Hledali ropu, provrtali strop solného dolu a jezero zmizelo za 3 hodiny pod zemí i s věží a 11 čluny

Je to kraj bažin, cukrové třtiny a krevetářských lodí asi dvě stě kilometrů západně od New Orleans. Staří lidé tu tehdy ještě mluvili spíš cajunskou francouzštinou než angličtinou. Francouzské je i jméno jezera, peigneur znamená česač. Rozlohou odpovídalo zhruba o polovinu většímu Máchovu jezeru a bylo podobně mělké, v průměru kolem metru a nikde hlubší než tři metry. U nás vrcholila normalizace, Amerika teprve před dvěma týdny zvolila prezidentem Ronalda Reagana. Místní obyvatelé v tu chvíli sledovali, jak jim jejich jezero mizí před očima. Rybář Leonce Viator, který byl toho rána na vodě, později reportérům agentury UPI řekl: „Myslel jsem, že přichází konec světa.“

Na jihovýchodním břehu jezera se zvedá Jefferson Island. Ostrov to ve skutečnosti není, je to asi třiadvacet metrů vysoký pahorek uprostřed rovných bažin. Zároveň je to špička obřího sloupu kamenné soli. Sůl tu zůstala po moři, které na místě dnešního Mexického zálivu vysychalo v době, kdy po Zemi chodili dinosauři. Je lehčí než horniny nad ní, a tak se po milionech let pomalu tlačí vzhůru. Takových solných kopců je na pobřeží v řadě pět. Nejslavnější z nich je Avery Island, kde se od 19. století vyrábí omáčka Tabasco, kterou zná každý z regálu. Kolem solných dómů se navíc drží ropa a plyn, a proto do zdejší země naftaři vrtají už celé století.

Ostrov se dřív jmenoval Pomerančový. V roce 1869 ho jako místo na lov a rybaření koupil herec Joseph Jefferson, nejslavnější americký komik 19. století. Postavil si tu dům s dvaadvaceti pokoji z cypřišového dřeva. Proslavila ho role Rip Van Winkla, muže z povídky Washingtona Irvinga, který usne v horách a probudí se po dvaceti letech do úplně jiného světa. Jefferson tu postavu hrál celá desetiletí a nakonec v ní vystoupil i v raných němých filmech. První velký úspěch přitom zažil v roce 1858 v komedii Náš americký bratranec. Právě při jejím představení o sedm let později zastřelil herec John Wilkes Booth v divadle prezidenta Lincolna. Jefferson tehdy hrál v Austrálii a o vraždě se dozvěděl až na lodi cestou domů.

V roce 1917 koupil ostrov od Jeffersonových dědiců podnikatel John Lyle Bayless. O šest let později se tu stalo něco, co by se hodilo do dobrodružného románu. Předák jménem Daynite kopal propustek a pod dvěma starými duby narazil na tři kovové skříňky plné zlatých a stříbrných mincí z 18. století. Pokusil se je ukrást, Bayless ho ale dohnal a část pokladu získal zpátky. Duby se dodnes jmenují Lafittovy. Podle místní legendy totiž ostrov patřil švagrovi slavného piráta Jeana Lafitta a poklad prý zakopal sám pirát. Historici o tom pochybují, skutečné bohatství ostrova ale stejně leželo mnohem hlouběji.

Od roku 1919 se pod ostrovem těžila sůl. Baylessové důl v roce 1956 prodali firmě Diamond Crystal Salt z Michiganu. Kolem Jeffersonova domu pak vybudovali tropické zahrady Live Oak Gardens, kam se turisté jezdili procházet pod staletými duby. Důl pod nimi se mezitím rozrostl do několika pater až do hloubky kolem 460 metrů. Horníci v něm vyřezávali chodby široké asi třicet metrů a vysoké čtyřiadvacet, tedy jako osmipatrový panelák. Mezi nimi nechávali stát obří sloupy ze soli, které držely strop. Kdo byl na školním výletě v polské Wieliczce, má aspoň mírnou představu. Tady ale podzemím jezdila nákladní auta a důl sahal ještě o víc než sto metrů hlouběji. Na povrch vedla hlavní těžní šachta a druhá, větrací šachta vybavená nouzovým výtahem.

Nad tímhle podzemním městem ležela klidná hladina jezera. Jezdily po ní rybářské loďky a čluny se zásobami a jezero odtékalo kanálem Delcambre, dlouhým asi devatenáct kilometrů, do zálivu a dál do moře. Práva na ropu pod jezerem si od státu pronajala naftařská společnost Texaco. Na průzkumný vrt najala firmu Wilson Brothers, která na jezeře postavila plovoucí plošinu s vrtnou věží vysokou asi pětačtyřicet metrů a kolem ní ukotvila čluny s materiálem. Obě firmy o sobě věděly a obě měly mapy. Jedna kopala do soli zespodu, druhá do ní vrtala shora. Vrt měl podle plánu minout důl o kus vedle, u okraje solného dómu.

