Článek
Když šéf zásahu hlásil státnímu zástupci Jorgemu Arielu Apolovi, že lupiči utekli, nechtěl tomu věřit. „Jak to, že tam nejsou? Hledejte je na střeše, v klimatizaci nebo mezi rukojmími,“ odpověděl. Komisař mu musel zopakovat, že už všechno prohledali a že muži, se kterými policie celé odpoledne vyjednávala, zmizeli. Příběh, kterému Argentinci dodnes říkají loupež století, znají Češi z dokumentu Netflixu Jak vybrat banku: Poslední velká loupež. Herec Guillermo Francella, který jednoho z lupičů hrál v hraném filmu, o ní dokonce tvrdil, že ji kopíroval i slavný seriál Papírový dům.
Celý plán se zrodil v hlavě Fernanda Arauja, šestatřicetiletého výtvarníka a učitele karate a brazilského jiu-jitsu ze San Isidra. Je to jedna z nejbohatších čtvrtí severně od Buenos Aires a prezidentská rezidence Olivos je odtud čtvrt hodiny cesty. Araujo pocházel z dobře situované rodiny, nikdy předtím nebyl trestaný a podle pozdějších rozhovorů si myslel, že všechno, co člověk udělá, se mu jednou vrátí. „Narodil jsem se v bohaté rodině a učitelé o mně říkali, že jsem vzorný žák. Mohl jsem být účetní, inženýr nebo architekt. Jenže jsem se nudil,“ řekl po letech serveru Infobae.
Podle novináře Rodolfa Palaciose, který o loupeži napsal knihu, dostal Araujo nápad v září 2004 při kouření marihuany. Hledal banku nablízku a vybral si pobočku Banco Río, dnešní Santander, na rohu třídy Libertador a ulice Perú v Acassusu, kde sám bydlel. Jako prvního do plánu zasvětil Sebastiána Garcíu Bolstera, spolužáka ze střední školy. Kamarádi nebyli, ale Araujo věděl, že Bolster je technicky zručný a umí zacházet s jakýmkoli nářadím.
Měsíce spolu banku pozorovali, až Araujo usoudil, že to nejde, a plán odložil. Po několika týdnech ale narazil na dešťovou kanalizaci, jejíž vyústění leželo asi deset bloků od banky. Oba muži pak chodili od jednoho kanálového poklopu k druhému a obyčejným metrem měřili, jak daleko je to až k trezoru.
Gauner, herec a inženýr
Dva amatéři ale neměli peníze ani zkušenosti, a tak Araujo vyhledal zločince přezdívaného El Doc, který do party přivedl profesionály. Alberto „Beto“ de la Torre patřil v devadesátých letech k bandě, která přepadávala obrněné vozy s penězi. Luis Mario Vitette Sellanes byl ostřílený uruguayský lupič, který znal zevnitř montevidejské vězení. Přidal se ještě řidič Julián Zalloechevarría, přezdívaný El Paisa a Vitettův krajan, kterému se říkalo El Nene a kterého policie nikdy neidentifikovala.
Následoval zhruba rok příprav. Parta nakupovala nářadí, potápěčskou výstroj, dva nafukovací čluny a imitace zbraní. Bolster sestrojil motor pro čluny a hydraulický nástroj na otevírání bezpečnostních schránek, kterému dali jméno Cañón Power. Koupili také starou dodávku Volkswagen a vyřízli do její podlahy otvor, nad který namontovali kladky.
Kuriozitou celé přípravy je, že Vitette chodil na hodiny herectví. V bance totiž neměl loupit, ale hrát roli. Měl být hlasem lupičů, který bude hodiny vyjednávat s policií a přesvědčovat ji, že uvnitř sedí parta vystrašených amatérů. Araujo s Bolsterem o mnoho let později sepsali do tabulky všechny výdaje. Vyšlo jim, že loupež stála jen 13 000 dolarů, tedy asi tři sta tisíc korun.
