Kvůli řetízku ji roku 2011 vyhodili z vlaku a přišla o nohu. Za dva roky stála na vrcholu Everestu

Uttarpradéš je nejlidnatější indický stát, žije v něm víc lidí než v Německu, Francii a Británii dohromady, a zprávy o přepadení ve vlacích tam nikoho nepřekvapí. Příběh mladé sportovkyně, která přišla o nohu kvůli řetízku, se přesto na jaře 2011 dostal na titulní strany celé Indie, i když jinak, než by si přála, protože během pár týdnů z oběti udělali podezřelou. „Proslavila mě ta nehoda. Ale nebyla to sláva, byla to ostuda. A čím jsem se provinila?“ ptala se o dva roky později, když už měla Everest za sebou. Nejtěžší boj přitom nesvedla s horou, ale s policií, s úřady a nakonec i s vlastní rodinou.

Doma jí nikdo neřekl jinak než Sonu. Rodina pocházela z Biháru, otec sloužil v armádě a zemřel, když jí byly asi čtyři roky. Matka pak získala místo ve zdravotnictví v Ambédkarnagaru, okresním městě asi dvě stě kilometrů východně od Lakhnaú, a sama vychovávala tři děti. V knize, kterou Arunima později napsala, se mihnou i další rodinné tragédie, o kterých nerada mluví. Nejbližší jí byla starší sestra Lakšmí, která jí podle jejích slov stála za zády jako zeď. Zatímco ostatní holky z ulice se učily vařit, Arunima hrála fotbal, volejbal a hokej, a kluci na ni pokřikovali, ať se podívají na rání z Džhánsí, jak jde s hokejkou na hřiště. Mysleli tím legendární královnu z povstání proti Britům, indickou Johanku z Arku, a mysleli to jako posměšek.

Ve čtrnácti jela se sestrou na kole městem a nějací kluci chtěli, aby jim uhnula z cesty. Když odmítla, jeden z nich v davu vlepil facku Lakšmí a utekl. Arunima ho se sestrou hledala po městě tak dlouho, až ho Lakšmí poznala podle límečku košile u stánku s betelem. Chytila ho, držela ho a křičela na sestru, ať mu to vrátí, a pustila ho, až když se přišla omluvit jeho rodina. Pak už se na obě sestry nikdo z ulice ani nepodíval. Vystudovala sociologii, k tomu čtyři semestry práv, a za Uttarpradéš hrála volejbal na národních mistrovstvích. Ženský tým, se kterým by mohla trénovat, neměla, a tak ji selektoři posílali hrát s chlapci. Uttarpradéšské družstvo nemělo ani jednotné dresy, každá hráčka nastupovala v jiné teplákovce. Živit se volejbalem se v Indii snadno nedalo, a tak si podala přihlášky k ozbrojeným složkám, kde by mohla sportovat dál.

Na jaře 2011 jí přišla pozvánka od CISF, federální bezpečnostní služby, která v Indii hlídá letiště, metro a elektrárny. V pozvánce měla špatně datum narození, a tak se rozhodla zajet do kanceláře v Noidě u Dillí, nechat si ho opravit a zjistit, kde budou 7. května fyzické testy. Večer 11. dubna nastoupila v Lakhnaú do rychlíku Padmávat Express. Potvrzenou místenku neměla, takže jela ve všeobecném vagonu, kde se sedí, kde se dá, a cestuje se často i na stojáka. Lakhnaú od Dillí dělí zhruba pět set kilometrů, jako z Prahy do Vídně a zpátky. Sedla si k oknu a dívala se do tmy.

Krátce po půl druhé ráno, nedaleko Barélí, přišla do vagonu skupinka mladíků a jeden z nich chňapl po zlatém řetízku, který měla od matky. „Musela jsem se smát. Jak by si tihle kluci mohli troufnout mi něco vzít?“ popsala to později. Zkroutila mu ruku. Druhý jí sáhl po krku, a když uhnula hlavou, chytil místo řetízku límec košile. Pak ji dva nebo tři odtáhli ke dveřím a jeden do ní kopl tak, že vypadla z jedoucího vlaku. Vagon byl plný lidí a nikdo z nich se nezvedl na její obranu. Arunima narazila do vlaku, který právě projížděl po vedlejší koleji, odrazila se od něj jako pingpongový míček a spadla mezi koleje. Přes levou nohu jí přejela kola, a který vlak to byl, jestli ten její, nebo ten z protisměru, neví dodnes ani ona sama.

