Článek
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století neexistovala televize, rozhlas teprve vznikal a film byl v plenkách. Když přijel do města cirkus, byla to událost. Lidé se na něj chystali týdny dopředu, plakáty visely na každém rohu a velký šapitó se zaplnil do posledního místa.
A cirkusy soupeřily o diváky. Každý chtěl mít to nejodvážnější, nejneuvěřitelnější, nejšílenější číslo. Krotitele lvů, provazochodce, polykače mečů, siláky i akrobaty. Kdo měl něco, co jinde neviděli, vyhrál. A Alexandr Patty měl něco, co nedělal nikdo jiný.
Patty pocházel z francouzské akrobatické rodiny, která měla v cirkusovém světě dobré jméno. Jeho otec John byl gymnasta a specializoval se na dvě neobvyklé disciplíny. Na antipodismus, tedy žonglování nohama, a na balancování na hlavě. Antipodista leží na zádech na speciální podložce a nohama vyhazuje, chytá a točí předměty – koule, sudy, stolky, dokonce i lidi. Je to umění, které vyžaduje neuvěřitelnou koordinaci a sílu.
Ve sbírkách Francouzské národní knihovny se dodnes dochoval barevný litografický plakát z roku 1890, vytištěný v berlínské tiskárně Alexe Hoeniga. Nese nápis „Patty, Merveille du Monde, équilibriste et antipodiste“ – Patty, div světa, ekvilibrista a antipodista. Plakát ukazuje předměty, které umělec na scéně vyhazuje a chytá. Kdo přesně je na něm vyobrazen, plakát neříká, ale disciplíny přesně odpovídají tomu, čím se proslavil Alexandrův otec. Jméno Patty tedy budilo úžas už v době, kdy byl Alexandre ještě dítě.
Alexandre a jeho bratr Felix šli v otcových stopách. Oba se stali akrobaty. Vyrůstali v Paříži, v Latinské čtvrti, kde se podle dobových zpráv vedle akrobacie věnovali i studiu. Paříž tehdy prožívala belle époque, krásnou éru plnou kabaretů, varieté a cirkusů. Ve městě fungovalo několik stálých cirkusových budov, kam chodila celá Paříž – od dělníků po šlechtu. Malíři jako Toulouse-Lautrec nebo později Picasso chodili kreslit akrobaty a klauny. Pro dva mladé akrobaty to bylo ideální místo, kde se učit a snít. Je velmi pravděpodobné, že je k cirkusovému řemeslu přivedl a trénoval právě otec. Kdo jiný by mladému akrobatovi lépe ukázal, jak udržet rovnováhu na hlavě, než muž, který to sám dělal léta?
Bratři zpočátku vystupovali spolu jako ikarističtí akrobati. Ikarské hry jsou zvláštní disciplína. Jeden akrobat leží na zádech a nohama vyhazuje a chytá druhého akrobata, který ve vzduchu dělá salta a otočky. Je to vlastně antipodismus, při kterém místo sudu nebo koule létá živý člověk. Americký cirkusový fotograf Frederick Whitman Glasier, který dokumentoval cirkusový svět té doby, zachytil bratry Pattyovy při takovém vystoupení v roce 1903.
Jenže Alexandre chtěl víc. Chtěl vymyslet něco, co nikdo nikdy neviděl. A tak začal trénovat kousek, který zněl jako naprosté šílenství. Chtěl chodit po hlavě.
Nešlo o obyčejný stoj na hlavě, jaký umí kdekdo z hodin tělocviku. Patty chtěl na hlavě skákat. Pohybovat se, přemisťovat, a dokonce schod po schodu sestupovat dolů – a přitom se nedotknout země ničím jiným než temenem hlavy. Ruce přitom nesměl použít.
Trénoval tři roky. Tři roky každodenní dřiny, při které ho hlava i krk bolely tak, že to chtěl několikrát vzdát. „Zpočátku to trochu bolelo,“ přiznal později novinářům v Paříži. Jenže se nedal. Postupně si tělo zvyklo a rovnováha se zlepšovala. A bolest prý jednoho dne zmizela úplně. „Nevím, co je to bolest hlavy,“ tvrdil s úsměvem.
Proč to vlastně dělal? Možná ze ctižádosti, možná z touhy překonat otce, možná prostě proto, že chtěl být nejlepší. Cirkusový svět byl nemilosrdný. Kdo nepřišel s něčím novým, rychle zapadl. A Patty věděl, že s obyčejným stojem na hlavě daleko nedojde.
V červnu 1904 předvedl svůj kousek poprvé před publikem. A diváci nevěřili vlastním očím. Muž stojící na hlavě se pohyboval, jako by hlava byla noha. Číslo bylo postavené tak, aby co nejvíc vyniklo, jak je obtížné. Patty se postavil na hlavu na vrchol stolu vysokého zhruba tři a půl metru. Od stolu vedlo dolů devět schodů, každý vysoký zhruba dvacet centimetrů. A Patty po nich sestupoval. Schod po schodu, skok po skoku. Jen po hlavě. Ruce měl volné, nohy ve vzduchu.
A tady přichází detail, ze kterého mrazí ještě dnes. Patty nepoužíval žádnou ochranu hlavy. Žádnou helmu, žádnou čepici s vycpávkou. Na schodech ležel jen tenký koberec. Proč? Patty tvrdil, že by mu jakékoli polštáře nebo měkké podložky narušily rovnováhu. Hlava musela cítit každý schod. Jinak by spadl.
