Článek
Ráno 13. ledna 1968 se za Johnnym Cashem jedny po druhých zabouchly železné dveře věznice Folsom. V jídelně, kde to páchlo dezinfekcí a starým tukem, na něj čekaly zhruba dva tisíce trestanců. Vyšel před ně, chvíli mlčel a pak pronesl větu, kterou opakoval celý život: „Hello, I'm Johnny Cash.“
Sál vybuchl. Ti muži znali jeho písně o vlacích, celách a zabíjení a měli ho za svého. Jen málokdo z nich tušil, že on sám žádný trest nikdy neodpykával a všechna jeho zatčení skončila nanejvýš nocí v cele. A ještě méně jich vědělo, jak blízko měl ještě před pár měsíci k tomu, aby se tohohle rána vůbec nedožil.
Bratr šel do dílny, Johnny k řece
Narodil se 26. února 1932 v Kingslandu v Arkansasu. Rodiče se nedokázali shodnout na jméně, a tak ho zapsali jen jako J. R. Rodina se brzy přestěhovala do Dyessu, kde v rámci Rooseveltova programu Nového údělu dostala kus půdy. Malý J. R. už v pěti letech chodil v rozpáleném arkansaském slunci mezi řádky bavlny a při práci s rodiči zpíval gospely.
Jeho vzorem byl o dva roky starší bratr Jack. Silný, zbožný kluk, který už ve čtrnácti věděl, že chce kázat. „Byl to můj velký bratr a můj hrdina,“ napsal o něm Johnny ve své autobiografii. Otec Ray, kterého v ní vylíčil jako tvrdého a často krutého muže, nedělal tajnosti z toho, který ze synů je jeho oblíbenec.
Jednoho květnového rána roku 1944 se Johnny chystal na ryby. Vzal s sebou dva pruty a celou cestu bratra přemlouval. Jack odmítl. Ve školní dílně si přivydělával řezáním plotových kůlů na kotoučové pile a rodina každý cent potřebovala. Podle Johnnyho měli ten den zlou předtuchu oba bratři i matka. Na rozcestí se rozešli. Jack zamířil k dílně, Johnny s pruty přes rameno k řece.
Pila Jacka vtáhla a téměř ho přeřízla vedví. Umíral déle než týden, většinu času v bezvědomí, a rodina se střídala u jeho postele. Krátce před smrtí se podle Johnnyho vzpomínek probral, rozhlédl se a zeptal se matky: „Mami, slyšíš ten zpěv?“ Mluvil o andělech a o nebi. Zemřel 20. května 1944.
V den pohřbu přišel dvanáctiletý Johnny na hřbitov dřív než ostatní. Vzal lopatu a pomáhal kopat bratrův hrob, vzpomínala jeho sestra Joanne. Podle kazatele Grega Laurieho, autora jedné z Cashových biografií, otec později prohlásil, že „Bůh si vzal špatného syna“. Johnny si od té doby při každém těžkém rozhodnutí kladl otázku, co by na jeho místě udělal Jack.
Věznice, o které zpíval
Po škole krátce zametal podlahy v automobilce a pak narukoval k letectvu. Armáda nepřijala iniciály místo jména, a tak se z J. R. stal úředně John R. Cash. Při výcviku v texaském San Antoniu potkal v červenci 1951 na kluzišti pro kolečkové brusle sedmnáctiletou Vivian Liberto ze sicilsko-americké rodiny. Chodili spolu pouhé tři týdny, pak ho letectvo poslalo na tři roky do Západního Německa. Za tu dobu si napsali přes tisíc dopisů.
V Bavorsku sloužil jako radista. Dlouhé hodiny se sluchátky na uších, šedivá zima, stesk po domově. V říjnu 1951 si v kině na základně pustil kriminální film Inside the Walls of Folsom Prison o brutálních poměrech v kalifornské věznici. Podle svých slov hned následující noc začal psát píseň.