Levá noha pod kolenem jí držela jen na kousku masa, pravá byla na několika místech zlomená a k tomu měla zlomený loket a poraněnou páteř. Když se na chvíli probrala, viděla, že od vedlejší koleje ji dělí jen pár desítek centimetrů. Chtěla se odtáhnout dál, ale neměla sílu, a tak jí vlaky projížděly těsně kolem obličeje, zatímco v duchu volala opičího boha Hanumána a viděla před sebou matku, sestru a švagra. „Křičela jsem o pomoc, co mi síly stačily, ale nikdo nebyl nablízku. Krysy mi žraly zraněnou nohu a já počítala vlaky, které kolem mě projely. Bylo jich čtyřicet devět,“ vyprávěla.

Železničáři později novinářům potvrdili, že kolem dívky ležící u trati projelo za noc několik souprav a žádný strojvedoucí nezastavil. Našli ji až za svítání vesničané z okolí stanice Čanétí, kteří k trati chodili ráno vykonat potřebu, protože na indickém venkově tehdy většina domů neměla záchod. Jeden z nich se jmenoval Pintu Kašjap. Arunima jim v polobezvědomí nadiktovala číslo domů a švagr Om Prakaš je do telefonu prosil, ať ji aspoň dovezou do nemocnice.

Do okresní nemocnice v Barélí ji přivezli kolem sedmé ráno. Noha se zachránit nedala a podle Aruniminých slov neměli v nemocnici v tu chvíli ani anestetika. „Řekla jsem jim, ať mě operují bez nich. Celou noc jsem u trati vydržela nesnesitelnou bolest a věděla jsem, že kvůli sobě vydržím ještě trochu,“ popsala. V knize přiznává, že operace bolela víc, než čekala. Během zákroku mluvila sama se sebou a pokaždé, když jí nůž rozřízl kůži nebo když ji šili, potichu vykřikla.

Do Barélí se mezitím sjeli politici. Akhiléš Jádav, tehdy ještě opoziční předák, jí dal sto tisíc rupií a stejnou částku přivezli ministři vládnoucí strany. Ministerstvo sportu v Dillí jí ale jako národní sportovkyni nabídlo odškodné 25 000 rupií, tedy asi deset tisíc korun. Strhla se vlna pobouření, do věci se vložil premiérův úřad a ministr sportu Ajay Maken částku zvedl na dvě stě tisíc rupií. Ministryně železnic Mamata Banerdží slíbila Arunimě práci u drah. Mezitím ji převezli do traumacentra v Lakhnaú, kde lékaři zjistili, že pahýl je zanícený a oteklý. Osmnáctého dubna, hned po Makenově návštěvě, ji převezli do AIIMS v Dillí, nejlepší nemocnice v zemi, něco jako náš Motol. Strávila tam čtyři měsíce a do pravé nohy jí vložili kovovou tyč.

Šestadvacátého dubna 2011, dva týdny po nehodě, svolal šéf železniční policie Uttarpradéše A. K. Jain tiskovou konferenci. „Vyšetřování ukazuje, že Arunima byla psychicky rozrušená a buď se pokusila o sebevraždu, nebo měla nehodu,“ oznámil novinářům. Podle policie loupež nepotvrdil jediný cestující. Arunimu prý našli šestnáct stop, tedy asi pět metrů, od koleje, po které jel Padmávat, a vlak se jen o 250 metrů dřív rozjížděl ze stanice Čanétí po dvanáctiminutové zastávce, takže nemohl jet rychleji než osm kilometrů za hodinu. Z pomalého vlaku nikdo takhle daleko nevyletí, tvrdila policie, a tak dívka podle ní nejspíš přecházela trať. Železniční ochranka přidala vlastní verzi, podle které jela načerno a vyskočila, když uviděla revizora.

Pak se roztrhl pytel s drby, že žádná reprezentantka není, že s někým utíkala a že je vdaná. Arunima, upoutaná na lůžko v AIIMS, Jainovi sama zavolala. „Byl ve vlaku nějaký váš strážník, který by dosvědčil, že mě nikdo nechtěl okrást? Pomohla mi železniční policie, když jsem celou noc ležela u trati? Nejradši bych mu tehdy rozškrábala obličej,“ vzpomínala. Jízdenku z toho vlaku si schovala a ještě po dvou letech novinářům připomínala, že ji má pořád u sebe. Už v roce 2011 přitom některá média upozorňovala, že železniční policie může mít dobrý důvod hledat chybu u oběti, protože jinak by musela vysvětlovat, proč ve vlacích na trati, kterou měla hlídat, řádí gangy.