Hlavní práce se odehrávala v kanálu. Parta pod zemí prokopala tunel z dešťové stoky až pod trezor banky, podle různých zdrojů dlouhý deset až osmnáct metrů. Aby se po stoce dalo plout s nákladem, postavili v ní lupiči hráz ze dřeva a kovu, zpevněnou ocelovými lany a lepidlem. Voda za ní vystoupala natolik, že po ní mohly projet nafukovací čluny s motorem.
Dodávka měla čekat čtrnáct bloků od banky, na rohu ulic Tres Sargentos a Libertad za třídou Santa Fe. Lupiči si vybrali poklop, který vedl přímo pod její podlahu, takže pytle mohli z kanálu vytáhnout kladkami, aniž by je kdokoli viděl. Zvolili přitom směr proti proudu, tedy do vnitrozemí, a ne k řece Río de la Plata, kde by je policie hledala nejdřív. Jako den akce si vybrali pátek 13. ledna 2006.
Pátek třináctého
Krátce po poledni vešli do banky první dva muži. Alberto de la Torre měl na sobě bílý plášť, stetoskop a paruku, kterou si půjčil od manželky, takže ho svědci později popisovali jako falešného doktora. Plášť si podle svých slov vzal proto, aby vypadal tlustší. Ve 12:38 vjeli Vitette s El Nenem kradeným fordem do podzemní garáže. Jako poslední dorazil v čepici Araujo.
Lupiči zakřičeli, ať si všichni lehnou na zem, a během pár minut měli pod kontrolou klienty i zaměstnance. Šéf ostrahy, který dění viděl na kamerách, stihl zavolat policii. Ve 12:50 už o přepadení informovala televize Crónica TV a brzy se k ní přidaly i další stanice. Uvnitř zůstalo 23 rukojmích, klientů i zaměstnanců.
Kolem banky se postupně shromáždilo dvě stě až tři sta policistů, mezi nimi elitní jednotka Halcón a odstřelovači na střechách. Nikdo ale nechtěl zasahovat ukvapeně, protože všichni měli v živé paměti rok 1999. Tehdy v městečku Villa Ramallo skončilo přepadení banky střelbou policie do auta s rukojmími a zemřeli dva rukojmí i jeden z lupičů. Argentinské policii se Ramallo stalo nočním můrou a lupiči v Acassusu to dobře věděli.
Kolem druhé odpoledne propustili jako prvního strážného Waltera Serrana. Ze své budky ve sklepě prý vůbec nechtěl odejít. Vitette si u něj ale stihl vzít služební vysílačku Nextel, přes kterou pak mluvil s policií, a dokonce si od něj vypůjčil i jméno. Vyjednavačům se představil jako Walter.
Na druhé straně stál Miguel Sileo, zkušený policejní vyjednavač. Ve 12:50 ho volali kvůli úplně jinému případu, protože dopoledne v nedaleké čtvrti zastřelili policistu. Policie zpočátku myslela, že má v bance stejnou bandu. Sileo se před bankou představil do vysílačky jako Miguel, který má vyřešit celou situaci. Hlas na druhé straně se zeptal: „Kdo jsi, ten s bradkou?“ Vyjednavače to úplně vyvedlo z míry. Lupiči ho poznali, protože podobné případy sledovali v televizi a připravovali se na ně. Vitette, kterému novináři začali říkat muž v šedém obleku, mu tvrdil, že šli na rychlou loupež a že se jim všechno pokazilo.
Když se Sileo později přiblížil k bance a podíval se přes sklo do prvního patra, viděl Vitetta sedět v křesle hodně nonšalantně, s nohou přes nohu. Do telefonu vyjednavače uklidňoval, že uvnitř to řídí on a že je všechno v pořádku. Pak se ale do hovoru vložil jiný hlas. „Můžeš stáhnout odstřelovače ze střech, nebo ti začnu zabíjet rukojmí,“ ozval se. Vitette okamžitě dodal, že nechtějí, aby byli kluci nervózní, a že nikdo nestojí o masakr jako v Ramallu.
Tohle je místo, kde se příběh o loupeži bez násilí trochu drolí. Rukojmí nemohla vědět, že pistole jsou jen hračky, a strážný Serrano u soudu přísahal, že falešný doktor měl skutečnou brokovnici. Sileo bral výhrůžku vážně, i když se mluvilo uvolněně, a podle jeho slov z toho bylo jasné, že jde o nebezpečné lidi.
