Mladý Habásko z Mužů v offsidu: Eman Fiala byl bratrem Ference Futuristy a kapelníkem u Buriana

Narodil se 15. dubna 1899 v Praze jako Emanuel Fiala. Otec Karel Fiala byl herec a starší nevlastní bratr František se proslavil pod jménem Ferenc Futurista jako jeden z nejoblíbenějších komiků meziválečné Prahy. Futurista byl mistrem drsnější, hlučnější komiky a v kabaretech i ve filmu patřil k miláčkům publika. Mladší Eman měl ve stínu takového bratra těžkou pozici. Rozhodl se jít svou cestou. Základy hudby získal u učitele Černého a v letech 1914 až 1917 studoval na pražské konzervatoři varhany, dirigování a kompozici.

Vážná hudba ho ale neuživila a lákala ho Praha plná nočních podniků. Ještě během studií začal hrát v kabaretech. Od roku 1917 působil jako kapelník v divadle Rokoko, kam se pak opakovaně vracel. V roce 1918 přijal angažmá v kabaretu Červená sedma, kde se scházela pražská umělecká bohéma. Kabaret založil Jiří Červený a vystupovali v něm básníci, malíři, herci a muzikanti. Program byl plný satiry, písniček a parodií a Červená sedma se stala jednou z legend pražského nočního života. Spolupracoval s Karlem Hašlerem, písničkářem a hercem, jehož písně o staré Praze zpíval celý národ, s bratrem Ferencem Futuristou a s mladým komikem, který se teprve stával hvězdou, Vlastou Burianem. Krátce působil jako kapelník v karlínském varieté.

Herecký talent v něm objevil spisovatel a novinář Eduard Bass, budoucí autor Klapzubovy jedenáctky a Cirkusu Humberto, který tehdy psal pro kabaret texty a sám v něm vystupoval. Dal mu první roli v aktovce Honza Pač Pač. Od té chvíle Fiala stál na jevišti stejně často jako u dirigentského pultu. Zjistil, že ho baví rozesmát lidi stejně jako je rozehrát hudbou, a že obojí jde v kabaretu dokonale dohromady. V roce 1922 krátce účinkoval v Berlíně, tehdejší evropské metropoli kabaretu a revue, pak v pražské Aréně. Ve třicátých letech se stal kapelníkem Divadla Vlasty Buriana, nejslavnější komediální scény tehdejší Prahy. Burianovy večery byly vyprodané týdny dopředu a hudba k nim patřila stejně jako krále komiků improvizované vtipy. Fiala tak stál večer co večer v orchestřišti a sledoval z bezprostřední blízkosti největšího komika své doby.

Na filmovém plátně se poprvé objevil už v roce 1918 ve filmu Učitel orientálních jazyků, v době, kdy česká kinematografie teprve začínala a filmy se natáčely za doprovodu klavíru v sále. Hrál v němém Batalionu z roku 1927 souchotináře Edu a v desítkách dalších snímků. Skutečný průlom ale přišel se zvukem. V roce 1931 natočil režisér Svatopluk Innemann podle románu Karla Poláčka komedii Muži v offsidu, příběh dvou pražských rodin spojených láskou k fotbalu. Hlavní role vášnivých fanoušků Habáska a Načeradce hráli Theodor Pištěk a Hugo Haas.

Fiala v ní hrál Emana, Habáskova syna, mladíka, který prožívá fotbal stejně vášnivě jako jeho otec. Film se dodnes pravidelně vrací na televizní obrazovky a jeho hlášky znají i lidé, kteří fotbal nesledují. Mladý fanoušek, který prožívá každý zápas jako osobní drama, se stal jeho nejslavnější rolí. Dodnes je to postava, se kterou si ho diváci spojují.

Od té doby hrál téměř pořád. Za svůj život vytvořil téměř dvě stě filmových rolí. Většinou šlo o menší komické postavy, ale takové, které si lidé pamatovali. Ve Švejkovi z roku 1932 hrál sebevraha, ve zvukovém Batalionu Josefa Rovenského, příběhu advokáta, který se po smrti ženy propadne mezi lidi z pražského podsvětí, v Burianově Hrdinném kapitánu Korkoránovi z roku 1934 Vojtu, pianistu Lojzíka Chrastila, v Hotelu Modrá hvězda z roku 1941, romantické komedii s Oldřichem Novým a Natašou Gollovou, dirigenta.

