Článek
Bylo 26. července 1920. Ten den vyšel v listu Boston Post článek, který měl Charlese Ponziho zničit. Uznávaný finanční novinář Clarence Barron v něm označil jeho podnikání za nesmysl a jeho samotného za obyčejného prodavače falešných zlatých cihel. Ponzi se ale neschovával. Vyšel do ulic a prošel kolem budovy redakce. Lidé se kolem něj seběhli. „Třikrát hurá pro Ponziho!“ zakřičel někdo z davu. „A třikrát fuj pro Post!“ odpověděl Ponzi. Dav jásal.
Pak se ho kdosi zeptal, kdo byl největší Ital, jaký kdy žil. Ponzi se tvářil skromně. Kolumbus, odpověděl, protože objevil Ameriku. „Ale vy jste objevil peníze!“ ozvalo se z davu a lidé propukli v jásot. Muž, který před sedmnácti lety připlul do Ameriky se dvěma dolary a padesáti centy v kapse, byl v tu chvíli nejoblíbenějším člověkem v Bostonu. Za necelé tři týdny ho odvedl federální maršál.
Milion nadějí
Carlo Ponzi se narodil 3. března 1882 v italském městečku Lugo. Čtyři roky chodil na univerzitu v Římě, ale diplom nezískal a odešel bez peněz. V roce 1903 nasedl na loď do Ameriky. Na palubě prohrál v kartách skoro všechny úspory, a tak 15. listopadu vystoupil v Bostonu s pár drobnými. „Přistál jsem v téhle zemi se dvěma dolary a padesáti centy v hotovosti a milionem dolarů v nadějích,“ napsal později. „A ty naděje mě nikdy neopustily.“
Amerika ho ale nevítala s otevřenou náručí. Mladý Ital se protloukal podél východního pobřeží a bral, co se dalo. Myl nádobí a nakonec to dotáhl na číšníka. Moc dlouho mu to nevydrželo. Z restaurace ho vyhodili, protože hosty šidil při vracení peněz a kradl. Z milionu nadějí zatím nezbylo nic. Ponzi si sbalil věci a v roce 1907 odjel za lepším do kanadského Montrealu.
V Montrealu našel místo pomocného pokladníka v bance, kterou založil jeho krajan Luigi Zarossi. Banco Zarossi lákala italské přistěhovalce na šestiprocentní úrok, dvakrát vyšší než jinde. Ponzi to brzy dotáhl až na vedoucího. A brzy pochopil, jak banka funguje. Úroky starým klientům se platily z vkladů těch nových. Když to přestalo vycházet, Zarossi zmizel s penězi klientů do Mexika. Ponzi zůstal na ulici bez dolaru. Tuhle lekci si ale zapamatoval.
Nejdřív ji však pokazil. Vypsal si šek na 423 dolarů a 58 centů a zfalšoval na něm cizí podpis. Policie si pro něj přišla brzy. Ponzi nezapíral. „Jsem vinen,“ řekl. Dostal tři roky a v kanadské věznici byl vězněm číslo 6660. Mámě v Itálii o tom nenapsal ani slovo. Po propuštění se zapletl do pašování italských přistěhovalců přes hranici do USA a skončil na dva roky ve federální věznici v Atlantě. Měsíc si tam musel přisedět navíc, protože neměl na pokutu 500 dolarů.
Kůže pro cizí ženu
V Atlantě dělal řediteli tlumočníka a skamarádil se s mafiánem Ignaziem Lupem, přezdívaným Vlk. Obdivoval i spoluvězně Charlese Morse, bohatého spekulanta z Wall Street. Po propuštění se Ponzi vrátil do Bostonu a vystřídal další řadu prací. Mimo jiné dělal ošetřovatele v nemocnici v hornickém táboře. Tam se stalo něco, co se k obrazu podvodníka vůbec nehodí. Jedna z ošetřovatelek, mladá žena jménem Pearl, utrpěla těžké popáleniny. Lékař řekl, že by ji mohla zachránit transplantace kůže.