Ve Folsom Prison Blues vypráví vězeň, který kdysi zastřelil člověka, jen aby se díval, jak umírá. Teď sedí v cele a poslouchá, jak se někde v dálce vleče vlak, kterým by tak rád odjel. Syn zbožné matky, který odmalička zpíval o bohu, si tak napsal píseň o hříchu, jaký nikdy nespáchal.
Šéf studia ho prý poslal domů hřešit
V roce 1954 se vrátil domů a s Vivian se oženil. Usadili se v Memphisu. Johnny přes den obcházel domácnosti a nabízel elektrospotřebiče, chodil na kurz rozhlasového hlasatele a po večerech hrál s kamarády Lutherem Perkinsem a Marshallem Grantem. Kdo chtěl v Memphisu prorazit, mířil do malého studia Sun Records. Jeho majitel Sam Phillips pár měsíců předtím vydal první singl neznámému Elvisu Presleymu.
Phillips mladíka několikrát odbyl. Když se k němu Cash konečně dostal, sáhl po tom, co znal nejlíp, a zazpíval gospely. Phillips je prý později označil za „naprosto elegantní“, prodat se ale podle něj nedaly. Podle legendy nervóznímu zpěvákovi poradil, ať jde domů, trochu hřeší a vrátí se s písní, kterou lidi koupí. Cash to později popřel, ale ta věta k jeho příběhu patří.
V roce 1955 vyšel singl Hey Porter a Phillips mladíkovi vymyslel i umělecké jméno Johnny Cash. První autorský šek zněl na 2,41 dolaru. Pak přišlo turné po boku Elvise a v roce 1956 I Walk the Line, jeho první jednička. Psal ji pro Vivian, která doma čekala s malou Rosanne. Sám ji popsal jako napomenutí sobě samému: „Hraj to poctivě, Johnny.“
Poctivě to nehrál. Doma postupně přibyly další tři dcery, Kathy, Cindy a Tara, a otec byl věčně na cestách. Vivian později vzpomínala, že osamělost prvních let byla k nevydržení. Johnny mezitím v zákulisí a v motelových pokojích objevil, co mu pomáhalo přežít noci bez spánku i trému: amfetaminy na nakopnutí a barbituráty na uklidnění. Lahvička se stovkou pilulek stála méně než deset dolarů a podle Encyclopedia of Arkansas pro něj na cestách byla stejně důležitá jako kytara.
Les zapálil můj náklaďák, tvrdil
V polovině šedesátých let už pilulky nesly celý jeho den. Rušil koncerty i nahrávání a střídal nemocniční pokoje s policejními celami. Bydlel s kamarádem Waylonem Jenningsem, který bral stejné prášky, a v hotelích prý sekerou vyrážel dveře.
V červnu 1965 vyjel se synovcem obytným vozem, kterému říkal Jesse, do kalifornského národního lesa Los Padres. Bylo sucho a tráva u cesty byla vyprahlá na troud. Podle Cashe chytla od vadného výfuku. Synovec Damon Fielder později tvrdil, že strýc, plný prášků a whisky, rozdělal oheň na zahřátí a ten se mu vymkl z rukou. Shořelo přes pět set akrů lesa, útočiště ohrožených kalifornských kondorů. Podle Cashe jich tam před požárem napočítali třiapadesát. Po požáru devět.
Když se ho vyšetřovatel zeptal, jestli oheň založil, odpověděl, že ne, „to můj náklaďák“. Kondory u výslechu označil za „žluté supy“, na kterých mu nezáleží. Před soudem se vymlouval na nemoc. Vláda po něm nakonec vymohla tučné odškodné.
O tři měsíce později ho celníci zadrželi na letišti v El Pasu. Předtím si zajel taxíkem přes hranici do mexického Juárezu a v pouzdře na kytaru převážel stovky tablet. Noc ve vazbě byla nejvážnějším pobytem za mřížemi, jaký kdy autor vězeňských balad zažil.
