Článek
Diváci ho znali jako hromotluka s burácivým hlasem. Jeho mohutná postava, chraplavý bas a výrazná mimika ho předurčily k rolím drsných chlapů, hulvátů a zarputilých padouchů. Za život natočil kolem sto čtyřiceti filmů, podle některých přehledů ještě víc. Skoro vždycky ve vedlejších rolích. Hlavní roli ve filmu nedostal nikdy – a vlastně o ni ani nestál. „Mně ty malé role docela vyhovovaly, nemusel jsem se alespoň učit velké množství textů,“ přiznával. Na plátně se většinou jen mihl. Ale vždycky tak, že si ho diváci zapamatovali. Příprava na roli u něj byla jednoduchá. Před natáčením se prý režiséra zeptal jen na jednu věc: „…jestli mám bejt hodnej nebo zlej.“
Josef Hlinomaz se narodil 9. října 1914 v Praze, pár měsíců po začátku první světové války. Dětství ale prožil jinde. Rodina se přestěhovala do Dobříše a pak do Příbrami. Otec Václav Hlinomaz byl řídícím učitelem, skladatelem a duší příbramského hudebního života. Založil hudební školu, předsedal příbramské filharmonii a vystupoval s ní jako sólový houslista. „Myslím, že byl svým způsobem kanón,“ říkal o něm syn.
Doma se tedy hrálo a zpívalo. Jenže malý Pepík brzy objevil jinou hudbu, než jaké holdoval jeho otec. Bylo mu asi deset let, když na příbramskou plovárnu poprvé dorazil gramofon s jazzovými deskami. Byl to okamžik, který ho poznamenal na celý život. Jazz se stal jeho velkou láskou. Noty se nikdy nenaučil, ale měl neuvěřitelný hudební sluch. Co jednou slyšel, dokázal hned zahrát, a na klavír hrál sebejistě, i když z not nepřečetl ani čárku. Znal se s Jaroslavem Ježkem i s Voskovcem a Werichem.
Ve škole mu to ale nešlo. Na příbramské reálce dvakrát propadl. Otec jednou nad jeho vysvědčením vybuchl: „Největší blbec z celé reálky. Máš jich tam sedm!“ Malý Josef se ale nenechal zahanbit. Upozornil otce, že spolužák Hlinka, který byl v abecedě před ním, má propadnutí osm. A otec? „Tak seš druhej, vole,“ odpověděl suše.
V září 1934 opustil reálku s vysvědčením, na kterém svítilo třináct čtyřek. Ale na jednu věc měl talent od dětství. Malování. A divadlo. Už jako kluk hrál ochotnické divadlo v příbramské sokolovně. Na prknech stál mimo jiné s kamarádem Janem Drdou, pozdějším slavným spisovatelem, autorem Hrátek s čertem a Němé barikády. Dva kluci z Příbrami, kteří o pár desítek let později patřili k nejznámějším jménům české kultury. Obojí ho bavilo víc než učebnice.
Po škole se rozhodl, že bude učit zeměpis a kreslení. Odešel do Prahy a dva roky studoval. Jenže každodenní dril technického kreslení ho ubíjel. A tak to vzdal. „Nenechám si kurvit ruku,“ prohlásil.
Napoprvé ho přijali na dramatické oddělení pražské konzervatoře. Jako herec obdivoval Vlastu Buriana a dvojici Voskovec a Werich. Ani tady to ale nebylo bez potíží – učit se texty mu prostě nešlo. V roce 1940 absolvoval. Ale doba nebyla pro začínající herce příznivá. Byla válka, okupace. Hlinomaz hrál v Kladně, Pardubicích a Plzni, v roce 1944 hostoval ve Vinohradském divadle. Když nacisté divadla zavřeli, vrátil se do Příbrami a začal znovu malovat. A malování ho tehdy dokonce živilo.
Po válce se rozjel naplno. Hrál v Realistickém divadle, v Divadle satiry, sezonu 1949/50 strávil v činohře Národního divadla. Jenže divadlo ho nikdy nenadchlo. Nesnášel, že musí odříkávat cizí texty, poslouchat režiséry a podřizovat se vedení. „Divadelní herec je otrok,“ tvrdil. „Herec je otrok mindráků a sebevědomí.“
V roce 1946 se oženil. Jeho ženou se stala sestra Antonína Stočese - Jiřina, studenta popraveného nacisty během heydrichiády. Manželství ale skončilo bolestně. Hlinomaz přistihl manželku s milencem. „Myslím, že ho to tenkrát hodně sebralo a navždy ovlivnilo jeho vztah k ženám,“ vzpomínal Herzán. Hlinomaz se rozvedl. A už se nikdy neoženil. Ke své bývalé ženě se prý ještě vracel a podle některých vyprávění spolu po letech znovu měli poměr. Ale zpátky k ní nešel. Zůstal sám – a přitom sám nebyl nikdy.
