Nejslavnější kanadský Indián Grey Owl byl ve skutečnosti Angličan, kterého vychovaly dvě tety

V pátek 10. prosince 1937 se v Buckinghamském paláci konalo zvláštní představení na královo přání. V publiku seděl král Jiří VI. a jeho dcery, jedenáctiletá Alžběta, pozdější královna Alžběta II., a její mladší sestra Markéta. Před nimi stál vysoký muž s orlím nosem, oblečený do jelenice, s dlouhými vlasy spletenými do copánků. Říkal si Grey Owl, česky Šedá sova, a celá Británie ho znala jako indiánského ochránce kanadských lesů a bobrů.

Podle jeho nakladatele začal slovy: „Jste unaveni léty civilizace. Přicházím vám nabídnout – co? Zelený list.“ Král na něj udělal dojem jako zanícený zálesák. Na rozloučenou mu prý Grey Owl podal ruku a řekl: „Tak sbohem, bratře, a hodně štěstí.“

O čtyři měsíce později byl mrtvý. Torontský deník The Globe and Mail ho v nekrologu nazval nejslavnějším kanadským Indiánem. Jiné noviny ale ještě v den jeho smrti napsaly, že je to Angličan Archie Belaney z Hastingsu, kterého vychovaly dvě neprovdané tety. Do týdne to potvrdili novináři na obou stranách Atlantiku.

U nás ho znali hlavně čtenáři knížek o přírodě. Jeho příběh o indiánské holčičce a dvou bobříkách vyšel česky už v roce 1938 jako Bobři: příhody malé Indiánky a jejích bobříčků a v roce 1967 znovu jako Sejdžo a její bobříci.

Archibald Stansfeld Belaney se narodil 18. září 1888 v Hastingsu na jižním pobřeží Anglie. Jeho otec George prohýřil velkou část rodinného jmění. Obchod s čajem mu zkrachoval, vyrazil na drahý lov do Afriky a pak investoval do pomerančového sadu na Floridě, který také skončil nezdarem. Domů se vrátil s těhotnou ženou o polovinu mladší, než byl on. Když byly Archiemu dva roky, rodina se rozpadla a otec odjel do Ameriky, kde nejspíš zemřel. Kdy a jak, se nikdy nezjistilo.

Archieho si vzaly k sobě dvě otcovy neprovdané sestry, Ada a Carrie, které žily s babičkou. Domácnost vedla teta Ada, žena podle jeho životopisce jako ze žuly. Učila ho doma, naučila ho milovat literaturu a hudbu a vyžadovala poslušnost a výkon stejně, jako to dělala s koliemi, které chovala. Dovolila mu ale chovat v nejvyšším patře domu králíky, hady a myši.

Rodinný přítel si později vzpomínal, že k nim chodil s kapsami plnými hadů a na zahradě stavěl wigwamy. Vyráběl si střelný prach, jednou v neděli ho zakopal na jejich zahradě a výbuch otřásl všemi okny v ulici. Jindy při krájení fosforu podpálil záclony. Svým výbušninám říkal Belaneyho bomby.

Se svou kamarádkou Ivy Holmesovou si hrál na indiány a říkal si Velký náčelník Thunderbinder. Do učebnic si kreslil indiány a dělal mapy indiánských kmenů a jazyků Kanady. Životopisec Donald B. Smith o něm napsal, že stydlivý chlapec, kterého opustili rodiče, žil ve světě, který si sám vymyslel. Vymyslel si i rodiče. Otec byl zálesák z amerického západu a matka Indiánka.

V patnácti odešel ze školy a dva roky dělal písaře na pile. Práci nesnášel a skončila prý tím, že budovu ohňostrojem málem srovnal se zemí. V březnu 1906 ho teta pustila do Kanady. Bylo mu sedmnáct a měl se tam naučit farmařit.

Farmařit nezačal. Po krátké práci v Torontu odjel na sever k jezeru Temagami, kde žila malá odžibvejská komunita, které se říkalo lidé hluboké vody. Angele Egwuna, která pracovala jako pomocná kuchařka v hotelu, ho učila svůj jazyk, jízdu na kánoi i kladení pastí. Její rodina mu říkala vysoký Angličan a strýc mu dal přezdívku ko-hom-see, malá sova, protože vypadal jako mladá sova, která sedí a všechno do sebe vstřebává.