Mozzarella pro devět
Vitette postupně pouštěl rukojmí ven, v policejní hantýrce se tomu říkalo, že „vychází kanárek“. Ve 15:20 propustil mladého zaměstnance banky, který byl v takovém šoku, že z něj Sileo nedostal ani slovo. Když si vyjednavač stěžoval, ať mu příště pošle někoho, kdo dokáže mluvit, Vitette se prý jen smál, že ten kluk byl strachy úplně hotový. Brzy nato pustil i těhotnou klientku.
Ve 15:40 přišel požadavek, kvůli kterému se o loupeži v Argentině mluví dodnes. Vitette oznámil, že se pokusí přemluvit kumpány, aby se vzdali, ale nejdřív prý chtějí jíst. „Přines nám pizzy a limonády, potom už nám najíst nedají,“ řekl. Když se Sileo zeptal, jakou pizzu chce, odpověděl, že mozzarellu, ať nezapomene, že jich je devět, a že policie má rozpočet. Lupičů v bance přitom bylo ve skutečnosti pět.
Policie jídlo dodala a lupiči se v bance chovali skoro jako hostitelé. Rukojmí dostala pizzu a limonádu a jedné advokátce, která měla ten den narozeniny, lupiči zazpívali píseň k narozeninám. Vitette přitom celou dobu jen hrál o čas, aby jeho parťáci ve sklepě stihli práci.
Zatímco on nahoře mluvil o pizze, Araujo poslouchal na skeneru policejní vysílačky, takže lupiči věděli o odstřelovačích i o tom, co se venku chystá. Ve sklepě mezitím parta pneumatickým kladivem a nástrojem Cañón Power rozbíjela jednu bezpečnostní schránku za druhou. Nakonec jich otevřeli přes sto čtyřicet.
Proti proudu
Hovor o jídle byl poslední, který policie s mužem v šedém obleku vedla. Lupiči mezitím naházeli peníze a šperky do pytlů a odnesli je do šatny uklízeček ve sklepě. Tam za pojízdnou skříní čekal otvor ve zdi velký padesát krát třicet centimetrů, který vedl do tunelu a dál do stoky.
Pytle naložili do dvou nafukovacích člunů a vydali se proti proudu ke křižovatce Tres Sargentos a Libertad. Tam El Paisa čekal s dodávkou nad poklopem a náklad vytáhli kladkami otvorem v podlaze. Před pátou odpoledne byli lupiči pryč, zatímco banku dál obléhaly stovky policistů a televizní štáby. V tunelu za sebou nechali falešnou nástražnou bombu.
Odjeli do úkrytu, kde si chtěli rozdělit lup. Araujo v dokumentu popisuje, že tam pustili televizi a v přímém přenosu sledovali, jak se policisté chystají vtrhnout do prázdné banky. Lupiči se tak na policejní zásah dívali stejně jako zbytek Argentiny, jen s pytli peněz u nohou.
V bance zatím bylo podezřelé ticho. Kolem šesté si Sileo všiml, že strážný, který zůstal uvnitř, mluví po telefonu s bratrem venku. Vzal si od bratra telefon a strážný mu řekl: „Šéfe, tady nejsou zloději, jsme tu sami.“ Sileo ho uklidnil, ať zůstane na svém místě a nic nezkouší.
Vyjednavač pak šel za šéfem policie a navrhl, aby vtrhli dovnitř okamžitě a využili moment překvapení. Šéf ale odmítl, nechtěl lidi uvnitř vystavit riziku. Na zásah se tak čekalo až do sedmé.
Policisté se rozdělili do tří skupin a Sileovi připadl sklep. Protože zevnitř neslyšel žádné výstřely ani křik, byl přesvědčený, že se lupiči skrývají právě tam. Šel první a později přiznal, že mu v tu chvíli proletěl před očima celý život. Sklep byl ale prázdný. Policisté našli jen vyděšená rukojmí, otevřený trezor a vyrabované schránky.