K soudu ho v prosinci doprovázela Vivian. Fotograf Associated Press je zachytil na schodech před budovou a snímek spustil útok, se kterým nikdo nepočítal. Rasistický plátek Thunderbolt podle fotografie tvrdil, že Cashova žena je černoška. Extremisté vyzývali k bojkotu jeho koncertů a rodině chodily výhrůžky smrtí. Cash najal právníka a nechal Viviin původ zdokumentovat. Manželství ale zachránit nedokázal. V roce 1966 Vivian podala žádost o rozvod a jako důvody uvedla drogy, alkohol, neustálé turné a nevěry.
Policie ho mezitím zatýkala dál. V mississippském Starkvillu ho zatkli ve dvě hodiny ráno, když opilý trhal na cizím pozemku květiny. V cele pak ze vzteku kopal do zdí.
Ring of Fire napsala o lásce, která pálí
Jedna z těch nevěr měla jméno a hlas. S June Carter se Johnny poprvé setkal v roce 1956 v zákulisí nashvillské Grand Ole Opry a řekl jí, že ji vždycky chtěl poznat. Nebylo divu. June pocházela z legendární country dynastie Carterových, její matka Maybelle patřila k průkopnicím žánru a June sama zpívala s rodinou od deseti let. A stejně jako on byla vdaná.
Od roku 1961 s ním jezdila na turné. Zblízka viděla muže, který za oponou vysypal na dlaň hrst prášků a za pět minut na pódiu zpíval o Bohu. Své city k němu vložila do písně, kterou napsala s Merlem Kilgorem. Ring of Fire vypráví o lásce, která pálí jako kruh ohně a do které člověk padá, i když ví, že se spálí. Cash ji nahrál v roce 1963 a stala se největším hitem jeho kariéry.
Ne každý v June viděl zachránkyni. Životopisec Robert Hilburn, který Cashe znal desítky let, píše, že ji někteří jeho přátelé považovali za manipulátorku, jakousi country obdobu Yoko Ono. Ve stejné knize odhalil i věc, o které dlouho váhal, zda ji zveřejnit: v době, kdy byla Vivian těhotná, měl Johnny poměr s jednou z Juniných sester. A John Carter Cash, syn Johnnyho a June, po letech v knize o matce přiznal, že s prášky bojovala i ona.
V jeskyni čekal na smrt
Na podzim 1967 už Johnny nedokázal vystoupit bez dávky. Podle své autobiografie se v říjnu rozhodl se životem skoncovat. Odjel k řece Tennessee nedaleko Chattanoogy, kde se ve skále otvírala obrovská jeskyně Nickajack. V jejích chodbách se už v minulosti ztratili lidé, kteří se nikdy nevrátili, a právě to chtěl.
Zaparkoval džíp a vlezl dovnitř. Lezl tmou skoro tři hodiny, dokud mu v baterce nedošly baterie. Pak si lehl na studenou zem a čekal. Možná si v té úplné tmě vzpomněl na bratra, který na smrtelné posteli slyšel zpívat anděly. Místo smrti ale přišlo poznání. „Neměl jsem svůj osud ve svých rukou,“ vzpomínal. Pochopil, že o jeho konci nerozhodne on, ale Bůh. Poslepu se plazil zpátky ke světlu a u vchodu na něj podle jeho vyprávění čekala June s jeho matkou a s košíkem jídla.
Tak to aspoň vyprávěl. Životopisci upozorňují, že jeskyně byla v den, který Cash uváděl, kvůli nové přehradě už pod vodou, a historce nevěřil ani jeho dlouholetý baskytarista Marshall Grant. Pro Cashe samotného ale zůstala Nickajack místem, kde se znovu narodil.
Šerif mu otevřel celu a podal prášky
Zlom, o kterém pochyby nejsou, přišel 2. listopadu 1967 v Georgii. Cash vjel svým cadillacem do lesa, pak bušil lidem na dveře, až nakonec skončil v cele v městečku LaFayette. Ráno za ním přišel okresní šerif Ralph Jones, shodou okolností jeho fanoušek.