V zimě 1909 se s jejími příbuznými vydal lovit do lesa a naučil se, že lovec zabíjí jen to, co potřebuje, a zbytek nechá, ať se rozmnoží. Později vyprávěl, že ho kmen formálně adoptoval. V srpnu 1910 si Angele vzal a o rok později se jim narodila dcera Agnes. Pak od nich odešel. Smith k tomu suše poznamenal, že se zachoval přesně jako jeho otec.

V dřevařském městečku Biscotasing, kterému všichni říkali Bisco, se proslavil vrháním nožem, skvělou hrou na klavír na tancovačkách a pitím. Anglického přízvuku se zbavil a každému, kdo se zeptal, vyprávěl, že je synem skotského zálesáka a apačské Indiánky. Žil tam s métiskou Marií Girardovou. Když se rozešli, nevěděl, že čeká dítě. Marie zemřela na tuberkulózu krátce po porodu jejich syna.

V květnu 1915 narukoval do kanadské armády. První rozkaz zněl, ať se ostříhá, protože mu vlasy sahaly na ramena. Na otázku, jestli už někdy sloužil, odpověděl: „Mexičtí zvědové, 28. dragounský pluk.“ Na frontě ve Francii byl odstřelovačem a kamarádi jeho indiánský původ nijak nezpochybňovali. Jeden z nich později napsal, že nikdy nepotkal muže, který by se v zemi nikoho dokázal líp schovat.

Na jaře 1916 ho střela zasáhla do pravé nohy. Přišel o prst a noha mu pak do konce života občas otékala na dvojnásobek běžné velikosti. Léčil se v kanadské vojenské nemocnici přímo v Hastingsu. Tety tam za ním přivedly Ivy Holmesovou, jeho kamarádku z dětství, která se mezitím stala profesionální tanečnicí a se svým souborem procestovala Evropu. Před ní a před tetami zase mluvil s anglickým přízvukem, nepil a o ženě v Kanadě mlčel. V únoru 1917 se s Ivy oženil.

V září odplul do Kanady napřed s tím, že pro ni pak pošle. Ivy ho už nikdy neviděla. Psal jí ještě rok, a teprve pak se přiznal, že už je ženatý, a ona se s ním v roce 1922 kvůli bigamii rozvedla. Tety jeho chování k oběma ženám označily za přímo ďábelské.

Do Bisco se vrátil zničený válkou a s bolavou nohou, pil a dělal výtržnosti. Jeho syn mezitím chodil do internátní školy pro indiánské děti a nevěděl, kdo je jeho otec. Zachránila ho odžibvejská rodina Espanielových, která ho brala na lov, díky tomu přestal pít a choval se slušně. U nich se naučil, jak říkal Jim Espaniel, indiánský způsob života, kterému běloch říká ochrana přírody.

Jako lesník v rezervaci Mississagi se rozzlobil na kácení starých borovic a rozvěšel po lese cedule. „Bůh stvořil tuhle zemi pro stromy. Nespal ji a neudělej z ní peklo,“ stálo na jedné. Pak si vymyslel válečný tanec podle knih Jamese Fenimora Coopera, autora Posledního Mohykána, a Longfellowovy Písně o Hiawathovi. Místní Odžibvejové a Kríové se divili. Jeden výkupčí kožešin to shrnul tak, že Indiáni z Bisco takové indiánské zvyky neznali.

V roce 1925 na něj po jedné obzvlášť hrubé výtržnosti vydali zatykač a z Bisco odešel nadobro. Krátce se vrátil k Angele a narodila se jim druhá dcera. Na podzim ho Angele vyprovodila na nádraží a pak už ho nikdy neviděla.

V létě 1925 potkal v jednom turistickém táboře devatenáctiletou Gertrude Bernardovou s mohawskými a algonkinskými kořeny. Jejímu otci představil svou obvyklou verzi. „Pocházím z Mexika. Můj otec byl Skot a matka apačská Indiánka,“ řekl mu podle jejích vzpomínek. Dal jí jméno Anahareo. Vyrostla ve městě, a tak ironií osudu učil Angličan z Hastingsu Indiánku, jak přežít v lese. Vzít se podle kanadského zákona nemohli, protože byl pořád ženatý. Náčelník jedné indiánské osady je tedy prohlásil za muže a ženu podle indiánského obřadu.

