Hlavní obsah

Na líbánky s pistolí. Gruzínští manželé s kamarády unesli letadlo, ženicha zastřelila popravčí četa

Foto: By Ralf Manteufel, GFDL 1.2, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=21187570

Tupolev Tu-134, letadlo jaké únosci unesli

Ve středu tančilo celé Tbilisi na svatbě syna slavného režiséra a jeho ženy. Pak novomanželé s přáteli nastoupili do letadla, se zbraněmi a s plánem uletět do Turecka. Druhý den ráno bylo sedm lidí mrtvých a únosci čekali na popravčí četu.

Článek

Kdo zažil konec osmdesátých let, možná si pamatuje film Pokání od gruzínského režiséra Tengize Abuladzeho. Za perestrojky se o něm mluvilo po celém Východním bloku, protože si poprvé otevřeně dělal legraci z diktátora, jehož mrtvolu jedna žena pořád znovu vykopává z hrobu. V roce 1987 dostal v Cannes velkou cenu poroty a jednu z hlavních rolí v něm hrál mladý Merab Ninidze, kterého čeští diváci znají třeba z oscarového filmu Nikde v Africe. Jenže on nebyl první. Tu roli začal točit jiný mladík, a jeho scény se pak musely natáčet znovu. Jmenoval se Gega Kobachidze, bylo mu jednadvacet a v době, kdy se Pokání dostalo do kin, už dávno nežil. Zastřelila ho popravčí četa za únos letadla.

O tom, co se stalo 18. a 19. listopadu 1983 na palubě letu Aeroflotu číslo 6833, se v Sovětském svazu dlouho mluvilo jen šeptem. V Gruzii se o tom přou dodnes. Pro jedny to byli hloupí rozmazlení synáčci, kteří kvůli dobrodružství zabíjeli nevinné lidi, pro druhé první odvážní rebelové proti sovětskému režimu. A pro rodiny, které nikdy nedostaly ani jejich těla, to byla tragédie, o které se nedá mluvit bez slz.

Rifle, Playboy a američtí kovbojové

Všech sedm únosců pocházelo z rodin, kterým se v Tbilisi říkalo zlatá mládež. Pětadvacetiletý Josif „Soso“ Cereteli, výtvarník filmového studia Gruzie-film, byl synem uznávaného profesora a pozdějšího akademika. Bratři Kacha a Paata Iverieliovi byli mladí lékaři s otcem profesorem, David Mikaberidze studoval uměleckou akademii a jeho táta šéfoval stavebnímu trustu Inturistu. Gega Kobachidze byl synem filmového režiséra Michaila Kobachidzeho a herečky Natěly Mačavarianiové. Nejmladší byla devatenáctiletá studentka architektury Tinatin Petviašviliová, které všichni říkali Tina. A pak tu byl dvaatřicetiletý Gija Tabidze, také z dobré rodiny, jenže bez práce, závislý na drogách a už třikrát trestaný.

Žili, jak si 99 procent sovětských lidí ani netroufalo snít. Měli rifle, americké cigarety a magnetofony, ze kterých hrály západní rádia, a někteří z nich už byli venku na turistických zájezdech. Právě proto je ale Západ přitahoval o to víc. Režisér Rezo Gigineišvili, který o nich o mnoho let později natočil film, vzpomínal, co mu vyprávěli lidé jejich generace: „Dívali jsme se na Playboy a nedívali se jen na krásné holky, ale na pozadí za nimi, na auta, na ulice.“ Svoboda pro ně znamenala obyčejnou ulici v Americe.

Nápad utéct se zbraní v ruce je prý napadl v kostele. Mladý kněz Tejmuraz Čichladze, ke kterému chodili, měl podle vyšetřovatelů zbraně pronést na palubu pod sutanou. Pak ale dostal možnost odjet do zahraničí po církevní linii a z celé akce vycouval, takže na letiště nakonec vůbec nepřijel. Na tom, jakou roli v tom doopravdy hrál, se dodnes nikdo neshodne. Tinina starší sestra Mzia, která o celém příběhu vyprávěla i pro českou Paměť národa, na to vzpomíná se smutkem v hlase: „Všichni ti mladí byli nadaní a zajímaví lidé, kteří chtěli takhle ukázat svůj protest a odejít ze země. Ale naše rodina ten krok nikdy neschvalovala.“

Jako trénink použili film. Přes známosti ve studiu viděli na uzavřené projekci sovětský výcvikový snímek Nabat (Poplach), který si objednalo ministerstvo civilního letectví, aby se posádky naučily bránit únosům. Shodou okolností v něm dva teroristé, novomanželé, unesou letadlo do Turecka a zbraně jim na palubu nevědomky pronese letuška. Únosci ho podle vyšetřovatelů zhlédli tolikrát, že ho znali skoro nazpaměť. Střílet se učili v domě Kobachidzeových a sehnali dvě pistole, dva staré revolvery a dva ruční granáty. Že jsou granáty jen cvičné, s ostrými rozbuškami, netušili.

