Článek
„Zda bude nebo nebude český národ součástí evropského společenství, to na osudu Evropy a světa nic nezmění. Osm miliónů krátkozrakých, domýšlivých, nesmiřitelných a popudlivých kmocháčků se rozplyne v několika desetiletích v evropském džberu jako kostka cukru.“ — Emanuel Moravec, 1942
V sobotu 5. května 1945 Praha povstala proti Němcům. V ulicích rostly barikády a v Kolowratském paláci ve Valdštejnské ulici, kde sídlilo ministerstvo školství a lidové osvěty, seděl muž, kterého nenáviděl celý národ. Emanuel Moravec, bývalý legionář, plukovník generálního štábu a od roku 1942 protektorátní ministr, věděl, že jeho čas vypršel. Podle historika Jana B. Uhlíře chtěl skončit svůj život už tam. Přiložil si zbraň ke spánku, ale ozbrojený doprovod mu ruku srazil. Němci ho ještě potřebovali, měl prý promluvit k Pražanům a uklidnit je.
Nasedl do policejního nákladního vozu a kolona vyrazila. Na Malostranském náměstí se dostala do palby povstalců, a tak to vzala oklikou přes Klárov nahoru ke Hradu. V serpentinách Chotkovy ulice autu došel benzín. Řidič vystoupil a v tu chvíli Moravec vytáhl z kapsy revolver a v kabině se zastřelil. Jen tři dny předtím mu v Národní politice vyšel článek s výmluvným názvem Doznávám a znovu tvrdím.
Sedmnáctiletá a v jiném stavu
Narodil se 17. dubna 1893 v Praze jako jedno z devíti dětí obchodníka Jana Moravce, který později sloužil jako rotmistr a vedl kantýnu v dělostřeleckých kasárnách v Českých Budějovicích. Emanuel byl chytrý a ctižádostivý, vystudoval průmyslovku a mířil ke stavebnictví. Plány mu zhatila první světová válka. V roce 1915 padl na haličské frontě do ruského zajetí a skončil v zajateckém táboře v uzbeckém Samarkandu.
Do legií se dostal oklikou přes srbskou dobrovolnickou divizi, kde ho v boji vážně zranili, a pak velel kulometnému oddílu. Už tehdy měl sklon si pomáhat. Při evidenci zalhal, že je strojní inženýr, aby si vylepšil postavení, a na podvod se přišlo až po letech. Víc než na frontě pobýval v nemocnicích, jednou spadl z koně a zlomil si klíční kost, jindy ho skolil zánět slepého střeva. Psal ale vojenské články tak dobře, že si ho všiml i generál Milan Rastislav Štefánik.
Ve Vladivostoku se v lednu 1920 oženil s Ruskou Helenou Grigorijevnou Bekovou. Bylo jí sedmnáct a už s ním čekala dítě. Nadřízení byli proti a velení se ho rozhodlo co nejdřív poslat domů, oficiálně kvůli nervovým potížím. Skutečným důvodem mohl být podle Deníku právě tenhle poměr. V srpnu 1920 vystoupila Helena v Terstu z lodi ve vysokém stupni těhotenství a 28. srpna 1920 se v Českých Budějovicích narodil první syn Igor. O tři roky později přibyl Jurij, kterému doma říkali Jura.
Za první republiky to Moravec dotáhl daleko. Vystudoval Válečnou školu, stal se majorem a pod pseudonymem Stanislav Yester psal do Peroutkovy Přítomnosti a Lidových novin tak čtivě, že za článek k výročí Zborova dostal Baťovu cenu za nejlepší novinářský text. Jenže žil na vysoké noze a utrácel víc, než vydělal. Příznivci ho museli několikrát oddlužit a jedním z dárců byl podle Deníku i sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk, kterému brilantní důstojník imponoval.
Pak Moravec přestřelil. Jako člen legionářského nakladatelství Čin mohl nakupovat knihy se slevou. Nakoupil je levně, vojenskému útvaru je prodal za plnou cenu a rozdíl v řádu desítek tisíc korun strčil do kapsy. Na podvod se přišlo a v roce 1927 ho za trest přeložili do Znojma. Tam se jeho manželství dostalo do krize.