V zimě s ním Anahareo chodila kontrolovat pasti a byla zděšená. Viděla zmrzlá zvířata, která umírala v agónii, a dívala se, jak ty živé ubíjí topůrkem sekery. Na jaře pak přišla chvíle, kterou sám později popsal v knize Poutníci z divočiny. Lovil bobry, i když už se rodila mláďata a někteří lovci takový lov považovali za krutý. U jedné bobří hráze uslyšel slabé pištění mláďat. Schválně bouchl pádlem o okraj kánoe, aby to přehlušil, ale Anahareo to slyšela a prosila ho, ať past nekladě. Něudělal to, protože potřebovali peníze.

Ráno vytáhl z vody tři utopené bobry, samice ale chyběla. O den později se bez zvláštního důvodu vrátil. U starého bobřího hradu uviděl na hladině zvíře, zvedl pušku a už měl prst na spoušti. Vtom zvířátko tiše zapištělo a vedle něj se ozvalo druhé. Byla to bobří mláďata. Sklonil pušku a řekl: „Tady máš svoje mláďata.“ Anahareo vykřikla: „Zachraňme je!“ A pak tišeji dodala: „Je to na nás, po tom, co jsme udělali.“ Dva chlupatí tvorečkové se šupinatými ocásky, každý lehčí než čtvrt kila, pak pochodovali po dně kánoe.

Pojmenovali je McGinnis a McGinty a od té chvíle už bobry nelovil. „Zabíjet taková stvoření mi připadalo zrůdné. Už to dělat nebudu. Místo abych je dál pronásledoval, budu je studovat,“ napsal. V Kanadě už tehdy bobři kvůli kožešinám skoro vymizeli.

V roce 1929 vyšel jeho první článek v anglickém časopisu Country Life. Poslala ho tam jeho matka a časopis ho omylem podepsal jejím jménem. Redakce chtěla knihu. Zatímco ji psal, sdělil nakladatelům nejdřív, že žije mezi Indiány, pak že ho Indiáni adoptovali, a nakonec v roce 1931, že je Indián. Chvíli zkoušel jméno White Owl, Bílá sova, pak zůstal u Grey Owl. Kniha Muži posledního pomezí vyšla s poznámkou nakladatele, že autorův otec byl Skot, matka Apačka z Nového Mexika a on sám se narodil někde u Rio Grande.

Kanadská správa národních parků ho pak zaměstnala jako správce parkových zvířat. Její šéf James Harkin později přiznal, že místo pro Grey Owla vzniklo výhradně proto, aby parky a ochrana přírody získaly publicitu. Za hospodářské krize, kdy tisíce Kanaďanů přišly o práci, tak dostal státní místo. Usadil se v národním parku Prince Albert v Saskatchewanu ve srubu u jezera Ajawaan, kterému říkal Beaver Lodge. Měřil asi pět a půl na šest metrů a bobři si v něm postavili hrad zčásti venku a zčásti přímo uvnitř. Obě části spojoval podvodní tunel. Kvůli natáčení jednoho filmu dokonce sundali ze srubu střechu.

Navštěvovali ho turisté i celebrity, mezi nimi generální guvernér Kanady John Buchan, autor románu Třicet devět stupňů. Anahareo ale srub omrzel. Celou jednu zimu prý slyšela jen škrábání jeho pera a hádky o koupání, které nesnášel jako malé dítě. V roce 1932 se jim narodila dcera Dawn a Anahareo pak odjela sama na rok hledat zlato až na samý sever Kanady.

Na podzim 1935 ho londýnský nakladatel Lovat Dickson pozval na přednáškové turné po Británii. Kostým mu šila Anahareo z pěti losích kůží. Přinesl jí i asi kilo korálků a ona mu řekla, že s takovými ozdobami bude vypadat zženštile. „Ale já nejedu jako zálesák. Jedu jako Indián, jakého ode mě čekají,“ odpověděl jí podle jejích vzpomínek.

Turné mělo obrovský úspěch. Za čtyři měsíce měl přes dvě stě přednášek a slyšelo ho skoro čtvrt milionu lidí. Mluvil bez poznámek, během filmů o bobrech chodil po jevišti a vyprávěl. Před divadlem v Leicesteru na něj pět hodin čekali ve frontě i malí bratři Richard a David Attenboroughovi. David se stal jedním z nejslavnějších přírodovědců světa a Richard o Grey Owlovi v roce 1999 natočil film s Piercem Brosnanem.

