Článek
V honosné posluchárně pařížské Salpêtrière se tajil dech. Před zraky lékařů, studentů i zvědavých hostů se tělo mladé ženy napínalo, znehybňovalo a propadalo stavům, které tehdejší medicína označovala za hysterické záchvaty. Marie „Blanche“ Wittmanová se stala nejslavnější pacientkou Jeana-Martina Charcota a vysloužila si přezdívku „královna hysterek“.
Její tvář dodnes známe ze slavného obrazu, na němž bezvládně klesá do náruče Josepha Babinského, zatímco Charcot přednáší. Její skutečný osud byl ale ještě podivuhodnější než všechny lékařské demonstrace. Po Charcotově smrti už u ní dramatické záchvaty pozdější svědci nepozorovali. Blanche začala pracovat v nemocniční fotografické laboratoři a později u nového zázraku medicíny – rentgenových paprsků. To, co mělo pomáhat zachraňovat nemocné, jí nakonec vzalo prsty a části paží.
Město tisíců žen za zdmi Paříže
Salpêtrière nebyla obyčejnou nemocnicí. Byl to obrovský komplex, téměř město ve městě, kde žily tisíce lidí – především staré, nemocné, postižené a psychiatrické pacientky. Vedle žen s neurologickými chorobami zde končily epileptičky, nemajetné seniorky i pacientky, pro které tehdejší medicína jen obtížně hledala diagnózu.
Právě sem přišel roku 1862 Jean-Martin Charcot. Mimořádně schopný pozorovatel postupně proměnil část Salpêtrière v jedno z nejdůležitějších neurologických pracovišť své doby. Nemoci, které se předtím házely do jednoho pytle, se snažil popsat, rozlišovat a hledat mezi nimi zákonitosti. Jeho jméno brzy znali lékaři po celé Evropě.
Velkým tématem se stala také hysterie. Po staletí byla spojována téměř výhradně se ženami, dělohou, sexualitou či domnělou mravní slabostí. Charcot ji naopak považoval za skutečnou poruchu nervového systému a snažil se dokázat, že má rozpoznatelné projevy a může postihovat i muže. A právě v tomto místě se objevila Blanche.
Její skutečné křestní jméno bylo Marie. Narodila se 15. dubna 1859 v Paříži do velmi těžkých poměrů. Otec byl švýcarský tesař známý prudkými záchvaty vzteku. Jednou dceru prý vyhodil z okna. Matka pracovala jako pradlena a rovněž trpěla nervovými stavy. Rodinu navíc pronásledovaly křeče a epileptické záchvaty – z devíti dětí jich pět zemřelo, většinou právě v souvislosti s křečemi či epilepsií.
Ani Marie nebyla zdravé dítě. Ve dvaadvaceti měsících prodělala záchvat, po němž přestala slyšet a mluvit. Sluch i řeč se jí později vrátily. Ve třinácti letech začala pracovat a dospívání pro ni rozhodně nebylo bezpečným obdobím. Záznamy popisují obtěžování a sexuální zneužívání ze strany zaměstnavatele i další komplikované vztahy. Záchvaty se jí postupně vracely.
Nakonec se sama snažila dostat do Salpêtrière. Nejprve tam pracovala jako pomocná síla a 6. května 1877, ve svých osmnácti letech, byla přijata na oddělení epileptiček. V nemocničních záznamech se brzy začalo objevovat jméno Blanche – při záchvatech totiž opakovaně vyslovovala jméno jedné ze svých sester. A právě jako Blanche Wittmanová měla vstoupit do dějin medicíny.
Z pacientky se stala „královna hysterek“
Její záchvaty byly mimořádně dramatické. Trvaly někdy celé hodiny. Blanche zavírala oči, tělo jí tuhnulo, třásla se, prudce pohybovala hlavou, kopala nohama, propadala křečím a následnému deliriu. V jediném šestihodinovém období v prosinci 1877 lékaři zaznamenali dokonce desítky jednotlivých atak.
Charcot a jeho spolupracovníci právě na podobných pacientkách vytvářeli slavné schéma takzvané grande hystérie. Nejprve přicházela fáze připomínající epileptický záchvat, následovaly prudké pohyby a bizarní polohy těla, potom takzvané „vášnivé postoje“, během nichž pacientky mimikou a gesty vyjadřovaly strach, extázi nebo jiné silné emoce, a nakonec delirium s halucinacemi a zmatenými výkřiky.
Jedním z nejznámějších projevů se stal arc-de-cercle – dramatické prohnutí těla do oblouku. Právě podobné polohy se později staly téměř symbolem Charcotovy hysterie. Blanche se pro lékaře stala mimořádně vhodnou pacientkou. Byla velmi citlivá na hypnózu a reagovala na nejrůznější podněty, které tehdejší lékaři zkoušeli – elektřinu, různé chemické látky, doteky či tlak na takzvané hysterogenní zóny.
Některé metody dnes působí téměř děsivě. V Salpêtrière se například používalo zařízení určené k tlaku na oblast vaječníků, protože lékaři věřili, že tím mohou hysterický záchvat zastavit nebo mu zabránit.
Charcotovy přednášky se brzy staly slavnými daleko za hranicemi nemocnice. Chodili na ně lékaři a studenti z celé Evropy, ale přitahovaly také novináře, spisovatele a další hosty. Jedním z mladých lékařů, kteří v Salpêtrière Charcota sledovali, byl také Sigmund Freud. Blanche patřila k nejslavnějším pacientkám, které se při těchto demonstracích objevovaly. Její záchvaty, hypnotické stavy a reakce na různé podněty byly pozorovány, fotografovány a popisovány v lékařské literatuře.