Ze Znojma pokračoval na Slovensko, do Michalovců, kde potkal Ilonu Emmu Pavlu Szondyovou. Byla o jednadvacet let mladší, zase jí bylo pouhých sedmnáct. V roce 1932 se s Helenou rozvedl a hned si vzal novou mladou ženu. A protože se historie ráda opakuje, i ona byla při svatbě těhotná. Dva měsíce po obřadu porodila syna Pavla, kterému se v rodině říkalo Pavlík.
„Kdo je malý, nemá právo se vzdávat!“
Ve třicátých letech byl Moravec hvězdou armády. Zbožňoval Masaryka, ale stejně tak obdivoval Mussoliniho, se kterým se podle Deníku cítil spřízněný i kvůli fyzické podobě, a v knize Obrana státu koketoval s autoritářskou demokracií. Hitlera ovšem tehdy považoval za největšího nepřítele republiky. „Utneme každému ruku, která se natáhne přes naše hranice. Postaví-li nás osud proti přesile, přijmeme boj,“ psal v roce 1935. Když v září 1937 pohřbívala Praha prezidenta Osvoboditele, šel Moravec v čele vojenského průvodu.
V září 1938 patřil k nejhlasitějším hlasům odporu. Na přednáškách i v článcích vyzýval k boji a po Mnichovu ho skupina vlivných mužů, kteří zvažovali převrat, poslala přímo za Benešem. Podle pamětí prezidentova tajemníka Prokopa Drtiny na něj křičel: „Kdo je malý, nemá právo se vzdávat. Nebudeme mít druhou možnost se vzchopit.“ Beneš ho odbyl, že situace není kritická.„Tenhle rozhovor byl určitě klíčovým momentem Moravcova obratu. Zároveň Moravec podle mě byl mužem velkých gest,“ říká historik Petr Koura. Od toho dne Beneše nenáviděl. A přitom ještě téhož roku sám napsal, že „vzdát boj čelem proti čtyřem velmocem, v týlu s Polskem a Maďarskem, není čin nečestný a nerozumný“.
Pomnichovská republika s ním neměla slitování. Zakázali mu publikovat, a když dál psal pod jménem E. Herold, poslali ho v listopadu 1938 do výslužby. Seděl doma bez práce a propadal depresím. A hroutilo se mu i druhé manželství, protože ho Ilona přistihla se šestnáctiletou služebnou Jolanou Emmerovou. V říjnu 1938 se rozvedli a o čtyři roky později si Moravec Jolanu vzal.
Mladé milenky a drahý život stály peníze a těch měl Moravec po Mnichovu málo. Po vzniku protektorátu se navíc bál, že ho Němci za protinacistické články zatknou a popraví, a uvažoval o útěku do Kostariky. Jenže Němci mu místo pout nabídli ruku. Historik Jiří Pernes to shrnuje: „Namluvil si nebo žil se třetí mladou ženou a potřeboval se nějakým způsobem uchytit a Němci mu nabídli velmi dobré sociální zajištění.“
„Proč má Moravec pleš?“
Okupanti mu vrátili pero, vydali mu knihu a vzali ho na pečlivě připravenou cestu po Německu, ze které se vrátil nadšený. Dostal vlastní pořad v rozhlase a proslul v něm lidovým stylem vyprávění, který mu ze všech kolaborantů zajistil největší publicitu. Češi ho za to brzy nenáviděli tak, že pro jistotu střídal tři byty. Mezi známými si šeptali vtip: „Proč má Emanuel Moravec pleš? Aby to Němce tolik nešimralo, když jim neustále leze do zadku.“
Když 28. září 1941 převzal moc v Praze Reinhard Heydrich, Moravec ho ještě týž den navštívil a osobně mu přísahal věrnost Říši. V lednu 1942 se stal ministrem školství a lidové osvěty a Heydrich do Berlína spokojeně hlásil: „Často lze od Čechů slyšet, že jmenování Moravcovo je horší, než kdyby se byl stal ministrem školství Němec.“ V knize Ve službách nové Evropy Moravec napsal, že jde „za Adolfem Hitlerem cestou necestou“, a Benešovi veřejně nadával do ješitných trpaslíků.