Dva dny před únosem se Gega a Tina vzali. Byla to skutečná, velká gruzínská svatba, a podle pamětníků se na ní bavilo celé město. „Svatba byla skutečná, opravdu se vzali, ale využili ji jako dobrou příležitost,“ vypráví Tinina sestra. Mezi hosty totiž seděla i mladá Anna Varsimašviliová, se kterou se únosci teprve nedávno seznámili a která na tbilisském letišti dělala dozorčí. Ochotně slíbila, že novomanžele s kamarády pustí na svatební cestu bez zdlouhavé kontroly. Myslela si, že v kufru vezou šaty nevěsty a víno.

V pátek 18. listopadu odpoledne přijeli novomanželé se „svatebními hosty“ na letiště a Varsimašviliová je pustila na palubu bez prohlídky. S nimi letěly i dvě jejich kamarádky, které o ničem nevěděly. Původně měli letět malým Jakem-40 do Batumi u turecké hranice, jenže kvůli malému počtu cestujících je přesunuli na větší Tu-134, který letěl přes Batumi a Kyjev až do Leningradu. Na palubě tak bylo dalších padesát cestujících a sedm členů posádky. Únosci na palubě tančili, kouřili a nabízeli ostatním šampaňské, a přitom si pozorně prohlíželi, kdo z cestujících by mohl být ozbrojený doprovod.

Kulky zpod nohou pilotů

Ve 15:43 světového času letadlo odstartovalo. Do Batumi to bylo asi půl hodiny letu, jenže tam foukal tak silný boční vítr, že dispečer posádce nařídil vrátit se do Tbilisi. To únosci nevěděli. Když letadlo začalo klesat, vyrazili. Letušku Valentinu Krutikovovou donutili zaklepat na kabinu pilotů smluveným znamením. Inspektor Zaven Šarbatjan otevřel a vzápětí byl těžce postřelený, a palubního mechanika Anzora Čediji, který se snažil něco říct, zastřelil Tabidze na místě. Na kapitána pak únosci křičeli, že letadlo je unesené a poletí do Turecka.

V kabině ale seděl ještě jeden člověk, kterého neviděli. Ve filmu Nabat sedí navigátor vedle pilotů, jenže tenhle Tu-134 měl navigátorovo místo o kus níž, za závěsem. Navigátor Vladimir Gasojan vytáhl služební pistoli a začal střílet zespodu, zpod nohou pilotů. Tabidze padl mrtvý, Cereteli byl raněný, střílel i kapitán Achmatger Gardapchadze a druhý pilot začal s letadlem dělat prudké manévry nahoru a dolů, aby únosce srazil z nohou. Přetížení bylo trojnásobné, než letadlo smělo vydržet, ale vydrželo. Únosci se skutáleli dozadu do kabiny, Krutikovová odtáhla tělo a pomohla zavřít dveře.

V kabině pro cestující mezitím začal hon na „agenty“. Šéf gruzínského plynárenského podniku Aluda Solomonija měl na sobě modrý oblek, a únosci se rozhodli, že je to určitě milicionář. Rozbili mu o hlavu láhev a střelili ho. Navigátor Plotko, který letěl na dovolenou a pokusil se je napomenout, dostal kulku taky a zůstal nadosmrti invalidou. Pak únosci stříleli skrz dveře kabiny, zabili cestujícího Abojana a zranili dalších pět lidí, mezi nimi i své dvě nic netušící kamarádky. Ani jeden z postřelených cestujících neměl s policií nic společného.

„Stejně brzo umřete“

Kapitán přes palubní rozhlas hlásil, že přistávají v Turecku. Bylo deštivo a mlhavo, za oknem už byla tma a únosci nepoznali, kde jsou. Krutikovovou vláčeli po kabině za vlasy jako hadrovou panenku, až přišla skoro o všechny, a druhé letušce Irině Chimičové rozbili hlavu pažbou pistole. Když se rozplakal jedenapůlroční chlapeček, jeden z únosců podle pozdějších vzpomínek zasyčel na matku, že když ho neuklidní, uřízne mu uši a donutí ji je sníst. Večer letadlo dosedlo na dráhu, a ne v Turecku, ale zpátky v Tbilisi.