Nejslavnější obraz celé éry vytvořil roku 1887 malíř André Brouillet. Na jeho Klinické lekci v Salpêtrière stojí Charcot před skupinou mužů a vysvětluje případ své pacientky. Blanche v bílém oděvu klesá dozadu do rukou mladého Josepha Babinského.
Byla nemocná, nebo jen dokonalá herečka?
Tahle otázka provází Blanche dodnes. Už za Charcotova života se objevovalo podezření, že některé pacientky své projevy přehánějí nebo přímo napodobují to, co od nich lékaři očekávají. Po jeho smrti byla celá slavná škola hysterie podrobena tvrdé kritice a část Charcotových někdejších spolupracovníků připustila, že významnou roli mohla hrát sugesce.
To však neznamená, že Blanche jednoduše „všechno hrála“. Když se jí po letech jeden z lékařů zeptal, zda byly záchvaty fingované, odmítla to. Tvrdila, že stavy byly skutečné a nepříjemné a že Charcota by nebylo jednoduché vědomě obelstít.
Ani moderní pohled z ní nedělá podvodnici. Studie její dochované dokumentace ukazuje, že velká část jejích projevů nápadně odpovídá tomu, čemu dnes říkáme psychogenní neepileptické záchvaty – reálné, mimovolní stavy, které vypadají podobně jako epilepsie, ale nevznikají epileptickou elektrickou aktivitou mozku.
U Blanche navíc nelze úplně vyloučit ani skutečnou epilepsii. Její rodinná anamnéza byla mimořádně zatížená záchvatovými onemocněními a sama prodělala křeče už jako batole. Pravda tedy mohla být mnohem složitější. Blanche pravděpodobně skutečně trpěla.
Jenže prostředí Salpêtrière zároveň její projevy formovalo. Lékaři hledali typický hysterický záchvat – a pacientky velmi dobře věděly, jak má podle jejich lékařů vypadat.
V srpnu 1893 Jean-Martin Charcot náhle zemřel. A právě tady přichází jeden z nejpodivuhodnějších okamžiků Blancheina životního příběhu. Podle pozdějších svědectví už poté ony slavné hysterické záchvaty neměla.
O více než deset let později ji mladý lékař Alphonse Baudouin poznal jako zaměstnankyni Salpêtrière. Žena, kterou starší generace znala jako „královnu hysterek“, už žádné velké hysterické scény nepředváděla. O své minulosti navíc mluvila nerada a otázky na dobu Charcotových demonstrací ji dokázaly rozčílit.
V listopadu 1895 oznámil Wilhelm Conrad Röntgen objev paprsků, které dokázaly proniknout lidským tělem a ukázat na fotografické desce kosti. Byla to senzace. Albert Londe začal s novou metodou v Salpêtrière experimentovat prakticky okamžitě. Už roku 1896 publikoval své první výsledky a nemocnice si postupně vybudovala jedno z prvních specializovaných radiografických pracovišť ve Francii. Blanche, která pracovala v Londeho fotografickém oddělení, se do nové oblasti zapojila také.
Nikdo tehdy pořádně netušil, co opakované vystavení rentgenovému záření udělá s lidským tělem. Ochranné postupy, které jsou dnes samozřejmostí, teprve čekaly na své zavedení. První radiologové a laboranti pracovali s rukama těsně u rentgenových trubic a opakovaně byli vystavováni vysokým dávkám záření.
Nová technologie zachraňovala pacienty. A současně pomalu ničila některé ze svých průkopníků.
Nejprve prst. Pak další
U Blanche se následky dlouhodobé práce s rentgenovým zářením začaly projevovat na rukou. Přišly chronické kožní změny, nehojící se léze a nádorové poškození typické pro první generaci radiologických pracovníků. A potom začaly amputace.
Dobové svědectví je popisuje téměř děsivě prostě. Nejprve jeden prst. Potom další. Následovala ruka, předloktí a další části paží. Proces se nakonec týkal obou horních končetin.
O konci Blancheina života se v literatuře dlouho opakovaly různé údaje. Objevuje se rok 1909, 1912 i 1913.
Novější dohledání pařížských matričních záznamů ale ukazuje na 8. říjen 1912. V záznamu je uvedena jako Marie Weidemann, jedna z variant jména, pod nimiž se v pramenech objevuje. Bylo jí třiapadesát let.
Ale to, co všechno dokázala přežít.
https://theclassicphotomag.com/la-salpetriere-fact-fiction-and-speculation-about-blanche-wittmann/
https://www.cerisepress.com/03/08/medical-muses-hysteria-in-nineteenth-century-paris-by-asti-hustvedt
https://www.publishersweekly.com/9780393025606
https://blog.oup.com/2009/11/hysteria/
https://www.theguardian.com/books/2020/jan/03/how-the-brain-lost-its-mind-allan-ropper-bd-burrell-review
https://wellcomecollection.org/works/ga6tacmb
https://www.cphr.fr/conservatoire/collections/patrimoine-hospitalier/documents/documents-ecrits/une-lecon-clinique-a-la-salpetriere/
https://www.radiologie.fr/musee-radiologie/histoire/imagerie-avant-la-radiographie