Po atentátu na Heydricha byl Moravec duchovním otcem vyhlášky, která slibovala deset milionů korun za dopadení parašutistů, a na Goebbelsův pokyn organizoval po celém protektorátu manifestace věrnosti Říši. Podle Uhlíře to byl vrchol jeho kariéry: zatímco ostatní členové vlády jeli za Hitlerem, Moravec byl u Goebbelse. Starý prezident Hácha už se mu neodvažoval odporovat a Moravec mu podle historiků cenzuroval i projevy. „Moravcovo zapojení bylo bezprecedentní. Dělal i věci, které dělat nemusel,“ říká Libor Svoboda.
Postavil se i do čela Kuratoria pro výchovu mládeže, které mělo všechny české děti od deseti do osmnácti let vychovat v oddanosti Říši. Exilová vláda v Londýně na něj poslala paraskupinu s jediným úkolem, zabít ho. Atentát se nikdy neuskutečnil. Jaroslav Švarc padl v kostele v Resslově ulici s parašutisty z Anthropoidu a Ludvík Cupal se zastřelil, když ho gestapo obklíčilo v cihelně u Velehradu. Moravec dál mluvil a ještě v roce 1944 v jednom projevu ujišťoval, že Němci „mají rádi českou muziku, české národní kroje, a když se jim nehážou klacky pod nohy, jsou to zcela srdeční lidé“.
Cizí děti ale Moravec jen převychovával. Vlastní obětoval. „Oba dva své syny nabídl Adolfu Hitlerovi snad jako žádný jiný otec v protektorátu,“ říká Jan B. Uhlíř. Nejstarší Igor díky otci dostal práci v redakci koncernu Melantrich u aktivistického novináře Emanuela Vajtauera a pak v nakladatelství Orbis, které ovládali Němci. V dubnu 1942 požádal o německé občanství a v létě už rukoval k Waffen-SS a odjel na východní frontu. „Igor byl takový energický řízný typ, také tak nakonec skončil,“ popsal ho Pernes.
Prostřední Jura byl jiný. Jako třináctiletý chodil do slavného skautského oddílu Jaroslava Foglara, ale brzy musel odejít. Jura nejraději kreslil a maloval a na otcovu politiku se díval kriticky, hádali se kvůli ní. Německé občanství mu Moravec vnutil, stejně jako službu ve wehrmachtu. Na východní frontě kreslil mapy a v armádě dělal jednu nekázeň za druhou. Na podzim 1944 padl do zajetí.
Nejmladšímu Pavlíkovi bylo deset, když ho otec poslal do NAPOLA, elitní nacistické školy, kde se vychovávali budoucí vůdci Říše. Starala se o něj macecha Jolana, která mezitím začala donášet gestapu. Chlapec, který podle Pernese „neměl ještě svůj vlastní rozum a názor“, nosil uniformu Hitlerjugend. V roce 1944 zahynul při spojeneckém náletu na tábor Hitlerjugend v Salcburku. Nebylo mu ani třináct. Byl prvním Moravcovým synem, kterého otcova cesta stála život. Ne posledním.
„Doznávám a znovu tvrdím“
Ani smrt syna Moravce nezlomila. Když se Říše hroutila, chystal se k soudu jako k poslední roli. „Sedět na lavici obžalovaných vedle maršála Pétaina neznamená, že by člověk seděl ve špatné společnosti,“ prohlásil v roce 1945 a ještě 2. května napsal do novin, že na svých názorech trvá. O tři dny později se zastřelil v Chotkově ulici.
Řidič ho odvezl do Dejvic, do budovy biskupského gymnázia ve Winterově ulici, kde sídlila německá pořádková policie. Na dvoře ho zakopali a vykopali ho až 7. června 1945, kdy ho české úřady exhumovaly a ztotožnily. Dodnes leží na hřbitově v Ďáblicích, v jednom hrobě se dvěma příslušníky SS a třemi německými dětmi.
Jeho smrt přinesla poválečné spravedlnosti nečekaný problém. Největšího viníka nebylo koho soudit. Ministr Jaroslav Stránský považoval „za největší neštěstí, že Moravec nepřežil revoluci“. Norové mohli soudit svého Quislinga a Francouzi svého Pétaina, Češi měli jen hrob na dvoře gymnázia. A dva syny, kteří válku přežili.