Chimičová hned po přistání otevřela nouzový východ a vyskočila na dráhu, i za cenu poraněné páteře. Krutikovová to nestihla. Mikaberidze, který ji držel jako štít, vyhlédl ven, poznal světla rodného Tbilisi, zastřelil ji a hned nato i sebe. Mladý voják, který seděl u východu, vyskočil a utíkal pryč, a kordon kolem letadla začal pálit, protože si myslel, že je to únosce. Netrefili ho, zato trup letadla měl podle spisu nakonec 108 děr od kulek vystřelených zvenčí. Posádka se dostala ven okny kabiny po nouzových lanech. Zraněný inspektor Šarbatjan se do okna nevešel, zůstal uvnitř a během několika hodin zemřel.

Rukojmí museli celou noc sedět bez vody, bez jídla a bez záchodu a zakrývat okénka vlastními těly, aby nikdo zvenčí nemohl střílet. Únosci střídavě vyhrožovali, že každých pět minut zastřelí jednoho z nich, nebo že vyhodí do vzduchu celé letadlo. Na prosby měli jedinou odpověď: „Stejně brzo umřete.“ Ve filmu Rukojmí, který o tom o 34 let později natočil Gigineišvili, je drobná scéna, ze které mrazí. Malý kluk potmě mačká elektronickou hru, kde vlk z Jen počkej, zajíci! chytá do košíku vajíčka, a po tvářích mu tečou slzy.

Rodiče pod letadlem

Na letiště se mezitím sjela celá gruzínská ozbrojená moc. Přijel šéf tamních komunistů Eduard Ševardnadze, pozdější sovětský ministr zahraničí, kterého si i u nás pamatujeme z let pádu železné opony, přijel šéf KGB, ministr vnitra i prokurátor. A pak přivezli rodiče únosců. „Otec jednoho z nich nedojel, nevydrželo mu srdce,“ vzpomíná dnes člen protiteroristického komanda Vitalij Demidkin. Ostatní rodiče chodili s prokurátorem pod letadlem a prosili své děti, ať složí zbraně a pustí lidi. Únosci vzkázali, že jestli se k letadlu přiblíží, vyhodí ho do vzduchu.

Z Moskvy mezitím přiletělo osmatřicet mužů tajné skupiny A KGB, které se později začalo říkat Alfa. Na vedlejším Tu-134 si nacvičili útok, pod záminkou údržby z letadla vypustili palivo a pak hodiny leželi na křídlech. 19. listopadu ráno zhasli kolem letadla reflektory a vtrhli dovnitř kabinou, zavazadlovým prostorem a přes křídla. Ke dveřím kabiny se nemohli dostat, protože je zevnitř blokovala mrtvola, a otevřeli je až napotřetí. Celé to trvalo jen pár minut a nikdo z rukojmích nebyl zraněn.

Nejpodivnější chvíle celé noci přišla až na konci. Jeden z komandistů viděl na sedadle vyděšenou mladou ženu, považoval ji za cestující a řekl jí, že je volná a může jít. Byla to Tina. „Ne, ne, já chci vybuchnout,“ odpověděla mu a tiskla k sobě tašku s granáty. Granáty jí vytrhli z rukou a nasadili jí pouta. Cereteli ležel na zemi a předstíral, že je mrtvý, jenže ho ve světle baterky prozradilo škubnutí oka. Iverieliovy vytáhli z letadla zraněné.

Bilance byla strašná. Mrtví byli tři členové posádky, letuška Krutikovová, mechanik Čedija a inspektor Šarbatjan, dva cestující, Solomonija a Abojan, a dva únosci, Tabidze a Mikaberidze. Dvanáct lidí bylo zraněno a Chimičová s navigátorem Plotkem zůstali invalidy. Navigátor Gasojan a kapitán Gardapchadze dostali titul Hrdina Sovětského svazu a jejich obrana kabiny se dodnes učí na výcvicích posádek. Letadlo, které vydrželo trojnásobné přetížení a desítky průstřelů, šlo do šrotu.