„Dám vám kůže, kolik budete potřebovat,“ přihlásil se Ponzi. Tu ženu neznal. Podstoupil dvě operace, při kterých mu lékaři vzali kůži ze stehen a ze zad. Měsíce strávil v nemocnici, dostal zánět pohrudnice a přišel o práci. Pearl přežila. Muž, který o pár let později připravil tisíce lidí o úspory, dal neznámé ženě kus vlastního těla.
V roce 1918 se oženil se stenografkou Rose Gnecco. Jeho matka ji před svatbou varovala, s kým se zaplétá, ale Rose si ho stejně vzala. Ponzi pracoval v obchodě jejího otce, v importní firmě i v reklamě. Všechno krachovalo. Pak mu v létě 1919 přišel do kanceláře na School Street dopis ze Španělska. V obálce byl mezinárodní odpovědní kupon, poukázka, kterou šlo v kterékoli zemi vyměnit za poštovní známky. Ponzi se na ni díval a dostal nápad.
poukázka
Po válce se měny hroutily. Kupon se dal koupit levně třeba v Itálii a v Americe ho šlo vyměnit za známky v mnohem vyšší hodnotě. Ponzi si spočítal zisk přes 400 procent. Na papíře to byl legální obchod. Zašel si pro půjčku do banky Hanover Trust, ale tam ho odmítli. „Všichni toužíme po snadných penězích. A po spoustě snadných peněz,“ řekl o lidech později. Tohle pochopil dřív než všichni ostatní.
50 procent za 45 dní
Podnikání prostřednictvím Securities Exchange Company rozjel už koncem roku 1919. Podle vlastních vzpomínek získal do 1. ledna 1920 osmnáct investorů, kteří mu svěřili celkem 1 770 dolarů. Ponzi jim ale opravdu vyplatil slíbené. A zpráva se rozšířila. V květnu už měl 420 tisíc, v červnu dva a půl milionu. V červenci mu lidé nosili skoro milion dolarů denně. Fronty před kanceláří vypadaly z oken bostonské radnice jako řeka klobouků.
Investoval kdekdo. O Ponzim se podle dobové reportérky mluvilo „na každém rohu, v tramvajích, za pulty obchodních domů, v přepychových salonech i ve skromných kuchyních“. Podle různých odhadů do Ponziho vložily peníze dvě třetiny až tři čtvrtiny bostonských policistů a někteří pro něj dokonce sháněli další klienty. Ve skutečnosti Ponzi žádné kupony ve velkém nekupoval. Staré investory vyplácel penězi nových. Byla to stejná hra, jakou kdysi viděl u Zarossiho. Sám ji později nazval starou hrou na okrádání Petra, aby se zaplatilo Pavlovi.
Ponzi si koupil vilu v Lexingtonu s vyhřívaným bazénem a klimatizací, což byl v roce 1920 nevídaný luxus. Nosil hůl se zlatou rukojetí a jezdil limuzínou s řidičem. Koupil si kontrolní podíl v bance Hanover Trust, která mu kdysi odmítla půjčit. A koupil firmu, ve které kdysi pracoval, jen aby druhý den vyhodil svého bývalého šéfa. Na počest matky slíbil darovat sto tisíc dolarů italskému dětskému domovu v bostonské čtvrti Jamaica Plain. „Kdyby pětidolarovky byly sněhové vločky, byl by Ponzi třídenní vánice,“ napsal o něm novinář Neal O'Hara.
Když stál v horku před kanceláří dav, Ponzi občas vyšel ven. Lidem rozdával kávu a koblihy, a když uviděl těhotnou nebo starou ženu, pustil ji dovnitř bočním vchodem bez čekání. Boston ho miloval. Jenže v redakci Boston Post si začali klást otázky. Šéf listu Richard Grozier požádal o názor Clarence Barrona. Ten si spočítal, kolik kuponů by Ponzi potřeboval na krytí všech peněz, které vybral. Vyšlo mu 160 milionů. V celém oběhu jich bylo 27 tisíc. A Ponzi sám do vlastní firmy nevložil ani cent.
Ve stejný den, kdy Ponzimu dav před redakcí provolával slávu, začala panika. Lidé se hrnuli do kanceláře na School Street a chtěli peníze zpátky. Strkali se a tlačili. Ponzi vešel přímo mezi ně a dav se kupodivu uklidnil. Za tři dny vyplatil dva miliony dolarů a dál rozdával kávu a koblihy. Vypadalo to, že ustojí i tohle.