Teprve kolem půl deváté narazili policisté na otvor za skříní. V tunelu na ně čekala falešná bomba a pyrotechnici další dvě hodiny zjišťovali, že je neškodná. Sileo se k díře dostal až kolem jedenácté večer a viděl i zbraně, které po sobě lupiči nechali. „Byly to repliky na hraní, hodně laciné. Spolu se vzkazem to bylo jasné, byla to facka pro policii,“ vzpomínal o dvacet let později.
V trezoru totiž visel papír se rýmovaným vzkazem: „En barrio de ricachones, sin armas ni rencores, es sólo plata y no amores.“ Česky zhruba: „Ve čtvrti boháčů, bez zbraní a bez zášti, jsou to jen peníze, ne lásky.“ Lupiči si odnesli odhadem 18 milionů dolarů a kolem 80 kilogramů šperků. V přepočtu to tehdy dělalo asi 450 milionů korun.
Argentina tehdy teprve vstávala z krize z let 2001 a 2002, kdy banky lidem zmrazily úspory a v ulicích se demonstranti střetávali s policií. Parta, která okradla schránky boháčů a nikomu přitom neublížila, proto mnohým lidem připadala jako Robin Hood. „Pořád slyšíte totéž, že to byli géniové,“ řekl ještě v roce 2020 deníku Clarín Rolando Weder, který pracoval v obchodě poblíž banky.
Žárlivá manželka
Policie měla jen málo stop, a tak vyšetřovatelé prověřili 300 000 mobilních telefonů, které se ten den přihlásily k vysílači u banky. Lupiči si sice vyměnili SIM karty, ale analýza je přesto začala dohánět.
Asi měsíc po loupeži zavolala státnímu zástupci Apolovi Alicia Di Tulliová, manželka Alberta de la Torreho. Byla sestrou ženy, kterou Argentina znala pod přezdívkou Pepita la pistolera, a o plánech party věděla prakticky všechno. Proč manžela udala, se vykládá dvojím způsobem. Podle většiny zdrojů zjistila, že ji chce opustit kvůli mladší milence. Podle vyjednavače Silea zase chtěla od každého lupiče podíl a nikdo jí nic nedal.
De la Torreho zatkli jako prvního a doma u něj policie našla 700 000 dolarů, 54 starých mincí a 33 luxusních hodinek. Bolstera dopadla v přímořském letovisku Villa Gesell a ten se k loupeži hned přiznal. Ve vězení skončil i Vitette, kterého bezpečnostní kamery zachytily v šedém obleku, bílé košili a černé kravatě.
V lednu 2007 ale ještě deníku La Nación tvrdil, že byl ten den u notáře v Montevideu a že mu policie podstrčila důkazy. „Byla to dokonalá práce. Práce lidí s velkou mocí a velkými penězi. Já jsem jen smutný zloděj slepic,“ dodal. Nakonec se ale s argentinskou justicí dohodl na trestu 21 a půl roku a ke své roli v bance se později otevřeně hlásil.
Araujo mezitím zmizel v horách provincie San Juan na západě Argentiny, v odlehlém údolí Quebrada de Bauchazeta. S sebou si podle svých slov vzal horskou výstroj, konzervy tuňáka, knihy indického guru Ošóa a skener rádiových frekvencí. Od advokátů dostal kopii spisu, a když z ní zjistil, že po něm policie pátrá, začal držet přísnou dietu a tvrdě cvičit. V den loupeže vážil 110 kilo a chtěl zhubnout tak, aby ho svědci nepoznali při konfrontaci.
Jednoho dne uviděl ze svého úkrytu zelené auto a dva muže, kteří k němu mířili s puškou. Byli to příslušníci argentinského četnictva a chtěli mu prohledat stan, kde měl celý spis. Araujo pochopil, že klid skončil. „Neztrácejte čas, já jsem Fernando Araujo,“ řekl jim.