Návštěvy v nemocnici se k ní chovaly jako k mrzáčkovi. „Pro každého, kdo za mnou přišel, jsem byla bečárí, chudinka. Ale ani na vteřinu jsem se necítila jako invalida,“ řekla. Matka, sestra a švagr na ni tehdy podle jejích slov mluvili tvrdě, ale pomohlo to. Připomněli jí, co všechno se v Indii děje jiným dívkám, kterým lidé lijí do obličeje kyselinu, a že ona přišla jen o nohu, takže by si měla naplánovat, co dál. Volejbal už hrát nemohla a chtěla něco, o čem by všichni řekli, že je to nemožné. Inspiroval ji kriketista Juvrádž Singh, který se vrátil na hřiště po rakovině, a článek v novinách o tom, že s protézou na Everestu zatím nestála žádná žena. Ještě v nemocniční posteli si řekla, že vyleze na nejvyšší horu světa, a to v době, kdy na umělé noze neudělala ani krok.

Protézu jí zdarma vyrobila soukromá firma, a když ji poprvé nasadila, chodila po pár dnech mezi bradly. Celou dobu u ní byl Om Prakaš, manžel sestry Lakšmí, kterého veřejně představovala jako svého bratra. Kvůli ní odešel ze služby u federální policie, doprovázel ji na výcviku a dojel s ní až do základního tábora pod Everestem. „Stál jsem u ní každý den a každou chvíli, od kolejí až po Everest, protože jsem jí věřil,“ řekl později.

Po čtyřech měsících ji z AIIMS propustili a ostuda šla s ní. Měla průkaz invalidy a od železnice průkazku na volné jízdenky, jenže u pokladen jí místenky nechtěli vydat, protože jim podpis na průkazce připadal podezřelý. Příslušníci železniční ochranky, tedy kolegové těch, kdo ji v tisku prohlásili za černou pasažérku, ji na nádražích nutili odepnout protézu a ukázat pahýl a teprve potom zkoumali papíry. V Haridváru ji pokladní odmítl obsloužit úplně a do vlaku ji nakonec posadil přednosta stanice sám, na vlastní odpovědnost.

Na ministerstvo železnic, kde jí ministryně veřejně slíbila práci, se vypravila třikrát a třikrát ji asistent nepustil ke dveřím. Když se konečně dostala k předsedovi železniční rady, prohlédl si všechny lékařské zprávy a pak jí doporučil, ať si nejdřív obstará příznivý posudek od železniční policie. Tedy od lidí pana Jaina. Arunima z ministerstva odcházela s tím, že jim všem jednou ukáže, co v ní je, a že za ní pak přijdou sami.

Pak sehnala telefonní číslo na Bačéndrí Pálovou. Pálová byla v roce 1984 první Indkou na Everestu a vedla horolezeckou nadaci ocelářského koncernu Tata v Džamšédpuru, takže pro Indy znamená v horolozectví asi tolik co pro nás Klára Kolouchová. Arunima za ní jela přes půl Indie. Pálová si prohlédla drobnou dívku, která měřila metr padesát sedm a chodila na protéze, vyslechla ji a řekla jí: „Everest jsi už zdolala v srdci. Teď to musíš udělat i doopravdy a ukázat to světu.“ Vzala ji do výcviku a nechtěla za to ani rupii.

První překážka přišla hned u vstupu. Nehruův horolezecký institut v Uttarkáší, kde se dělá základní kurz, ji odmítl, protože podle ředitele nikdy necvičili postiženého a pravidla jim to zakazovala. Nakonec ji přece jen přijali a kurz dokončila s výborným hodnocením. Od března 2012 žila v táboře nadace v Himálaji, pahýl jí krvácel, na kůži naskakovaly puchýře a protéza se na svahu sesmekávala, takže Arunima padala. Lidé kolem ní říkali, že se zbláznila, ale ona tvrdila, že noze rozumí a noha že si postupně zvyká na ni. Během roku vylezla na šestitisícový Chamser Kangri v Ladaku a na Island Peak v Nepálu.

Z Káthmándú vyrazila poslední březnový den roku 2013 s expedicí, kterou zaplatila Tata Steel. Šerpou byl Nima Kanča. Na hoře právě vrcholila sezóna k šedesátému výročí výstupu Hillaryho a Tenzinga a jen během jednoho květnového týdne stálo na vrcholu přes pět set lidí. Arunima byla pomalejší, ostatní ji předbíhali a jeden muž ji neustále popoháněl, i když věděl, že jde na protéze. Když v jednu chvíli šerpa odmítl jít dál, řekla mu, že půjde sama, a za chvíli za sebou uslyšela jeho kroky. „Lidi si myslí, že Everest je snadný. Není. Mačky drží na ledu, ale na skále kloužou. Jedna chyba a spadnete buď do Číny, nebo zpátky do druhého tábora,“ popsala později stěnu Lhotse a Hillaryho stupeň.