Za oponou to tak slavně nevypadalo. Na lodi zpátky do Kanady pil whisky, kterou schovával pod lůžkem, a když se vracela jeho společnice, žvýkal syrovou cibuli, aby zakryl zápach. Myslela si, že je to nějaký indiánský lék. Na večeři s vládními úředníky, kterou pro něj uspořádal fotograf Yousuf Karsh, nedorazil, protože udělal výtržnost v baru. Šéf parků ho pak omlouval tím, že s tolika indiánskou krví v žilách je asi nevyhnutelné, aby se tu a tam utrhl.

V prosinci 1936 se oženil s Yvonne Perrierovou, Kanaďankou z Ottawy, pod jménem Archie McNeil. Na podzim 1937 ho čekalo druhé turné po Británii se sto čtyřiceti přednáškami a s představením v Buckinghamském paláci. Po přednášce v Hastingsu zašel i za tetami.

Na jaře 1938 objížděl Ameriku a Kanadu. V torontské Massey Hall mu skoro tři tisíce lidí připravily největší ovace jeho života a o tři dny později měl v Regině poslední přednášku. Do srubu se vrátil sám a úplně vyčerpaný. Za tři dny volal o pomoc a 13. dubna 1938 zemřel v nemocnici v Prince Albert. Bylo mu čtyřicet devět let. Podle jeho přítele, ředitele parku, zemřel ráno v 8.25. Zápal plic byl jen mírný, ale Grey Owl už neměl žádnou sílu se bránit.

Noviny North Bay Nugget v Ontariu měly pravdu v šuplíku už od roku 1935. Podle tamního muzea dostal tip osmnáctiletý elév Britt Jessup a Angele reportérovi listu všechno ochotně potvrdila. Redakce tři roky mlčela z úcty k jeho práci a příběh otiskla hned v den jeho smrti. Pravdu přitom znaly desítky lidí včetně skoro všech Indiánů, kteří ho kdy potkali. Nikdo ho neprozradil, protože ho měli rádi nebo protože jim jeho práce připadala důležitější.

Nakladatel Dickson tomu nechtěl věřit. Pozval do Anglie Anahareo, aby se setkala s Archieho matkou a zkusila v ní najít aspoň kapku indiánské krve. Samozřejmě v ní nebylo ani stopy, napsala pak Anahareo. „Měla jsem hrozný pocit, že jsem byla celé ty roky vdaná za ducha. Že muž, který teď leží pohřbený u Ajawaanu, byl někdo, koho jsem nikdy neznala, a že Archie nikdy doopravdy neexistoval,“ vzpomínala. Čtyřikrát se oženil, legálně jen jednou, a měl nejméně čtyři děti.

Kanadský tisk ho přesto nezatratil. Deník Ottawa Citizen napsal, že hodnota jeho práce není ohrožená a že jako spisovatel a přírodovědec přežije. Jeho knihy ale vycházejí dodnes, srub u Ajawaanu stojí a Anahareo i jejich dcera jsou pohřbené vedle něj. V Hastingsu visí od roku 1997 pamětní deska na jeho rodném domě i na domě tet. A bobři, které v jeho době skoro vyhubili, se vrátili do kanadských lesů a po čtyřech stech letech i do Británie.

Jeho heslo přežilo všechny jeho lži: „Pamatujte, že vy patříte přírodě, ne ona vám.“

https://www.biographi.ca/en/bio/belaney_archibald_stansfeld_16E.html

https://ontariohistoricalsociety.ca/podcast/in-hindsight-episode-03/

https://books.google.com/books/about/From_the_Land_of_Shadows.html?id=kCgrAQAAIAAJ

https://www.hmag.org.uk/explore/stories/grey-owl/

https://fairlighthistory.co.uk/articles/from-fairlight-to-the-canadian-wilderness-grey-owl-and-the-country-park/

https://data2.archives.ca/e/e444/e011089532.pdf

https://uofmpress.ca/books/devil-in-deerskins

https://field.biodiversitylibrary.org/bibliography/202164

https://www.parks.canada.ca/pn-np/sk/princealbert/culture/histoire-history

https://www.pc.gc.ca/apps/dfhd/page_fhbro_eng.aspx?id=2702

https://www.nfb.ca/film/beaver_people/

https://www.independent.co.uk/news/uk/this-britain/brothers-reunited-the-fabulous-attenborough-boys-6095513.html

https://www.northbaymuseum.com/north-bay-at-100/capitoltheatre-bk87m-tfswf

https://www.trhknih.cz/kniha/1qgfyvlvjc

https://www.martinus.cz/2574901-sejdzo-a-jeji-bobrici/kniha

https://www.gov.uk/government/news/wild-beavers-natures-engineers-to-return-to-english-waterways