Igora zajala na začátku roku 1945 Rudá armáda. Na podzim utekl ze zajetí a o otcově smrti se dočetl v novinách. Skrýval se v Praze u známých, kteří mu sehnali doklady na dělníka z Podkarpatské Rusi jménem Pavel Kováč. S nimi se 19. prosince 1945 nechal najmout na statek hospodáře Rudolfa Sulkeho v Březové nad Svitavou, městečku na pomezí Čech a Moravy u Svitav. Bývalý esesák z východní fronty tam půl roku pracoval jako zemědělský dělník a nikoho nenapadlo, kdo to je. „Můj otec v té době pracoval v Německé Bělé na statku jako kočí, takže někde při práci se setkali, ale otec samozřejmě nevěděl, o koho jde,“ vypráví kronikář Bedřich Škraňka.
Začátkem května 1946 začal Igor plánovat útěk na Západ. Nestihl to. Dne 15. května 1946 si pro něj přišli muži ze Sboru národní bezpečnosti, jenže vycvičeného vojáka neprohledali a nevšimli si, že má u sebe revolver. Igor jednoho z nich zastřelil a druhého vážně zranil. Pak se pokusil ze statku utéct, ale dostihl ho sám hospodář Sulke, pustil se s ním do zápasu a přemohl ho. Noviny Hlas o dva dny později hlásily: Syn Emanuela Moravce zatčen.
Lidový soud mu vyměřil trest smrti a rozsudek se vykonal v květnu 1947, v posledních dnech, kdy retribuční soudy smějí soudit, v předvečer druhého výročí povstání. Nové slovo to 6. května 1947 komentovalo na první straně: „Je do jisté míry symbolické, že posledním popraveným byl syn největšího zrádce národa Emanuela Moravce, Igor, který se skrýval jako příslušník SS a při výslechu zastřelil jednoho člena SNB a druhého postřelil.“ Bylo mu šestadvacet.
Jura po válce stanul před stejným lidovým soudem. Řada svědků se ho zastala, protože mnoha lidem za války pomáhal, přesto dostal sedm let. Odpykával si je v trestaneckém táboře u jáchymovských uranových dolů. „Když se účtovalo s kolaboranty a se zrádci, tak ta doba nebyla příliš spravedlivá a odnesla to spousta lidí,“ říká Pernes. Syn Emanuela Moravce prostě nemohl chodit po svobodě.
V roce 1957 mu úřady povolily vystěhovat se do západního Německa a česká historie na něj zapomněla. Ještě dvoudílný film České televize Anatomie zrady, ve kterém Moravce v roce 2020 hrál Marián Labuda mladší, končil titulkem, že o Jurovi není od padesátých let nic známo. Až nakladatel Zdeněk Bauer zjistil, že se ze syna kolaboranta stal Georg Alexander Morawetz, malíř krajin v duchu postimpresionismu. Barvy nanášel špachtlí v silných vrstvách, obrazy prodával přes galerii ve Stuttgartu a v roce 1960 získal hlavní cenu moderního umění města Paříže. Nejšťastnější byl prý ve Francii.
Dlouho se z toho netěšil. Zemřel v roce 1964, bylo mu jednačtyřicet. „Souviselo to poměrně jednoznačně s tím, čím si prošel, s tou obrovskou frustrací, depresí a s jeho fyzickou konstitucí,“ míní Bauer a připomíná válku, jáchymovské tábory i české věznice.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Emanuel_Moravec
https://www.denik.cz/cesko/emanuel-moravec/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/osud-jednoho-ze-synu-emanuela-moravce-byl-dlouho-neznamy-vuci-otci-se-ostre-vymezoval-46460
https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1458406-moravcove-jako-symbol-okupace
https://cnn.iprima.cz/nejvetsi-cesky-zradce-moravec-byl-legionar-i-hitleruv-fanatik-pro-ktereho-neni-omluva-230210
https://www.mecislavborak.cz/dokumenty/publikace/knihy/14-Spravedlnost_podle_dekretu.pdf
http://www.ceskearchivy.cz/archivarium/809-archivarium-stopy-emanuela-moravce-a-jeho-rodiny-v-ceskych-budejovicich
https://eurozpravy.cz/veda-a-technika/veda/223176-zaprodal-a-ponizil-cechy-nejhorsiho-ceskeho-vlastizradce-dohnalo-prazske-povstani-k-sebevrazde
https://temata.rozhlas.cz/kolaboranti-a-jejich-osud-lync-i-sibenice-8044717