Ráno 20. listopadu 1980 se vrták o průměru šestatřiceti centimetrů, zhruba velký jako talíř, zasekl v hloubce 374 metrů. Pro naftaře to nebyl důvod k panice. V takové hloubce jde o běžnou nepříjemnost, se kterou si posádka obvykle poradí za pár hodin. Sedm mužů na plošině se ho tedy snažilo uvolnit. Jenže zespodu se začaly ozývat hlasité rány, jaké nikdo z nich nikdy předtím neslyšel. Dvě a půl hodiny poté, co se vrták zasekl, se celá plošina začala naklánět.

Muži se museli rozhodnout rychle. Odřízli čluny, které byly k plošině přivázané, nechali na ní vybavení za miliony a dostali se na břeh vzdálený necelé tři stovky metrů. Odtamtud bezmocně sledovali, jak se pětačtyřicetimetrová věž naklání čím dál víc. Pak se plošina za pět milionů dolarů převrátila a zmizela v jezeře, které mělo být hluboké sotva metr. Voda kolem místa, kde stála, se začala pomalu točit. Nejdřív líně, pak stále rychleji, až se nad vrtem otáčel vír o průměru zhruba čtyř set metrů. Nikdo na břehu zatím netušil, co se vlastně děje. Odpověď ležela o čtyři sta metrů níž.

Elektrikář Junius Gaddison toho rána kontroloval na patře ve čtyřsetmetrové hloubce zásoby kabelů. Najednou z chodby uslyšel podivné bouchání. Když se podíval tím směrem, uviděl, jak se k němu valí proud kalné vody hluboký přes šedesát centimetrů. Nesl s sebou sudy s naftou, které do sebe se třeskem narážely. Byla to scéna, která neměla žádný smysl. Takový příval vody znamenal pro solný důl bezprostřední nebezpečí: voda rozpouštěla sůl a ohrožovala stabilitu podzemí. A přesně to se teď dělo. Sladká voda z jezera tekla otvorem po vrtu dolů a cestou rozpouštěla sůl. Otvor se tím zvětšoval a pouštěl dovnitř ještě víc vody.

Gaddison okamžitě vyhlásil poplach a sáhl po vypínači, kterým se napájelo spodní patro. Třikrát zhasnul a znovu rozsvítil světla, což byl v dole smluvený signál k okamžité evakuaci. Na směně bylo pětapadesát lidí. Někteří z nich pracovali ještě o šedesát metrů hlouběji, kam se zpráva o vodě teprve musela dostat.

Horníci se ze spodního patra začali prodírat k výtahu. První skupina vyjela z patra v hloubce kolem čtyř set metrů. Ostatní se kvůli postupující vodě přesunuli k nástupišti ve vyšším patře, přibližně tři sta metrů pod povrchem. Odtud je výtah vyvezl do bezpečí. Klec pro osm lidí jezdila na povrch pomalu a dole se mezitím zvedala hladina. Údržbářský předák Randy LaSalle sedl do nákladního auta a projížděl odlehlé části nejspodnějšího patra, kam signál se světly nedošel, aby dole nikoho nenechal. Pomohlo, že důl měl výborně vycvičený záchranný tým, který tři roky po sobě vyhrál národní šampionát důlních záchranářů a evakuaci mnohokrát nacvičoval.

Poslední klecí jela zeměměřička Myrna Romerová, jedna z mála žen, které v dole pracovaly. Cestou vzhůru opakovala Akt lítosti, modlitbu, kterou katolíci říkají, když čekají smrt. Ani dokonalý výcvik podle ní strach nesmazal. „Nikdy si nemyslíte, že se odtamtud dostanete ven. Obzvlášť když jde o vodu,“ vzpomínala po pětačtyřiceti letech. Vyjeli všichni a žádný z pětapadesáti lidí v dole nezemřel. Diamond Crystal o pět dní později vyznamenal pět mužů za hrdinství. Když se vedení dozvědělo o LaSallově jízdě nákladním autem, přidalo do seznamu i jeho.

Kanál Delcambre, kterým jezero odjakživa odtékalo do zálivu, se obrátil a začal téct opačným směrem. Táhl s sebou všechno, co v něm kotvilo. Ores Lee Menard byl ten den na remorkéru nedaleko Delcambre a jeho loď se několik minut nemohla vyprostit, protože jí cestu blokovaly nákladní čluny. Pak vír podle jeho slov „říhl“, čluny se pohnuly a remorkér proklouzl do bezpečí. Jiná posádka takové štěstí neměla. Její muži bojovali s proudem, dokud mohli, pak seskákali na břeh kanálu a dívali se, jak jezero bere jejich loď. Do víru nakonec zmizelo jedenáct nákladních člunů a remorkér.