Ženy ho totiž milovaly. „Já bych spíš řekl, že si ho hledaly,“ smál se Herzán, když se ho ptali, jak to Hlinomaz se ženami dělal. Měl prý pevný rozvrh. Modelka Jaroslava ho navštěvovala v pondělí a ve čtvrtek. Magda Kalichová, vedoucí komparzu na Barrandově, ve středu a v sobotu. Obě byly vdané. Seznámili se při natáčení filmu Psi a lidé. Hlinomaz v něm hrál profesora na penzi, nadšeného naivního malíře, a Růžičková mu stála modelem. Podle těch, kdo je znali, se filmový vztah brzy přenesl i do skutečného života.
V roce 1958 nastoupil do hereckého souboru filmového studia Barrandov. Pravidelný plat a jistota. A hlavně čas na malování. Velké role ho nezajímaly. Režiséři mu je nabízeli, ale on odmítal. Text se učit nechtěl. A se scénáři měl vlastní zacházení. Skladoval je prý na záchodě a tvrdil, že jsou jemnější než toaletní papír.
Přesto natočil desítky filmů, ve kterých nezapomenutelně zazářil. V Dobrém vojákovi Švejkovi z roku 1956 hrál hostinského Palivce a v pokračování Poslušně hlásím z roku 1957 účetního šikovatele Vaňka. V Pyšné princezně, v Císařově pekaři, v Baronu Prášilovi, v Dařbujánovi a Pandrhole po boku Jiřího Sováka. A v roce 1964 přišla role, kterou si diváci pamatují nejvíc. Pistolník Grimpo v Limonádovém Joeovi. Drsný, nebezpečný a přitom k smíchu. Desperát, který dokáže sníst i sklenici. Lipského parodie na americké westerny se stala kultovní a Hlinomazův Grimpo k ní patří stejně neodmyslitelně jako Deylův Doug Badman, Kopeckého Horác Badman alias Hogofogo nebo Fialův Limonádový Joe.
V sedmdesátých letech pokračoval. Hrál ve filmech Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Slaměný klobouk, Lvi salónů. V komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! z roku 1974 byl Arnoštem. A diváci ho viděli i v seriálech – v Hříšných lidech města pražského, ve F. L. Věkovi nebo v Chalupářích.
V roce 1966 si zahrál i zápasníka Čongra v Lidech z maringotek. Pyšná princezna, Císařův pekař, Hudba z Marsu, Ukradená vzducholoď, Svatba jako řemen, Pension pro svobodné pány, Zabil jsem Einsteina, pánové… Seznam jeho filmů by vydal na celou stránku. Česká filmová klasika se bez něj prakticky neobejde.
Herectví mu ale bylo jedno. Jeho svět bylo malířské plátno. Maloval celý život. Inspiroval se slavným francouzským naivistou Henrim Rousseauem. Kritici ho řadili mezi naivisty i surrealisty. On sám si vymyslel vlastní název. Říkal, že maluje ve stylu „surneonaivismu“ – a že je padesát let napřed. Teoretické řeči o umění nesnášel. Kunsthistorikům a intelektuálům se smál.
Jeho obrazy se ale prodávaly skvěle. Na světové výstavě Expo v Montrealu v roce 1967 se vyprodaly téměř všechny. Ceny si určoval podle toho, za kolik prodával v Německu, kde ho znali jen jako malíře, ne jako herce. „Takže si myslím, že mohl klidně dostat deset tisíc za obraz,“ odhadoval Herzán. Na tehdejší dobu obrovská suma. „Mít doma obraz od Hlinomaze, to bylo něco.“ Ilustroval také knihy, mimo jiné Poláčkův román Bylo nás pět. Jeho obrazy dnes visí v řadě galerií a jednu jeho sbírku vlastní Severočeská galerie v Litoměřicích. V roce 1977 o něm režisér Jiří Brdečka natočil film Dvojí život Josefa Hlinomaze.
Název nemohl být přesnější. Na jedné straně herec, kterého znal každý divák v republice, na druhé malíř, kterého v cizině znali jen podle obrazů. A on sám se vždycky cítil víc doma u stojanu než před kamerou. Na jeho plátnech se často objevovalo divadlo, varieté, cirkus a umělci – svět, který dobře znal, jen ho viděl očima naivního malíře, s humorem a nadsázkou. V několika filmech dokonce hrál malíře a na plátně se objevily i jeho vlastní obrazy.
Žil přitom skromně. Na oblečení nedbal, prý míval jen dva páry bot. Když jednou s kolegy přijel do hotelu v Bratislavě, ostatní táhli velké kufry – a Hlinomaz měl v ruce jen splasklou síťovku s nejnutnějšími věcmi a doklady. Na recepci prý nevěřili vlastním očím. Peníze ho nezajímaly. Zajímala ho svoboda. A tu si střežil i před režimem. Když komunisté v sedmdesátých letech nařídili umělcům na volné noze rekvalifikaci, Hlinomaz na ni odmítl jít. A úřadům prý poslal dopis tak sprostý, že o něm jeho přátelé vyprávěli ještě po letech.
Jeden z jeho nejslavnějších obrazů nese název, který se později proslavil díky filmu Pelíšky. „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“ Hláška, kterou si většina lidí spojuje s filmem, se tak zrodila na Hlinomazově plátně. Často se mylně připisuje režiséru Jiřímu Krejčíkovi. Ten ji ale znal právě od Hlinomaze. Málokterý malíř se může pochlubit, že název jeho obrazu zlidověl.
Lidé, kteří ho znali, ale věděli, že hrubiánská tvář je jen maska. Za neoholenou tváří a výrazem hospodského rváče se podle nich skrývala „něžná duše moudrého člověka, milovníka nádherného života a vynikajícího klavíristy“. Uměl být laskavý, vtipný a pozorný. Jen to nedával na odiv.
Psal také. Do novin a časopisů přispíval fejetony a články, a když usedl k rozhlasovému mikrofonu, vyprávěl tak barvitě, jako maloval. V jedné nahrávce z roku 1963 například četl svou povídku o tom, jak v roce 1923 zažil první pražské rozhlasové vysílání. A nechyběla v ní ani jeho láska k jazzu.
Neodolal ale jídlu. Miloval klasickou českou kuchyni, hlavně knedlíky. V restauraci si prý jedno jídlo objednal dvakrát i třikrát za večer a všechno snědl. A když přišlo placení, hlučně protestoval, že mu číšník účtuje porci dvakrát, a tvrdil, že si ji objednal jen jednou. Doma si péct kachnu nebo husu uměl sám – kuchařskému umění se naučil od maminky. Kouřil jednu cigaretu za druhou, a když mu došly, sáhl po dýmce. Jediným sportem, který provozoval, bylo plavání. Uplaval prý až padesát bazénů.
Jeho soukromý život byl stejně neobvyklý jako jeho obrazy. Koncem šedesátých let koupil polovinu vily na pražském Větrníku. A později se k němu nastěhovala Magda Kalichová – i se svým manželem Karlem. Tři lidé v jedné domácnosti. Milenka, její muž a Hlinomaz. A fungovalo to. Každý měl svou roli. Hlinomaz vydělával peníze, Magda se starala o domácnost a Karel opravoval a udržoval dům. „Úplně skvěle. Žádná žárlivost,“ tvrdil Herzán. „Dole byl ateliér nebo obývák, kuchyň a příslušenství, nahoře byly ložnice.“ Na první ženu ale nikdy nezapomněl. Jeho přátelé tvrdili, že žádnou jinou nemiloval tolik jako ji.
Pak přišla nemoc. V polovině sedmdesátých let mu lékaři v nemocnici Pod Petřínem odebrali ledvinu napadenou rakovinou. Operace nemoc zpomalila, ale nezastavila. Kvůli ní musel odmítnout hlavní roli ve filmu Noc klavíristy. Lékaři ho varovali, aby se šetřil. On ale žil dál po svém. Ještě v červnu 1978 si na zájezdu podle Michala Herzána objednával rum a kafe, ačkoli mu to doktoři zakazovali.
A pak tu bylo moře. Hlinomaz ho miloval. „Moře, moříčko,“ říkával. „Vždycky vypravoval, že by chtěl umřít v Jugoslávii, u moře, kde to má tolik rád,“ vzpomínal Herzán.
Krátce před cestou se mu prý udělalo zle na pražské plovárně na Žofíně. Lékaři mu cestu do ciziny rozmlouvali. V létě 1978 ale přesto odjel s Kalichovými na dovolenou do jugoslávského Splitu. A 8. srpna 1978, dva měsíce před svými čtyřiašedesátými narozeninami, mu tam selhalo srdce. Podle vyprávění se ráno vykoupal v moři, dal si kávu a cigaretu, prohodil k ostatním jednu ze svých typicky peprných vět – a odešel si lehnout do pokoje. Už se neprobudil.
Jeho tělo převezli do Prahy a zpopelnili ve strašnickém krematoriu. Zůstaly po něm desítky filmů a stovky obrazů. Dnes jeho díla vyhledávají sběratelé a jeden z jeho obrazů se před lety vydražil za téměř milion korun.
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73309/josef-hlinomaz-sverazny-cesky-herec-odmital-role-aby-mel-dostatek-casu-na-malovani-a-milovani-vdanych-zen.html
https://cnn.iprima.cz/show-time/hlinomaz-zemrel-u-more-manzelku-nachytal-s-milencem-jeho-milenkou-byla-helena-ruzickova-453511
https://www.lifee.cz/ze-sveta-vip/vylezl-z-more-dokouril-cigaretu-a-zemrel-posledni-den-herce-josefa-hlinomaze-ktery-skonal-na-vysnene-dovolene_116388.html
https://www.lifee.cz/sverazny-herec-josef-hlinomaz-po-nevere-sve-zeny-rezignoval-na-manzelstvi-a-poridil-si-rovnou-dve-milenky-e3822
https://temata.rozhlas.cz/nezapomenutelny-grimpo-aneb-vzpominka-na-josefa-hlinomaze-7985067
https://dvojka.rozhlas.cz/herec-ilustrator-a-vyznamny-naivni-malir-pribehy-slavnych-josef-hlinomaz-7459954
https://www.poznejpribram.cz/osobnosti/josef-hlinomaz-1914-1978
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/navzdy-odesel-herec-josef-hlinomaz-158116
