Článek
Vítejte v Coober Pedy – městě, kde lidé bydlí pod zemí. Už přes sto let tu stovky a později tisíce obyvatel hloubí svoje příbytky ve skále, aby unikli spalujícímu slunci. Název osady pochází z jazyka původních australských domorodců a znamená výstižně „díra bílého muže“.
Na povrchu je totiž k vidění hlavně nekonečná planina posetá hromadami hlíny a důlními šachtami – kde kdo by si řekl, že tady může žít jen krtek. Jenže hluboko pod povrchem tohle město skutečně pulsuje životem.
V letních měsících tu denní teploty běžně šplhají ke 45 °C ve stínu – a stín aby člověk pohledal, protože v okolí neroste jediný strom. Tráva je tu vzácnost. Místní golfové hřiště se obejde bez jediného stébla a hráči si musejí nosit kousek umělého trávníku jako podložku pod míček. Když přes den sálá poušť nesnesitelným horkem, život se stahuje do podzemí nebo vyčkává na noc.
Když v Coober Pedy roku 1915 objevili první opál, nebylo tu nic než pár stanů a děr v zemi. Postupně se však začali sjíždět dobrodruzi a hledači pokladů z celého světa. Po první světové válce sem mířili australští veteráni, po druhé válce zase migranti z Evropy – Řekové, Italové, Jugoslávci.
Každý přijížděl s vidinou rychlého zbohatnutí, s nadějí, že v horké zemi najde duhový kámen, který mu změní život. Město rostlo a s ním i pestrá komunita: dnes tu žijí lidé více než 45 národností a všichni drží při sobě. Srbští horníci si tu dokonce vytesali svůj vlastní pravoslavný kostel přímo do skály a vyzdobili jeho stěny ikonami svatých vyřezanými do pískovce.
Jiná podzemní modlitebna patří katolíkům. Nechybí tu ani podzemní hotel, kde mohou přespat zvědaví cestovatelé, či malé kino, v němž se promítají filmy v příjemném chládku pod povrchem.
Vnitřek podzemního kostela v Coober Pedy vyhloubeného do skály. Stěny zdobí reliéfy svatých postav a tlumené osvětlení dodává prostoru mystickou atmosféru.
Obyvatelé pamatují časy opálové horečky. Zažili, jak dokáže jediné naleziště změnit osud člověka – i celého města. Vypráví se tu příběh o partě železničních dělníků, kteří prý kdysi během jediné dovolené v Coober Pedy našli kameny v hodnotě dvaceti pěti tisíc liber. Z nuzných kopáčů se rázem stali boháči. Takové historky sem vždy znovu přiváděly nové a nové hledače štěstí. Možná jsou pravdivé, možná ne.
Opál, duhový drahokam vzniklý z dávných křemičitých roztoků, se stal magnetem na lidské sny i chamtivost. Každý si myslí, že právě on narazí na žílu, která ho vystřelí z prachu mezi milionáře. Realita je ale často krutá. Většina hrabajících se v zemi tu nikdy nezbohatla – a mnozí přišli o vše.
Stinné stránky podzemního města
Do Coober Pedy však nemířili jen poctiví dříči. Místní se šibalským úsměvem poznamenají, že tady se dá snadno začít nový život – minulost sem s vámi nepřijede, pokud nechcete. Kdokoli si může pronajmout kus půdy a pustit se do těžby opálů bez zbytečných otázek a jen s minimem úředních formalit.
Není divu, že si město získalo pověst útočiště všelijakých podivínů, outsiderů i lidí na útěku. V prachu zdejších dolů se mohli schovat před zákonem i před svými démony.
Pod drsnou romantikou outbacku se skrývají i sociální problémy. Mnozí z někdejších siláků, kteří sem přijeli v sedmdesátých letech za prací, jsou dnes staří a nemohoucí. Nové naleziště se neobjevilo už roky a řada lidí tu živoří na podpoře. Statistiky označily Coober Pedy za jedno z nejvíce znevýhodněných míst v zemi – příjemci dávek a důchodci tu počtem převyšují výdělečně činné obyvatele více než dva ku jedné.
Své si prožila i domorodá komunita, která ve městě žije. Místní kmeny (tradičními vlastníky tohoto území jsou Antakirinja Matu-Yankunytjatjara) se na opálovém boomu podílely od samého počátku, přesto o jejich roli dlouho nikdo nemluvil.
Přitom právě jedna domorodá prospektorka jménem Tottie Bryant našla roku 1946 významné naleziště a odstartovala poválečnou opálovou horečku. Dnes v Coober Pedy působí domorodé spolky a umělci, kteří se snaží udržet svou kulturu i předat dalším generacím vzpomínky na to, jak jejich předkové v opálových dolech dřeli.
A přesto všechno by mnozí zdejší neměnili. „Máme tu věci, díky kterým je to tu nádherné,“ říká paní Claire, která se do Coober Pedy přistěhovala z velkoměsta a dnes tu pomáhá organizovat festivaly. „Například ty naše neuvěřitelné západy a východy slunce – obloha tu hoří všemi barvami opálu,“ popisuje scenérie, jaké jinde neuvidíte.
K večeru, když poušť zchladne, lidé vylézají ze svých nor a scházejí se na povrchu. Povídají si před podzemními domky, děti si hrají na červeném písku a hvězdy nad hlavou se rozzáří tak jasně, že máte pocit, jako byste se ocitli na jiné planetě.
Možná proto tu také filmaři natočili nejeden postapokalyptický film – třeba Šílený Max 3 využil místní měsíční krajinu jako kulisu světa po katastrofě. Ve skutečnosti však Coober Pedy není mrtvý kraj, ale domov plný zvláštního kouzla. Kdo sem jednou zabloudí, tomu se tohle podzemní město zaryje pod kůži.
https://en.wikipedia.org/wiki/Coober_Pedy
https://www.novinky.cz/clanek/cestovani-lide-ziji-v-australskem-meste-jako-krtci-v-podzemi-maji-kostel-i-kino-40022680
https://www.vice.com/en/article/cp-v13n11/
https://www.smithsonianmag.com/travel/unearthing-coober-pedy-australias-hidden-city-180958162/
https://mine.nridigital.com/mine_australia_aug23/coober-pedy-opal-mining