Popravčí četa a hrob, který nebyl jejich

Vyšetřování trvalo devět měsíců a vůdce skupiny Soso Cereteli se soudu nedožil, zemřel ve vazbě za okolností, které nikdo nevysvětlil. U soudu pak ostatní vypovídali, že z Turecka chtěli dál do Spojených států, a před soudci stál i kněz Čichladze. Podle režiséra Gigineišviliho, který četl výslechy, se s mladíky půl roku před únosem skoro nestýkal. Sovětská justice v něm přesto viděla duchovního otce celé akce, a režisér se dodnes ptá, jestli se to v zemi, kde se na víru dívalo skrz prsty, prostě nehodilo.

V srpnu 1984 odsoudil Nejvyšší soud Gruzie k trestu smrti bratry Iverieliovy, Gegu Kobachidzeho a kněze Čichladzeho, který v letadle vůbec nebyl. Tina dostala čtrnáct let a dozorčí Varsimašviliová tři roky podmíněně. Gruzínští spisovatelé a umělci, mezi nimi i Nodar Dumbadze, nejslavnější gruzínský spisovatel té doby, podepsali petici za zmírnění trestů. Nepomohlo to. Říká se, že tvrdé rozsudky prosadil Ševardnadze, aby v Moskvě ukázal, že má Gruzii pevně v rukou.

Rozsudky vykonali 3. října 1984, ale rodinám to nikdo neřekl. „Neměli jsme tušení, jestli chlapce zastřelili, nebo ne. Žádné oficiální oznámení jsme nedostali,“ vzpomíná Tinina sestra. Gegova maminka Natěla obcházela úřady marně, a až po sedmi nebo osmi letech dostala papír, že syna zastřelili už v roce rozsudku. V devadesátých letech ji někdo odvezl na hřbitov a ukázal jí hrob. „Později se ukázalo, že to byla chyba a ten hrob patřil bratrům Iverieliovým,“ říká sestra. Kde leží Gega a kněz Čichladze, se neví dodnes. Gega a Tina se po únosu viděli jen jednou, u soudu.

Tina strávila za mřížemi několik let a ve vazbě jí dali krabici barev, aby měla čím zaměstnat ruce. Její maminka Tamar mezitím dělala v kolonii takové scény, že se o dceru museli starat i ti nejlepší doktoři, třeba jen kvůli bolavému zubu. Podle sestry k ní byli dozorci i spoluvězeňkyně nakonec docela shovívaví, protože byla tichá a klidná. Když v roce 1989 vyšli Gruzínci do ulic proti Moskvě, nesli i transparenty s nápisem Osvoboďte Tinu. Její sestra tehdy šla do jedné tbilisské školy prosit vdovu po jednom z mužů, kteří v letadle zahynuli, jestli by nebyla proti. „Když se dozvěděla, kdo jsem, strašně se rozzlobila, a já jsem odešla, aniž bych se na cokoli zeptala. Bylo mi jí moc líto,“ vzpomíná. Tinu nakonec pustili na přelomu osmdesátých a devadesátých let.

V nezávislé Gruzii z únosců někteří politici udělali hrdiny boje proti komunismu, a pamětní kámen se jmény zabité posádky v tbilisské letecké čtvrti někdo poničil. Spisy prý shořely při požáru archivu KGB. Spisovatel Dato Turašvili o nich napsal bestseller Džínová generace, ze kterého četl i u nás v Brně na Měsíci autorského čtení, a Gigineišvili natočil v roce 2017 film Rukojmí. Ve filmu hraje i Giorgi Tabidze, syn únosce Giji, kterého otec opustil jako malého kluka, když odešel unášet letadlo. „Byli to diletanti, lidé, kteří se navzájem vyhecovali, aby vlezli do toho letadla. Je to tragédie jednadvacetiletého kluka a osmnáctileté holky,“ říká režisér. A hned dodává, že stejně tak je to tragédie lidí, kteří se v tom letadle stali nevinnými oběťmi.

https://pametnaroda.cz/cs/kutivadze-mzia-1954

https://ru.wikipedia.org/wiki/Попытка_угона_Ту-134_в_ноябре_1983_года

https://www.kp.ru/daily/27583.5/4853219/

https://tech.onliner.by/2016/11/03/ugon-tu-134

https://life.ru/p/1048446

https://jam-news.net/ru/заложники-или-когда-известен-финал/

https://neweasterneurope.eu/2017/10/04/whose-hostages/

https://www.svoboda.org/a/28327160.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Aeroflot_Flight_6833

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz