Článek
Indický stát Maháráštra jí říkal Anáthánčí Máj, matka sirotků, a tisíce dětí prostě Máí, maminko. Narodila se ve Wardze, okrese uprostřed Indie nedaleko Nágpuru, a zemřela v Pune, přes šest set kilometrů daleko, zhruba jako z Prahy do Košic. Mezi těmi dvěma místy prožila život, který se zdá skoro vymyšlený. Režisér Anant Mahadévan, který o ní v roce 2010 natočil celovečerní film, na to narazil hned při psaní scénáře. „Její život byl tak dramatický, že jsem ho musel zmírnit. Jinak by si lidi mysleli, že z něj dělám melodrama,“ řekl později.
Holčička, které říkali Hadr
Narodila se 14. listopadu 1948 ve vesnici Pimprí Méghé do rodiny pastevce dobytka Abhimanjua Sáthea. Rodiče čekali syna, a když přišla dcera, dali jí přezdívku, která se jí držela celé dětství: Čindhí, maráthsky cár nebo hadr. Pravým jménem se jmenovala Sindhu. Otec ji měl přesto rád a proti vůli matky ji posílal do školy. Doma tvrdil, že jde pást dobytek, a ona zatím seděla ve třídě. Na břidlicovou tabulku neměli peníze, a tak psala na listy stromu, které si cestou natrhala. Vychodila čtyři třídy, víc jí nedovolili.
Když jí bylo deset, provdali ji za Šríhariho Sapkala, pasáka dobytka z lesní vesnice Navargaon, kterému bylo kolem třiceti. Indický zákon v té době zakazoval vdávat dívky mladší patnácti let, ale na venkově Maháráštry na to nikdo nehleděl. „Říkali mi, že žena má v životě jen dva průvody. Jeden, když se vdává, a druhý, když umírá. Představte si, jak mi bylo, když mě v tom prvním vezli do manželova domu v lese u Navargaonu,“ vzpomínala. Tchyně a tchán ji podle maráthských životopisů týrali, a tak se učila tajně. Papírky, které našla v lese při sběru dříví, nosila domů a schovávala je do myších děr. Když byla doma sama, vytáhla je a luštila písmena. Než jí bylo dvacet, porodila tři syny.
Muži z Navargaonu pásli v lese stáda dobytka a ženy po nich sbíraly kravince. Byla to dřina, po které se ženám ničila záda, jenže peníze za ni nedostávaly. Kravince odvážela lesní správa a prodávala je v dražbě. Sindhutai si všimla, že dělníci, kteří na silnici tlučou štěrk, za svou práci zaplaceno dostávají, a nechápala, proč ženy s kravinci ne. Nechtěla kravinec, chtěla mzdu, a když ji nikdo nevyslyšel ve vesnici, došla si stěžovat až k okresnímu úředníkovi. Vyhrála.
Prohrál místní statkář, kterému z dražby kravinců plynuly úplatky a který měl navíc půdu, jež kdysi patřila Sindhutainu otci. Bál se, že když si mladá žena troufla na lesní správu, přijde si brzy i pro pozemky. Sindhutai byla tehdy počtvrté těhotná a statkář začal po vesnici rozhlašovat, že to dítě je jeho. „Řekl mému muži, že je to jeho dítě, a ne manželovo. Který chlap by to snesl?“ poznamenala k tomu po letech bez hořkosti.
Šestnáct ran kamenem
Byla v devátém měsíci, když ji manžel kopl do břicha a zbil tak, že ztratila vědomí. Pak ji odtáhli do kravína za domem. Podle jejího pozdějšího vyprávění si myslel, že je mrtvá, a chtěl se vyhnout obvinění z vraždy. Podle jiných verzí ji tam hodil, aby ji ušlapal dobytek, a rozloučit se se syny jí už nedovolil. Když se v noci probrala, dítě bylo na světě. Nad ní stála kráva, odháněla od ní ostatní dobytek a olizovala novorozenou holčičku. Člověk ji skoro zabil, řekla o té noci, a zvíře ji zachránilo.
Pupeční šňůru nebylo čím přeříznout. Kde jinde rodičku čeká lékař se svorkou a nůžkami, měla Sindhutai jen dva kameny z podlahy kravína. Jeden podložila a druhým tloukla, dokud to šlo. „Neměla jsem nikoho, kdo by mi pomohl. Tloukla jsem do té šňůry šestnáctkrát, než se přerazila. Ten den jsem pochopila, že přeříznout je snadné. Ale přerazit, to snadné není,“ vyprávěla.
S dítětem v náručí se doplazila k domu a zbytek noci prospala na zemi před ním. Ráno se tchánova rodina divila, že žije, a vyhnala ji z vesnice. Podle jedné z jejích verzí po ní házeli kamení a holčičku před ranami chránila cípem sárí. Měla na sobě jediný oděv a v náručí dceru, která ještě neměla ani jméno, když se vydala pár kilometrů pěšky do rodné vesnice. Otec mezitím zemřel a matka jí zavřela dveře před nosem. Sousedé v Pimprí ji místo pomoci odháněli holí.
Kam se sotva narozenou dcerou, nevěděla. Domov neměla, peníze neměla a nikoho, kdo by se jí zastal, taky ne. V reportáži, kterou o ní v roce 2000 otiskl deník Maharashtra Times, později přiznala, že tehdy chtěla zabít dítě i sebe.
Placka z pohřební hranice
Začala žebrat po nádražích. Večer ale nádraží patřila mužům a mladá žena s miminkem byla snadná kořist. Sindhutai na to přišla po svém. „Na nádraží jsem zůstávala do jedné v noci. Po jedné jsem se bála. Kde je nádraží, je vesnice, a kde je vesnice, musí být pohřebiště. Věděla jsem, že tam po setmění nikdo nechodí. A kdyby mě tam někdo zahlédl, myslel by si, že jsem duch,“ popsala svou strategii. Hinduisté své mrtvé pálí na otevřených hranicích a pohřebiště na kraji vesnic jsou místa, kam se po setmění nikdo dobrovolně nevydá. Pro Sindhutai se stala ložnicí.
Jednoho dne nenažebrala vůbec nic. U doutnající hranice ležela mouka, kterou tam pozůstalí nechali jako obětinu pro zemřelého, a vítr ji pomalu rozfoukával. Sindhutai natrhala listy ze stromu, nabrala do nich zbytek mouky a smíchala ho s vodou z rozbitého hliněného hrnce. Placku bhákrí pak upekla na žhavých uhlících hranice, na které ještě hořel mrtvý. „Lidi nejsou zlí. Zlý je hlad,“ řekla k tomu. Snědla ji s chutí a celou noc pak probrečela nad tím, kam až klesla.
Přes den jezdila vlaky na trati z Manmádu přes Aurangábád a Parbhaní do Nándedu a zpívala ve vagonech náboženské písně, kterým se v Indii říká bhadžany. Tak to vydržela sedm let. Jízdenku nikdy neměla a průvodčí ji vyhazovali skoro denně. „Řekli mi, ať vystoupím. Tak jsem vystoupila. Další vlak byl stejně můj,“ smála se po letech. Nástupiště se zatím stalo jejím domovem. Co nažebrala, nikdy nejedla sama. Svolala ostatní žebráky, všechno smíchala v jedné míse a jedli spolu. Oni ji za to v noci hlídali.
Myšlenky na smrt ji ale neopouštěly. Jednou večer měla po dlouhé době plnou mošnu placek, najedla se dosyta a usoudila, že je to dobrá chvíle umřít, protože poprvé po dlouhé době nemá hlad. Vtom uslyšela na nástupišti starého žebráka, který v horečce prosil o pár kapek vody, aby mohl v klidu umřít. Dala mu vodu i placky, které jí zbyly. Ten večer se rozhodla, že žít má smysl, a teprve pak si začala všímat dětí, které na nástupištích přežívaly stejně jako ona.
Fotky pro Indiru Gándhíovou
Toulání ji zavedlo do Čikhaldary, horského městečka v pohoří Melghát. Vláda tam právě zakládala jednu z prvních tygřích rezervací v Indii a kvůli ní vystěhovávala 84 vesnic domorodých Ádivásí. Úředník jim zabavil 132 krav a jedna z nich pošla. Žebračka z vlaků se zapojila do protestu a vyjednávala tak dlouho, až se dostala k ministrovi lesů. Když pak do Melghátu přijela premiérka Indira Gándhíová, ukázala jí Sindhutai podle svého vyprávění fotky jednoho Ádivásího, kterému medvěd vyrval oči. „Řekla jsem jí, že lesní správa platí odškodné, když divoké zvíře zabije krávu nebo slepici. Tak proč ne za člověka? Hned nařídila odškodnění,“ vzpomínala.
Ádivásí jí na oplátku postavili chatrč. V ní se začala starat o opuštěné děti z okolních vesnic, nejdřív o holčičky. S každým dalším dítětem musela žebrat usilovněji, protože mošna se plnila pořád stejně pomalu a hladových pusinek přibývalo. Americkému deníku Christian Science Monitor později řekla, že jí ta práce dávala pocit, jako by jí někdo obvazoval vlastní rány.
Pak udělala rozhodnutí, které dodnes zaráží každého, kdo její příběh slyší. Vlastní dceru Mamatu odvezla do Pune a svěřila ji sirotčinci, který tam provozuje nadace slavného chrámu boha Ganéši. Bála se, že dokud bude mít vlastní dítě u sebe, bude pro ty ostatní jen macechou. „Musela jsem se rozhodnout, jestli chci být matkou své dcery, nebo matkou cizích dcer,“ řekla.
Mamata vyrůstala bez ní a matku vídala, jen když Sindhutai náhodou cestovala přes Pune. O víkendech, při zkouškách ani o svátcích u ní nebývala, jak v dospělosti bez výčitek přiznala. Na otázku, jestli jí to vadilo, odpověděla jiné návštěvě, že Máí byla matkou všech, takže na tom nezáleželo. Dnes má magisterský titul ze sociální práce a vede sirotčinec, který její matka v Pune postavila.
Dítě z rokle
Dětí rychle přibývalo a Sindhutai jim musela vymýšlet jména. Holčičky dostávaly její rodné příjmení Sáthe a chlapci manželovo Sapkal. Jednou ráno našla na schodech domova desetidenní holčičku a pojmenovala ji Karuna, což znamená soucit. Jiného novorozence někdo shodil do devítimetrové rokle, aby umřel. Zaslechl ho Ádivásí, který tam hledal ztracenou kozu, slezl dolů a vytáhl ho, i když ho cestou poranila divoká zvířata, která se k dítěti stahovala. Přinesl ho Sindhutai a chlapec dostal jméno Dípak Sapkal.
Dřív jí děti nosili lidé prostě po přednáškách a místní policista k nim napsal na papírek potvrzení, aby bylo všechno, jak má být. Později dávala dětem, jejichž rodiče nikdo neznal, celé své jméno, a tak se kluci a holky v jejích domovech dodnes jmenují třeba Kapil Sindhutai Sapkal. Jeden z jejích prvních synů, který k ní přišel jako jedenáctiletý, po letech zdědil rodinný majetek, dal ho na její práci a dnes vede domov v Sásvadu nedaleko Pune, a už je sám dědeček.
Státní dotace neměla. Peníze dál vybírala jako žebračka, jen místo vagonů obcházela sály. Týdně najezdila přes 1 500 kilometrů, a to většinou autem, protože se bála létat. Jednou ji pozvali do Suratu, kde v hledišti seděli majitelé velkých firem, obchodníci s diamanty a ředitelé škol. Hodinu mluvila o svém životě a na konci si vyžádala ještě pár minut. „Mým hlavním úkolem je sehnat dětem jídlo. Kvůli tomu jsem tady. Když není projev, není příděl. Jsem žebračka a prosím vás, naplňte mi mošnu,“ řekla. Pak si sedla na kraj pódia a rozprostřela před sebe cíp sárí.
Peníze z cen, kterých za život dostala podle nekrologů přes sedm set, šly na pozemky a budovy. Soudce bombajského vrchního soudu jí daroval jedenáct akrů úrodné půdy se studnou a domem v hodnotě asi padesáti lakh rupií, tedy podle tehdejšího kurzu kolem čtyř milionů korun. Když se jí novinář zeptal, jestli ji to věčné cestování v jejím věku neunavuje, odpověděla otázkou, komu by si asi tak měla stěžovat. Na oslavě jejích narozenin v roce 2015 se sešlo 287 zeťů a 25 snach, tedy manželů a manželek dětí, které vychovala.
Růžové sárí
V roce 2010 měl světovou premiéru na londýnském filmovém festivalu Mahadévanův film Mee Sindhutai Sapkal (Já jsem Sindhutai Sapkalová). Mladou Sindhutai v něm hrála Tédžasviní Panditová a starší její skutečná matka Džjóti Čandékarová. Snímek získal čtyři indické národní filmové ceny.
V roce 2019 přišla jako host do indické verze soutěže Chcete být milionářem?, která se tam jmenuje Kaun Banega Crorepati a kterou moderuje legendární herec Amitábh Bačan. Bačan vstal ze svého křesla a dotkl se jejích nohou, což je v Indii projev nejvyšší úcty. Když se jí zeptal, proč nosí jen růžová sárí, odpověděla: „Viděla jsem v životě tolik černé, tak ať je v něm teď trochu růžové.“ Studio zaburácelo potleskem. O dva roky později jí prezident předal Padma Šrí, jedno z nejvyšších indických státních vyznamenání. Žena se čtyřmi třídami školy měla tou dobou už i čestný doktorát a její autobiografii zařadili do školních osnov ve státě Karnátaka.
V listopadu 2021 podstoupila operaci velké kýly, pak dostala zápal plic a přes měsíc ležela v nemocnici v Pune. Zemřela 4. ledna 2022 večer na srdeční zástavu, bylo jí 73 let. Druhý den ráno přivezli rakev zahalenou do státní vlajky do domova v Mandžarí na kraji Pune, kde se s ní přišly rozloučit stovky jejích dětí, z nichž mnohé jsou dnes lékaři, advokáti a úředníci. Pak ji s policejní eskortou a čestnou salvou odvezli na pohřebiště Thósar Pága a podle zvyků své náboženské tradice ji nepálili, ale pohřbili do země. Žena, která kdysi spala na pohřebištích, protože tam ji nikdo nehledal, tak skončila na pohřebišti se státními poctami. Nad hrobem se ozývalo „Máí amar rahé“, maminka je nesmrtelná.
https://openthemagazine.com/profile-2/all-about-the-mother
https://www.csmonitor.com/Perspectives/Making-a-difference/2015/1210/Sindhutai-Sapkal-was-begging-at-train-stations-when-she-found-her-calling-helping-street-children
https://gulfnews.com/uae/video-meet-sindhutai-sapkal-the-indian-woman-who-raised-over-1500-orphans-1.67891783
https://womensenews.org/2018/05/beyond-begging-meet-the-mother-of-a-thousand-orphans/
https://www.indiatoday.in/television/reality-tv/story/whose-feet-did-big-b-touch-for-blessings-on-kbc-11-1590500-2019-08-22
https://indianexpress.com/article/cities/pune/mother-of-orphans-sindhutai-sapkal-dies-7706712/
https://www.rediff.com/news/report/sindhutai-sapkal-mother-of-orphaned-children-buried-with-full-state-honours/20220105.htm
https://www.thequint.com/entertainment/cinema/sindhutai-sapkal-remembered-by-director-ananth-mahadevan-actor-tejaswini-pandit
https://www.asiapacificscreenawards.com/films/i-am-sindhutai-sapkal
https://sindhutaisapkal.org/team/dr-sindhutai-sapkal