Dvacátého května v šest večer vyrazila z nejvyššího tábora na vrchol. V noci jí čelovka osvětlovala zmrzlá těla horolezců, kteří se z hory už nevrátili. Pod Jižním vrcholem uklouzla a zachránila ji karabina na fixním laně. Z pahýlu znovu tekla krev a ona šla podle svých slov jako opilá, s ledem na bundě i pod ní. Dva členové výpravy ji přemlouvali, ať se otočí, protože rekord je stejně její a žádná žena po amputaci se nedostala ani sem. Kyslíku ubývalo a šerpa do vysílačky ohlásil vedoucímu agentury: „Jestli teď neotočí, umře.“ Vedoucí jí pak přes satelitní telefon opakoval, že světový rekord už má a ať se vrátí. Arunima šerpovi odpověděla, že jestli chce jít dolů, ať jde, ona nahoru půjde i bez něj.

Když uviděla vrchol, musela se ovládat, aby se k němu nerozběhla. V úterý 21. května 2013 v 10:55 stála nahoře a vykřikla tak, že k ní Nima vyděšeně přiběhl s otázkou, co se stalo. Odpověděla mu, že křičí štěstím, a křičela tak dlouho, až jí praskl hlas, protože chtěla, aby ji slyšel celý svět. Šerpa jí dal patnáct minut. Vztyčila indickou vlajku, do látky zabalila dva malé trojzubce, knížečku modliteb k Šivovi a fotografii mnicha Svámího Vivékánandy, napsala na ni poděkování a zatlačila ji do sněhu.

Kyslíku zbývalo málo, ale ona chtěla mít z vrcholu video. Natočila minutový vzkaz a šerpovi řekla: „Jestli se dneska nevrátím, postarej se, ať se to video dostane do Indie.“ Asi po třiceti krocích dolů jí kyslík došel úplně a upadla. Podle jejího vyprávění ji zachránila láhev, kterou kousek pod vrcholem odhodil britský horolezec, když to ten den otočil. Na sestupu se jí navíc sesmekl silikonový návlek protézy. Upravit ho nemohla, protože se bála sundat v mrazu rukavice, a tak levou nohu dlouhý úsek prostě táhla sněhem. Z nejvyššího tábora na vrchol a zpátky šla bez přestávky šestadvacet hodin a jako první pak volala Pálové, se kterou do telefonu obě brečely.

Na tiskovou konferenci v Dillí přišla necelé dva týdny po výstupu se spáleným čelem, nosem a ušima. „Měli jste mě vidět den po výstupu. Vypadala jsem, jako by mě vytáhli z tandúru,“ smála se novinářům, protože tandúr je hliněná pec na placky. Tentýž Akhiléš Jádav, který jí v roce 2011 přivezl peníze do nemocnice v Barélí, jí už jako šéf uttarpradéšské vlády předal šeky na dva a půl milionu rupií, asi 830 tisíc korun.

O dva roky později dostala státní vyznamenání Padma Šrí, její příběh se stal kapitolou v učebnici angličtiny pro indické sedmáky a v lednu 2019 zdolala také Mount Vinson, nejvyšší horu Antarktidy. Za odškodné koupila pozemek v Unnávu u Kánpuru, kde chce postavit sportovní akademii pro lidi s postižením, a v roce 2018 se vdala za sportovce Gaurava Singha.

https://www.penguin.co.in/book/born-again-on-the-mountain/

https://www.telegraphindia.com/7-days/i-didnt-feel-like-an-invalid-for-a-second/cid/285923

https://yourstory.com/2015/05/arunima-sinha-world-champion

https://abilitymagazine.com/arunima-sinha-first-woman-amputee-to-climb-mount-everest/

https://www.ndtv.com/india-news/volleyball-player-thrown-out-of-train-loses-leg-452896

https://www.rediff.com/news/report/police-find-loopholes-in-athlete-arunimas-case/20110426.htm

https://www.tatasteel.com/media/newsroom/press-releases/india/2013/spirited-arunima-conquers-mt-everest/

https://indianexpress.com/article/india/arunima-sinha-becomes-worlds-first-woman-amputee-to-scale-mount-vinson-pm-modi-congratulates-her-5522785/

https://newsd.in/man-attempts-immolation-in-lucknow-blames-padma-awardee/

https://www.livelaw.in/news-updates/allahabad-high-court-interim-bail-arunima-sinha-worlds-first-handicapped-female-mountaineer-misappropriation-of-funds-mediation-169137

https://www.jagran.com/uttar-pradesh/lucknow-city-arunima-sinha-fraud-case-dismissed-by-lucknow-court-40308135.html