně povolily, ale s ponižujícími podmínkami. Smí léčit jen místní, nesmí podávat žádné léky ani dělat operace. A dohlížet na něj budou právě ti dva ranhojiči, kteří ho udali. Priessnitz přesto přistavěl další dům s osmnácti pokoji pro hosty a počet pacientů se do roka zdvojnásobil. V roce 1833 o něm vratislavský lékař Kröber vydal první knihu.
Pak přišla komise vyslaná z Vídně. Britský host John Gibbs později zapsal historku, kterou si pacienti v Gräfenbergu vyprávěli. Jeden z lékařů komise navštívil ve Frývaldově šlechtičnu s nemocným dítětem, předepsal mu léky a pak ho odepsal. Chtěl Priessnitze vyzkoušet, a tak si ho nechal zavolat a tykal mu jako obyčejnému sedlákovi. „No, a co dokážeš ty?“ zeptal se ho. Priessnitz mlčel a jen se usmál. Matka mu dovolila dítě léčit, přestože lékař tvrdil, že do rána nepřežije. Druhý den se lékař opatrně zeptal: „A dítě?“ Matka ukázala na druhý konec pokoje, kde si dítě hrálo. Lékař se pak stal Priessnitzovým přítelem.
Komise doporučila nechat ho pracovat. Definitivní povolení přišlo v roce 1838, mimo jiné proto, že vláda Württemberska chtěla podobný ústav založit u sebe a požádala Vídeň o dobrozdání. Priessnitz tou dobou už léčil i v nejvyšších kruzích. V roce 1826 ho pozvali do Vídně k císařovu bratrovi, arcivévodovi Antonínu Viktorovi.
Princové v mokrém prostěradle
Rok 1839 byl jeho vrcholem. Na Gräfenberg přijelo přes 1 500 pacientů, mezi nimi jeden panovník, vévoda s vévodkyní, 22 princů a 149 hrabat a hraběnek. Přijelo i 120 lékařů z celé Evropy, aby se tu metodu naučili a doma pak zakládali vlastní vodoléčebné ústavy. Od roku 1829 do roku 1842 se tu podle Claridge vystřídalo přes sedm tisíc nemocných. Osada, kde ještě před dvaceti lety stálo patnáct chalup, se plnila Angličany, Rusy, Francouzi i Švédy. Gibbs ve čtyřicátých letech napočítal mezi pacienty i Turky, Peršany, Američany a jednoho Afričana.
Den tu začínal brzy. Kapitán Claridge, který sem v roce 1841 přijel s rodinou kvůli revmatu, popsal svůj režim. Ve čtyři ráno ho sluha zabalil do velké deky a navršil na něj tolik pokrývek, kolik unesl, aby se k tělu nedostal vzduch. Když se začal potit, nechali ho tak hodinu. Pak mu dali slaměné střevíce, sešel do studené vany a vydržel v ní tři minuty. K snídani dostal mléko, chléb, máslo a lesní jahody. V deset šel pod sprchu, ve čtyři odpoledne znovu, mezitím sedací a nožní koupele a v půl desáté spát s mokrými obvazy na nohou. Za tři měsíce prý ušel po horách asi 1 600 kilometrů.
Při sprchování stáli hosté pod proudem vody z horského pramene. Padal z výšky až šesti metrů a nováčky prý dokázal srazit k zemi. Každý pacient měl vypít aspoň dvanáct sklenic vody denně, někteří až třicet. Jídlo bylo prosté a pověstně špatné, jeden host si stěžoval na telecí staré deset dní. Gibbs, který byl abstinent, s nadšením zapsal, že u oběda sedí dvě stě padesát lidí všech stavů a národů a nikdo nepije ani kapku alkoholu.
Berle pod nohama
Hosté se přesto nezdáli nešťastní. Claridge u první večeře napočítal dvě až tři stě lidí všech věků, skoro samé pacienty, a celým sálem se nesl veselý smích. Dva krajané, kteří sem přijeli na jeho radu, mu tam děkovali. „Když jsme sem přijeli, byli jsme zabalení ve flanelu, se kterým jsme se navždy rozloučili. Máme výbornou chuť k jídlu, a hlavně dobře spíme,“ svěřili se mu.
Claridge viděl i švédského lékaře, který po horečce chodil o dvou berlích a potřeboval pomoc sluhy. Priessnitz mu prý během jediného dne přiložil osmnáct mokrých prostěradel. Za týden už lékař chodil nahoru na Gräfenberg jen s holí a za dalších deset dní chodil rovně jako každý jiný. Jednou týdně se konal ples. Claridge tam viděl starou paní o berlích, která podle svého doprovodu čtyři roky nevstala z lůžka a do Gräfenbergu přijela před třemi týdny. „Nevím o dojemnější scéně, než když nemocní, kteří díky němu znovu chodí, přistoupí k němu, hodí mu k nohám berle a přidají se k valčíku,“ napsal.
Sám Priessnitz na hosty zapůsobil. Gibbs ho popsal jako muže kolem čtyřiceti tří let, vysokého asi metr pětasedmdesát, s tváří, ve které je vidět pronikavý rozum, mimořádná pevnost a laskavé srdce. Britský lékař sir Charles Scudamore popsal Priessnitze jako muže s klidným výrazem a jizvami po neštovicích. Chybělo mu několik předních zubů, o které přišel při úrazu. Všiml si také, že od pacientů vyžaduje bezpodmínečnou poslušnost.