Čtrnáct let, které se smrskly
Proces s Araujem, De la Torrem, Bolsterem a Zalloechevarríou začal v únoru 2010 v San Isidru. Obžaloba zněla na loupež se zbraněmi, u kterých se ale podle státních zástupců nepodařilo prokázat, že by dokázaly střílet. Soud v květnu 2010 vyměřil De la Torremu 15 let, Araujovi 14, řidiči Zalloechevarríovi deset a Bolsterovi devět let. Odvolací soud tresty později snížil a v roce 2014 už byli všichni na svobodě.
Vitetta v srpnu 2013 vyhostili do Uruguaye a do Argentiny se nesmí vrátit až do roku 2034. El Doc ani El Nene nikdy nestanuli před soudem. Policie získala zpátky jen asi pětinu lupu a zhruba osm kilogramů šperků. Banka pak klientům škodu nahradila.
Všichni lupiči dnes žijí v klidu. Vitette vede v Uruguayi klenotnictví, o kterém tvrdí, že je naprosto legální, a se ženou o 38 let mladší má malého syna. Lup z Banco Río prý utratil pětkrát, a to za právníky, rychlé ženy a pomalé koně. Nahrál také baladu, která celou loupež převypráví jako písničku a jejíž refrén parafrázuje vzkaz z trezoru.
Zalloechevarría vystudoval práva a stal se advokátem, Bolster se vrátil do své dílny. Alberto de la Torre se dal na herectví a ve filmu i v seriálu HBO hraje, jak jinak, policisty. Araujo spolupracoval na scénáři filmu El robo del siglo (Loupež století) z roku 2020, ve kterém Vitetta ztvárnil Guillermo Francella a Arauja Diego Peretti. Snímek vidělo v argentinských kinech přes dva miliony diváků.
Vyjednavač Miguel Sileo odešel do penze v roce 2019 a o svých případech napsal knihu. Za 34 let prošel přes šedesát vyjednávání a v žádném nikdo nezemřel. Loupež v Acassusu, při které ho lupiči celé odpoledne vodili za nos, nepovažuje za prohru. „Nepadl ani jeden výstřel, nikdo nebyl zraněn. To je moje práce,“ řekl k dvacátému výročí.
https://www.gentedesalta.com/policiales/a-veinte-anos-habla-miguel-sileo-policia-negocio-ladrones-robo-siglo-n3545
https://www.lanacion.com.ar/seguridad/robo-del-siglo-quien-fue-el-verdadero-cerebro-del-plan-y-los-tres-elementos-que-mas-sorprendieron-al-nid13012026/
https://www.lanacion.com.ar/espectaculos/fernando-araujo-cerebro-del-robo-del-siglo-revelo-cuanto-costo-todo-el-plan-nid19082022/
https://www.infobae.com/sociedad/2021/01/10/a-15-anos-del-robo-del-siglo-el-cambio-de-vida-de-los-ladrones-y-la-reveladora-frase-de-vitette-tengo-un-feo-recuerdo/
https://www.infobae.com/sociedad/policiales/2020/07/11/el-nene-el-enigma-del-ladron-invisible-del-robo-del-siglo-que-todos-dieron-por-muerto/
https://www.infobae.com/sociedad/2025/01/13/las-traiciones-y-miserias-detras-del-robo-del-siglo-y-el-mal-augurio-de-uno-de-los-ladrones-ahi-senti-que-iba-a-caer-preso/
https://www.eldiarioar.com/sociedad/asalto-banco-rio-robo-siglo-no-contaron_130_6746846.html
https://www.eldestapeweb.com/sociedad/el-robo-del-siglo/el-robo-del-siglo-no-fue-solo-con-armas-de-juguete-las-revelaciones-del-negociador-20228100538
https://www.ambito.com/informacion-general/robo-del-siglo-confeso-el-lider-y-pacto-condena-14-anos-n3638421/amp
https://www.pagina12.com.ar/diario/sociedad/3-145209-2010-05-06.html
https://www.lanueva.com/nota/2022-9-5-6-30-4-el-fiscal-bahiense-del-robo-del-siglo-los-delincuentes-cometieron-errores-que-la-gente-desconoce
https://www.pagina12.com.ar/diario/sociedad/3-146795-2010-06-02.html