Pro diváky to musel být zážitek na hraně nervů. Dá se jen představit, jaké ticho v šapitó zavládlo, když se Patty postavil na hlavu na okraji stolu. Každý skok dolů, každé dopadnutí hlavou na další schod, muselo vyvolávat vzdechy hrůzy. A když nakonec dorazil na zem a postavil se na nohy, sál jistě propukl v ovace. Lidé tleskali nejen výkonu, ale i úlevě, že to přežil.
Kromě sestupu po schodech předváděl i další kousky. Dokázal stát na hlavě a přitom pít vodu. A s bratrem Felixem předváděl číslo, při kterém Alexandre stál na hlavě – na hlavě svého bratra. Felix byl pro Alexandra nepostradatelným partnerem. Bez jeho síly a přesnosti by takové číslo nebylo možné.
Zpráva o muži, který chodí po hlavě, se šířila rychle. Novináři psali o jeho schopnosti „obrátit řád přírody chůzí vzhůru nohama“. Lékaři chodili na představení a nemohli pochopit, jak je něco takového vůbec možné. Jeden lékař z amerického Minneapolis po představení prohlásil: „Je to jedna z nejpozoruhodnějších ukázek neobvyklých tělesných výkonů, jaké jsem kdy viděl.“
Mezitím Patty objížděl Evropu. Vystupoval v cirkusech a varieté, kde se jeho číslo stalo senzací. Pořadatelé si ho předávali z města do města a jeho jméno začalo předcházet jeho příjezd. Byla to doba, kdy si dobré cirkusové číslo dokázalo podmanit celý kontinent – a pak přeplout oceán.
V roce 1907 si Pattyho všiml jeden z největších cirkusů světa. Cirkus bratří Ringlingů. Bratři z Baraboo ve Wisconsinu vybudovalo z malého rodinného podniku obří cestovní cirkus, který jezdil po Spojených státech ve vlastních vlacích a přitahoval statisíce diváků. A Ringlingové věděli, co lidi chtějí vidět. Muž, který chodí po hlavě, byl přesně to. Právě v roce 1907 navíc Ringlingové koupili svého největšího konkurenta, slavný cirkus Barnum & Bailey. O dvanáct let později obě show spojili v jednu – Ringling Bros. and Barnum & Bailey Circus, která se pyšnila přezdívkou Největší show na Zemi. Patty tak vstoupil do cirkusového impéria v době jeho největšího rozmachu.
Cesty s Ringlingovým cirkusem byly náročné. Cirkus se přesouval z města do města, často každý den. V noci se balily stany, ráno se znovu stavěly a odpoledne už se hrálo. Patty musel být ve formě každý večer. Na únavu ani bolest nebylo místo.
Patty se stal hvězdou. A začal vydělávat obrovské peníze. Podle dobových zpráv si v roce 1908 vydělával víc než průměrný ředitel banky ve velkém městě. Na akrobata to byla neuvěřitelná částka. Většina cirkusových umělců té doby žila skromně, cestovala ve stísněných vagonech a bojovala o každý dolar.
Pattyho kariéra trvala desítky let. Vystupoval v cirkusech i ve varieté, jak v Americe, tak v Evropě. A všude ho uváděli stejně: Muž, který chodí po hlavě. Byl to titul, který mu nikdo nemohl vzít. Protože nikdo jiný to nedokázal.
Mezitím se zábavní průmysl měnil. Do měst dorazila varieté, kterým Američané říkali vaudeville. Byly to pestré programy plné zpěváků, tanečníků, komiků, kouzelníků a akrobatů, které se hrály v divadlech po celé zemi. Pro artisty jako Patty to znamenalo nové příležitosti. Nemuseli už jen cestovat s cirkusem, mohli vystupovat i v divadlech velkých měst. A Patty uměl zaujmout kdekoli.
V roce 1931 se o něm zmínil i slavný komiksový seriál Roberta Ripleyho Believe It or Not! – Věřte nevěřte. Ripley sbíral po celém světě nejpodivnější kuriozity, rekordy a lidské výkony a kreslil o nich do novin. Dostat se do Ripleyho rubriky znamenalo, že jste skutečně výjimeční. Ripleyho kreslené kuriozity vycházely v novinách po celém světě a četly je miliony lidí. A Patty si tam místo zasloužil. Více než čtvrt století po svém debutu byl pořád fenoménem.
Jak to vlastně dokázal? Dodnes to není úplně jasné. Moderní akrobaté umějí úžasné věci – stoj na hlavě na trapézu, balancování na hlavě partnera, stoje na rukou na vysokých stožárech. Ale skákat po hlavě dolů po schodech? Pro většinu z nich je to nepředstavitelné. Krční páteř není stavěná na to, aby nesla celou váhu těla při opakovaných nárazech. Každý skok musel znamenat obrovský tlak na krk.
Medicína té doby přitom o krční páteři a jejích zraněních věděla mnohem méně než dnes. Neexistovaly magnetické rezonance ani moderní ortopedie. Patty tak riskoval, aniž by kdokoli dokázal přesně říct, co jeho tělu takové zatížení dělá. Možná právě proto lékaři chodili na jeho představení s takovým zájmem. Byl pro ně živou záhadou.
https://www.weirdhistorian.com/alexandre-patty-the-man-who-walked-on-his-head-and-headed-straight-for-global-fame/
https://www.neatorama.com/2025/10/24/Alexandre-Patty-the-Man-Who-Walked-on-His-Head/
https://expositions.bnf.fr/cnac/grand/cir_2644.htm
https://collection.cincinnatiartmuseum.org/objects/8678/ringling-bros-alexander-patty-the-man-who-walks-on-his-head
https://www.classic.circushistory.org/History/Bios2.htm
https://www.lifee.cz/alexander-patty-chuze-po-hlave-6d22d