Chudé léčil zadarmo, a když léčba nepomohla, žádný nabízený honorář si nevzal. V říjnu 1845 přijel arcivévoda František Karel. V roce 1846 dostal Priessnitz od císaře velkou zlatou medaili za zásluhy. Léčil se u něj i ruský spisovatel Nikolaj Gogol.
Sedlák mezi šlechtou
Priessnitz přitom zůstal sedlákem. V roce 1828 si vzal Sophii, dceru rychtáře ze sousedních Českých Vsí. Ta vařila pro hosty a dochoval se opis jeho pokynů pro ni, který má 63 stran a popisuje léčbu asi sto deseti nemocí. Měli spoustu dcer a jediného syna, který se narodil až v roce 1847. Priessnitz skupoval statky v okolí, rád pracoval na polích, pro rodinu koupil velký dům se zahradou v Javorníku a chystal se postavit první parní mlýn ve Slezsku. Dcera Sofie se zajímala o léčení a mohla po něm lázně převzít, ale v roce 1847 se provdala za šlechtice a velkostatkáře Josefa Ujháziho.
O pár kilometrů dál, v Lipové, léčil jeho bývalý spolužák z frývaldovské školy Johann Schroth, a to hlavně suchou dietou a teplými zábaly. I jeho kdysi kopl kůň do kolena tak, že se už smiřoval s doživotním mrzáctvím. Schroth měl s Priessnitzovou rodinou i osobní minulost. Když sloužil u kyrysníků, jeho milá Terezie, Vincenzova sestra, se provdala za jiného.
Kritici neubývali. Priessnitz nevedl žádné záznamy o pacientech, léčil podle intuice a zkušenosti. Britský lékař Robert Hay Graham, který Gräfenberg navštívil v roce 1842, odhadl, že jeho metoda pomůže nanejvýš jednomu nemocnému z dvaceti. Jiní lékaři ji naopak přebírali a mírnili, takže brzy po celé Evropě vznikly desítky vodoléčebných ústavů. První v Čechách založil v Jizerských horách lékař Josef Schindler.
V roce 1848 Priessnitze ranila mrtvice a pak mu začala selhávat játra a tělo zadržovalo vodu. Lékaře k sobě nepustil. Ráno 28. listopadu 1851 podle dobových novin vstal brzy, stěžoval si na zimu a nechal rozdělat velký oheň. Přátelé ho dlouho přemlouvali, aby si vzal aspoň trochu léku, a on nakonec svolil. „Stejně to nepomůže,“ opakoval přitom. Kolem čtvrté odpoledne požádal, ať ho odnesou do postele, a jakmile ho položili, zemřel. Bylo mu dvaapadesát let. Vdova si vyžádala pitvu a ta ukázala, že muž, u jehož stolu se nepil alkohol, měl zničená játra. Sophie ho přežila o tři roky a leží s ním v rodinné hrobce na Gräfenbergu.
Priessnitzova hrobka
Lázně po něm převzal Josef Schindler a vedl je dalších osmatřicet let. Vděční pacienti různých národů postavili na Gräfenbergu pomníky, český zdobí medailon s Priessnitzovou hlavou od Josefa Václava Myslbeka. V Polsku se dodnes sprše říká prysznic, právě podle něj, a Češi si na nachlazení dávají Priessnitzův obklad. V roce 1999 zařadilo UNESCO dvousté výročí jeho narození mezi významná kulturní výročí a ve stejném roce o něm vznikl film, ve kterém starého Priessnitze hrál Petr Král.
Britský lékař Scudamore, který do Gräfenbergu přijel podezíravý, napsal do své knihy větu, kterou by si mohli zapamatovat všichni Priessnitzovi kritici. Bylo by podle něj nespravedlivé pohrdat jeho metodou jen kvůli tomu, odkud pochází. „Stejně tak bychom mohli přestat obdivovat mohutnou řeku, protože myslíme jen na malý pramínek, ze kterého vzešla.“
https://dvojka.rozhlas.cz/vincenc-priessnitz-musel-celit-zavisti-i-narceni-ze-sarlatanstvi-8840688
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/priessnitzuv-obklad-vymyslel-nelekar-258483
https://www.idnes.cz/olomouc/zpravy/jesenik-vincenz-priessnitz-lazne-vodolecba-historie.A161207_291101_olomouc-zpravy_stk
https://www.denik.cz/pecujte-o-sve-zdravi-pro-dusi/inspirativni-pribeh-vincenze-priessnitze-20210308.html
https://dvojka.rozhlas.cz/909-schuzka-obycejna-voda-7941468
https://olomouc.rozhlas.cz/studenou-vodu-cerstvy-vzduch-a-pravidelny-pohyb-ordinoval-priessnitz-pacientum-8493054
https://plus.rozhlas.cz/vincenz-priessnitz-a-jesenicke-prameny-6651918
https://radiozurnal.rozhlas.cz/k-zalozeni-lazni-v-jeseniku-dopomohla-srna-6263979