Sedl si k němu a dlouho mluvil. Pak odemkl celu a vrátil mu peníze i prášky. „Bůh ti dal svobodnou vůli,“ řekl mu. Jestli se zabije, nebo se zachrání, je jen na něm. Cash vyšel na denní světlo s lahvičkou v kapse a s rozhodnutím, které nikdo nemohl udělat za něj.
Šerifovi až do smrti připisoval, že mu zachránil život. Poděkoval mu v celostátní televizi a později v LaFayette odehrál benefiční koncert pro místní školu. Úplně čistý nebyl, prášky bral dál, jen méně. Dne 11. listopadu 1967 ale podle svých slov poprvé po více než deseti letech vystoupil před lidmi střízlivý. O dva měsíce později prošel branou Folsomu.
Vězňům hrál už od roku 1957 a ti mu léta psali, ať zahraje Folsom Prison Blues i u nich. Ve Folsomu se tentokrát nahrávala živá deska a Johnny byl nervózní.
Večer před vystoupením seděl v motelu, když za ním přišel jeho přítel, reverend Floyd Gressett, který do Folsomu docházel za vězni. Nesl pásek s písní trestance Glena Sherleyho, odsouzeného za ozbrojenou loupež. Cash se rozhlédl po pokoji a zeptal se, jestli má někdo magnetofon. Přihlásil se mladý reportér Gene Beley, který si ho přivezl, aby si koncert nahrál pro sebe. Z malého reproduktoru se ozval hluboký hlas podobný Cashovu. Píseň Greystone Chapel vypráví o vězeňské kapli, kde člověk najde svobodu aspoň pro duši. Johnny ji s kapelou zkoušel ještě ten večer.
Druhý den odehrál dva koncerty. Když došlo na Greystone Chapel, oznámil do mikrofonu, že ji napsal jejich přítel Glen Sherley. Sherley seděl v hledišti a netušil, že Cash jeho píseň zná. Mezi posluchači byl i jediný hudební novinář, mladý kritik Los Angeles Times Robert Hilburn, který o Cashovi po letech napsal tu nejpodrobnější biografii.
Před sedmi tisíci lidmi June řekla ano
O ruku June žádal opakovaně a ona ho opakovaně odmítala. Dne 22. února 1968, měsíc po Folsomu, hráli v hale London Gardens v kanadském Londonu. Uprostřed koncertu Johnny před sedmi tisíci diváky zastavil vystoupení, otočil se k ní a požádal ji o ruku. Z hlediště se ozývalo, ať řekne ano.
June působila zaskočeně, ale podle životopisců spolu o svatbě mluvili už týdny a probírali i konkrétní data. Řekla ano. Vzali se o týden později, 1. března 1968.
Album At Folsom Prison vyšlo v květnu, vystoupalo na vrchol country žebříčku a přineslo dvě ceny Grammy. Píseň, kterou napsal jako stesknutý voják v Bavorsku, mu podruhé otevřela dveře ke slávě, tentokrát mnohem širší. Následoval koncert v San Quentinu, vlastní televizní pořad The Johnny Cash Show a v roce 1970 syn John Carter. A Johnny začal veřejně mluvit o víře, brzy už vystupoval i na shromážděních kazatele Billyho Grahama.
V dubnu 1978 vystoupil jako jedna z prvních amerických country hvězd za železnou oponou, v pražské Sportovní hale. Na pódiu s ním stála i dcera Rosanne. „Bylo tam narváno, tisíce a tisíce lidí,“ vzpomínala později. Divák Karel Vagenknecht vyprávěl pro Radio Prague, že za poslední řadou stála četa policistů. Když hala na konci bouřila a on se usmál na policistu, který ho okřikl, ať se ztiší, slyšel: „Nesmějte se, nebo vás vezmeme s sebou!“ Prý si tehdy řekl, že tady žít nechce, a později z republiky odešel.
Doma už se Cash zase potýkal se starým démonem. Na počátku osmdesátých let prodělal operaci oka, zlámal si žebra a poranil koleno. S každým zraněním přišly léky na bolest a s nimi i stará závislost.