Na ostrově mezitím sledoval vír ze svého domu u vody J. Lyle Bayless, bývalý majitel dolu a pán zahrad. Policie mu přikázala dům opustit. Jen chvíli nato se dům sesunul do jezera a s ním i skleníky a oranžérie. Zaměstnanec zahrad Mike Richard natáčel celé dění kamerou z jiného domu na břehu, který o něco později skončil ve vodě také. O lidech venku na jezeře řekl: „Nemohli jsme pro ně nic udělat. Byli venku na bahnitém dně.“ Celkem zmizelo kolem sedmadvaceti hektarů břehu, velká část ostrova i se zahradami.

Po třech hodinách bylo jezero pryč. Zůstala po něm obří jáma a do ní z kanálu padala slaná voda z moře vodopádem vysokým kolem padesáti metrů, skoro jako Petřínská rozhledna. Vyšší vodopád Louisiana nikdy neměla. Vzduch, který voda vytlačovala z dolu, vystřeloval šachtami nahoru, podle svědků až do výšky přes sto metrů. Jezero se plnilo dva dny. Pak se stalo poslední kouzlo: devět z jedenácti potopených člunů vyplavalo samo na hladinu jako zátky. Vrtná plošina i remorkér zůstaly pohřbené v zatopeném dole.

Úplný konec to ale ještě nebyl. Nikdo nevěděl, jestli se nezačne propadat i zbytek ostrova, který teď stál nad vyplavenými chodbami bez solných sloupů. Patnáct rodin z okolí muselo opustit své domovy a odborníci federálního úřadu pro bezpečnost v dolech dny sledovali seismografy. Teprve den před Dnem díkůvzdání oznámil mluvčí úřadu Frank O'Gorman, že voda v hlavní šachtě přes noc stoupla o šest metrů a půda kolem dolu se uklidňuje. Rodiny se mohly vrátit domů na sváteční krocana. Jedinými oběťmi celého neštěstí byli tři psi.

Diamond Crystal zažaloval Texaco hned druhý den a nakonec požadoval 260 milionů dolarů. Texaco podalo protižalobu. Tvrdilo, že důl v té oblasti těžil už deset měsíců, aniž by to oznámil jemu nebo armádnímu ženijnímu sboru, u kterého Texaco žádalo o povolení, a vlastní ztráty vyčíslilo na víc než deset milionů dolarů. Mluvčí společnosti připustil jen to, že vrt „možná vnikl do šachty“. Podle nejrozšířenější verze naftaři špatně zaměřili polohu vrtu a stáli o kus vedle, než si mysleli. Druhá strana tvrdila, že nepřesné byly mapy dolu. Advokát Wilson Brothers šel ještě dál a prohlašoval, že vrt do dolu nevnikl vůbec.

Rozhodnout to měl federální úřad pro bezpečnost v dolech MSHA. V srpnu 1981 ale přiznal, že to nedokáže, protože zatopený důl nebylo možné prohlédnout a všechny důkazy spláchla voda. V červenci 1983 se firmy dohodly mimosoudně. Diamond Crystal dostal 32 milionů dolarů, dnes by to bylo přes dvě miliardy korun, a Bayless se zahradami dalších 12,8 milionu. Stát Louisiana, který jezero pronajal a vrt povolil, byl ze žaloby vyřazen. Na horníky, kteří přišli o práci, se ve vyrovnání nemyslelo. Jejich hromadné žaloby tehdy stále visely u soudu a stovky lidí zůstaly bez odškodnění. Důl definitivně zavřeli v prosinci 1986.

Z mělkého sladkého jezera je dnes nejhlubší jezero Louisiany. Místy má šedesát metrů, je slané a žijí v něm mořské ryby, které tu dřív nikdy nebyly. V solném dómu pod ním se od roku 1994 skladuje zemní plyn a místní spolek bojoval u soudu proti rozšíření zásobníku. Z vody trčí cihlový komín domu, který si jezero vzalo.

https://www.upi.com/Archives/1980/11/21/Salt-company-sues-over-drained-lake-ruined-saltmine/2980343630800/

https://www.upi.com/Archives/1980/11/28/Home-for-Thanksgiving/8679344235600/

https://www.upi.com/Archives/1983/07/07/Settlement-reached-in-Jeff-Island-accident/4485426398400/

https://64parishes.org/entry/lake-peigneur-drilling-accident

https://www.fox8live.com/story/17220637/heart-of-louisiana-lake-peigneur/

https://kpel965.com/meet-mr-menard-he-survived-the-lake-peigneur-disaster/

https://www.damninteresting.com/lake-peigneur-the-swirling-vortex-of-doom/

https://www.amusingplanet.com/2022/04/the-lake-peigneur-drilling-disaster.html