V parodii Pytlákova schovanka z roku 1949, která si s gustem utahovala z červené knihovny a sentimentálních románů devatenáctého století, ztvárnil kouzelníka Bianchiniho, v Werichově pohádce Byl jednou jeden král krejčího a v Limonádovém Joeovi Oldřicha Lipského z roku 1964, slavné parodii na americké westerny, pianistu v saloonu.

Nejčastěji hrál muzikanty, skladatele, dirigenty a učitele hudby, tedy postavy, které znal z vlastního života. Dobový tisk jeho herecký typ popsal výstižně: „herecký typ Emana Fialy byl lidový dobrák.“

Ve filmech třicátých a čtyřicátých let tvořil spolu s dalšími charakterními herci pozadí, na kterém mohly zářit hvězdy. To bylo zlaté období české filmové komedie. Na počátku třicátých let vyrostly barrandovské ateliéry, zvukový film přilákal do kin davy a čeští diváci chtěli vidět české příběhy, české herce a slyšet české písničky. Filmů vznikaly desítky ročně a režiséři potřebovali spolehlivé herce, kteří dokážou zahrát cokoli, rychle a bez problémů.

Herectví bylo jen jednou polovinou jeho života. Tou druhou byla hudba. Eman Fiala složil hudbu k téměř třiceti filmům a několik filmů sám napsal nebo režíroval. Komponoval operety, z nichž největší úspěch ve třicátých letech slavila Pro tebe, maminko. A psal písničky, které zlidověly a zpívají se dodnes. K jeho evergreenům patří Sám já chodívám rád nebo fotbalová Dej gól. Jeho skladby vydávali významní pražští hudební nakladatelé Urbánek a Švab-Malostranský. V době, kdy rádio teprve začínalo a gramofonové desky byly drahé, se populární písničky šířily hlavně jako noty pro domácí klavír a pro taneční kapely v kavárnách a hostincích. Kdo složil hit, toho písničku pak hrála celá republika.

Byl muzikant tělem i duší. Jeho dcera Milena Uxová vzpomínala: „Táta byl ohromnej muzikant, ale mimo to, že byl muzikantem jazzovým, miloval i hudbu vážnou.“ Nejraději měl Smetanu, Dvořáka, Debussyho a Ravela. Jako by se v něm nikdy nesmířil student varhan s kapelníkem kabaretu a oba v něm žili vedle sebe celý život.

Po válce působil v letech 1945 až 1947 na scéně svého bratra Ference Futuristy v paláci Kotva. Futurista v roce 1947 zemřel a s ním odešla i jedna kapitola pražského kabaretu, ve které Eman vyrůstal. I v padesátých letech, kdy se česká kinematografie změnila a staré komedie ustoupily budovatelským filmům, hrál dál. V Haškových povídkách ze starého mocnářství ztvárnil trestance Šejbu, v novém Dobrém vojákovi Švejkovi z roku 1957 vězně, v Poslušně hlásím Jurajdu a v Dařbujánovi a Pandrhole, Fričově filmové pohádce o boháči a chudákovi podle Jana Drdy, havíře klarinetistu. Hudba ho provázela i v rolích.

V roce 1961 dostal titul zasloužilý umělec a režisér Martin Frič, se kterým natočil řadu filmů, o něm téhož roku vytvořil krátký film. Naposledy se před kamerou objevil v roce 1966 ve filmu U telefonu Martin. Zemřel 24. června 1970 v Praze ve věku jednasedmdesáti let. Své paměti zanechal rozepsané, nikdy nevyšly knižně. V roce 1974 o něm vydali Alena Kahovcová a Jiří Hrbas monografii.

https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2010080071

https://biography.hiu.cas.cz/wiki/FIALA_Eman_1899%E2%80%931970

https://slovnik.ceskyhudebnislovnik.cz/component/mdictionary/?id=1002420&task=record.record_print&tmpl=component

https://www.kinobox.cz/osobnosti/18912-eman-fiala

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/64088/eman-fiala

https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/3383-eman-fiala