Pak ho zradil vlastní člověk. Jeho tiskový mluvčí William McMasters ztratil iluze a šel do Postu. Druhého srpna vyšel jeho článek pod vlastním jménem. Ponziho v něm nazval finančním idiotem a odhadl, že je v minusu nejméně dva miliony dolarů, možná víc než čtyři. Později o něm řekl, že je „křivý jako točité schodiště“. Jedenáctého srpna zabavil bankovní komisař Hanover Trust. Ponzi měl v plánu půjčit si na poslední chvíli peníze z trezoru vlastní banky. Úřady ho předběhly.
Nepoučitelný
Audit ukázal, že Ponzi dluží skoro dvacet milionů dolarů a má sotva čtyři. V srpnu 1920 přijel do vily v Lexingtonu federální maršál a Ponziho zatkl. Úřady pak dům prohledaly a hledaly v něm tajné trezory s ukrytými penězi. Nenašly žádné. Investoři přišli zhruba o dvacet milionů dolarů a zpátky dostali méně než třicet centů z každého dolaru. Spolu s jeho impériem padlo dalších pět bank. „Můj domeček z karet se zřítil! Bublina praskla! Prohrál jsem! Prohrál jsem všechno!“ napsal později ve vzpomínkách. A hned dodal: „Ale žádný muž není nikdy poražen, pokud sám nechce.“
Federální soud ho obvinil v 86 bodech z podvodu. Na naléhání Rose se Ponzi přiznal v jediném bodě. Když vstal v soudní síni a přiznal vinu, Rose mezi diváky dvakrát omdlela. Dostal pět let. Po třech a půl letech ho postavili před soud znovu, tentokrát státní. Hájil se sám a deset bodů obžaloby vyhrál. Napotřetí ho ale soud odsoudil na sedm až devět let jako „obecně známého a notorického zloděje“.
Na kauci se dostal ven a odjel na Floridu. Tam založil novou firmu a prodával pozemky, většinou bezcenné, s příslibem 200procentního výnosu za 60 dní. Floridská porota ho brzy obvinila a soud poslal na rok do vězení. Ponzi se ale znovu dostal na kauci a zkusil utéct. Oholil si hlavu, nechal si narůst knír a jako námořník se nechal najmout na loď do Itálie. V New Orleans ho poznal jeden ze spolunámořníků. Ponzi se musel vrátit do Massachusetts a odsedět si zbytek trestu.
V roce 1934 ho propustili a vyhostili do Itálie. „Šel jsem hledat potíže a našel jsem je,“ řekl novinářům před odjezdem. Rose za ním neodjela. Čekala, že si pro ni pošle, ale nikdy to neudělal. Za pár let se s ním rozvedla. V Itálii se Ponzi pokoušel o další obchody, ale nic nevycházelo. Získal si přízeň Mussoliniho fašistů a ti ho poslali do Ria de Janeiro jako zástupce italské letecké společnosti. Za války se Brazílie přidala ke spojencům a linku zavřeli. Ponzi se pak živil jako příležitostný překladatel.
Zemřel 18. ledna 1949 na charitativním oddělení nemocnice v Riu de Janeiro. Bylo mu 66 let, na jedno oko neviděl a byl částečně ochrnutý. Celý jeho majetek činil 75 dolarů. Stačily právě na pohřeb.
https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Ponzi
https://www.americanheritage.com/bubble-bubble-no-toil-no-trouble
https://newenglandhistoricalsociety.com/charles-ponzi-the-financial-idiot-who-drove-boston-money-mad-in-1920/
https://newenglandhistoricalsociety.com/charles-ponzi-best-show-since-landing-pilgrims/
https://www.npr.org/2023/01/20/1150332566/charles-ponzi-financial-scam
https://www.massmoments.org/moment-details/ponzi-scheme-begins-to-unravel.html
https://www.historyhit.com/the-rise-and-fall-of-charles-ponzi-how-a-pyramid-scheme-changed-the-face-of-finance-forever/
https://www.smithsonianmag.com/history/in-ponzi-we-trust-64016168/