Starý muž zpíval v chátrajícím muzeu
Na začátku devadesátých let byl pro hudební průmysl minulostí. Columbia ho propustila a desky se neprodávaly. V roce 1992 ho na koncertě k Dylanovu výročí v newyorské Madison Square Garden uviděl producent Rick Rubin, známý rockovými a rapovými deskami. Nabídl mu nahrávky bez orchestrů a aranží, jen hlas a kytaru. Album American Recordings z roku 1994 mu přivedlo celou novou generaci posluchačů. „Rick mi dal pocit, že po mně možná přece jen něco zůstane,“ řekl později svému životopisci.
Tělo už ale nesloužilo. Trápila ho cukrovka a ztrácel zrak. Na čtvrtém albu s Rubinem nazpíval píseň Hurt od Nine Inch Nails. Klip k ní natočil režisér Mark Romanek v říjnu 2002 v Cashově domě v Hendersonvillu a v zavřeném muzeu House of Cash. Muzeum, kdysi chlouba rodiny, chátralo. Do záběru se dostala rozbitá zlatá deska ze San Quentinu a staré filmy s mladým Cashem, který se veze vlakem.
Zestárlý muž s těžkýma rukama na klávesách zpívá o bolesti a o tom, co z člověka zbude. V jednom záběru stojí na schodech June a dívá se na manžela s láskou a starostí. Na konci Johnny pomalu zavře víko klavíru.
June hlídala, aby se nemocný manžel při nahrávání nepřepínal. O jejím vlastním zdraví se skoro nemluvilo. V květnu 2003 šla na operaci srdeční chlopně, objevily se komplikace a 15. května zemřela. Bylo jí 73 let.
Na pohřeb přijel Johnny na invalidním vozíku. Podle knihy duchovního, se kterým v posledních měsících pravidelně mluvil, ve dnech po její smrti řekl: „Kdo má June ještě co říct, ať to řekne teď.“ Pak se vrátil do studia a za poslední čtyři měsíce života nahrál šedesát písní. Skoro slepý si nechával od dcery Cindy nosit další a další fotografie June. Bibli četl z plátna, na které mu ji promítal přístroj.
Dne 5. července 2003 vystoupil naposledy, v rodinném sále Carterových ve Virginii. Byl příliš slabý, aby k mikrofonu došel sám, ale na vozíku na pódium vyjet odmítl. Doprostřed scény ho dovedl syn John Carter. Pozdravil jako vždycky. Pak mluvil o June. „Děkuji Bohu za June Carter,“ řekl a naposledy zazpíval píseň, kterou o něm kdysi napsala, Ring of Fire.
Ve svém srubu pak nahrál poslední písně. Jednou z nich byla stará balada Engine 143 pro album věnované odkazu Carterových. Vypráví o strojvůdci, který umírá po železniční nehodě a jako poslední slova pronese název chorálu Blíž k tobě, můj Bože.
Johnny Cash zemřel 12. září 2003 v nemocnici v Nashvillu na komplikace spojené s cukrovkou, necelé čtyři měsíce po June. Pohřbili ho vedle ní v Hendersonvillu. Téměř šedesát let předtím stál dvanáctiletý u jiného hrobu a kopal ho vlastníma rukama.
Zdroje:
https://ouramericanstories.com/podcast/history/johnny-cash-the-redemption-of-an-american-icon/
https://encyclopediaofarkansas.net/entries/johnny-cash-9/
https://savingcountrymusic.com/how-the-tragic-death-of-johnny-cashs-brother-jack-shaped-his-life/
https://www.californiasun.co/the-man-in-black-vs-the-yellow-buzzards-the-day-johnny-cash-set-a-forest-on-fire/
https://www.kqed.org/arts/13818873/how-johnny-cashs-friendship-with-a-folsom-inmate-tested-his-beliefs
https://www.esquire.com/entertainment/music/a25941/johnny-cash-bio-interview-1113/
https://english.radio.cz/western-performers-a-rarity-communist-era-8630433
https://stereogum.com/2204405/johnny-cash-hurt-american-iv-the-man-comes-around/reviews/the-anniversary
