Článek
Narodila se 5. února 1875 v domě u Černého pivovaru na Karlově náměstí v Praze. Byla nejmladší ze tří dcer obuvníka Františka Plamínka, který šil i ortopedickou obuv. Rodiče prý vedli dcery k tomu, že jsou si s muži rovné, a všechny tři poslali do mateřské školy. Ve škole se zastala myšlenky Jana Husa a hrozilo jí vyloučení. Kamarádi jí říkali Plamka. Vystudovala ústav pro vzdělávání učitelek a od podzimu 1894 učila v Táboře a Soběslavi, pak v Praze.
Učitelství mělo v Rakousku-Uhersku háček. Učitelka se nesměla vdát. Kdo se vdal, musel ze školy odejít. A mladá Františka se zamilovala do medika Viléma. Musela si vybrat. Svatba znamenala konec práce, práce konec lásky. Vybrala si školu. Vilém ji prý později požádal o ruku znovu. Znovu odmítla.
Mezera v zákoně
Celibát učitelek nazvala Plamínková „ztrátou budoucí chytré generace“. Na začátku století spoluzakládala Ženský klub český a v roce 1905 Výbor pro volební právo žen. Volit ženy v Rakousku-Uhersku nesměly. Plamínková ale v roce 1907 upozornila, že volební řád do českého zemského sněmu ženám kandidovat nebrání. V roce 1912 díky jejímu úsilí zvolili spisovatelku Boženu Vikovou-Kunětickou. Podle všeho to byla první žena zvolená do zákonodárného sboru v celé střední Evropě. Místodržitel volbu neuznal a do sněmu ji nepustil.
V roce 1918 vstoupila Plamínková k národním socialistům a sedm let zasedala na pražském magistrátu. Nové Československo dalo ženám volební právo a v červenci 1919 padl i celibát učitelek. Plamínkové bylo čtyřiačtyřicet. Pro ni už bylo pozdě. Rok nato napsala Albíně Honzákové větu, která shrnuje celý její život. „Mě zabilo, že jsem žena.“ Ze školství pak odešla a věnovala se už jen politice a ženskému hnutí.
V roce 1923 založila Ženskou národní radu, která radila parlamentu při přípravě zákonů o rodině. Do její právní komise přivedla o šestadvacet let mladší studentku práv Miladu Královou, pozdější Horákovou. Zůstaly přítelkyněmi na celý život. V roce 1925 se Plamínková stala senátorkou.
Prosadila azylové domy pro ženy a v roce 1931 vystoupila jako první Češka na půdě Společnosti národů v Ženevě. „Muži berou politiku jako svůj cíl, kdežto ženám je prostředkem ke zlepšení života,“ říkala. S rodinou prezidenta Masaryka ji pojilo blízké přátelství, hlavně s jeho ženou Charlottou. Za Masarykovu žačku se ale nepovažovala. „Ne, nevyšla jsem z Masaryka,“ trvala na svém. Ve třicátých letech jezdila po celé republice a varovala před nacismem. Pak přišlo září 1938.
Dopis Hitlerovi
V pondělí 12. září 1938 promluvil Adolf Hitler na sjezdu nacistické strany v Norimberku. Prezidenta Edvarda Beneše obvinil ze lží a z útlaku Němců v Československu. Projev rozpálil Henleinovy stoupence v pohraničí. O dva dny později zveřejnila Plamínková otevřený dopis. „Pane kancléři, v řadě nesprávností, jež jste vyslovil ve své pondělní řeči…“ začínala. Bod po bodu mu vyvracela historické i zeměpisné omyly.
„Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost Vám, pane kancléři, napsat tato slova.“ Dopis zakončila pevnou vírou, že „i proti vojenské přesile pravda zvítězí“. Za dva týdny podepsali v Mnichově dohodu, která Československu vzala pohraničí. V březnu 1939 obsadila zbytek země německá armáda. Senátorka, která Hitlerovi napsala, že lže, teď žila v jeho protektorátu. Senát přestal existovat. V čele Ženské národní rady ale Plamínková zůstala.
V létě 1939 odjela na kongres mezinárodního ženského hnutí do Kodaně. Cestovala legálně, s pasem. Ve Skandinávii měla spoustu přátel a ti ji přemlouvali, ať zůstane. Doma jí hrozilo nebezpečí, tady by byla v bezpečí. Odmítla. „Odpověděla, že tady je její vlast a její místo,“ píše její životopiskyně. Vrátila se do Prahy. Prvního září 1939, v den, kdy Německo napadlo Polsko, ji zatklo gestapo. Po šesti týdnech ji propustili.
Nepřestala. Ženská národní rada se zapojila do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme a předávala jí zprávy. Plamínková odmítala projevit Německu loajalitu. Od roku 1940 na ni v kolaborantském tisku znovu a znovu útočil novinář Karel Werner a psal o její „pasivní rezistenci“. Gestapo ji tak mělo stále na očích. V roce 1942 nacisté Ženskou národní radu rozpustili. Pak zastřelili Heydricha.
Bez výslechu i bez soudu
Jedenáctého června ji odvezli na Pankrác. Její případ měl na starosti gestapák Friedrich Dennert, který podle historika Jiřího Plachého poslal na smrt desítky Čechů. Podle něj to byl i Dennert, kdo rozhodl o smrti Plamínkové. Spoluvězeňkyni prý řekla: „Víš, děvče, člověk musí stát za svými slovy, ono není jen tak řečnit.“ Když ji 28. června odváděli, objala Zdenku Nedvědovou-Nejedlou. „Tentokrát mě popraví. Vyřiď všem, že jsem byla popravena bez výslechu a soudu!“
Odvezli ji do Malé pevnosti v Terezíně. Tam už čekala Milada Horáková, její přítelkyně z Ženské národní rady. Gestapo ji zatklo už v srpnu 1940 a v roce 1942 ji převezlo do Terezína. Zbývaly jim dva dny. Horáková si z nich zapamatovala větu, kterou pak předávala dál. „Pamatuj si, že když se něco má pořádně udělat, musí se to dělat celou bytostí.“ Z Terezína tehdy odjížděla auta s vězni k popravám do Prahy skoro každý den.
V úterý 30. června přišla řada na Plamínkovou. Odvezli ji na Kobyliskou střelnici na severním okraji Prahy, kde nacisté za heydrichiády popravovali skoro každý den. Toho dne stáli před popravčí četou i podplukovník Josef Mašín, jeden ze slavných Tří králů, plukovník generálního štábu Josef Churavý nebo hudební historik Otakar Kamper. Kolem šesté večer postavili ke zdi i sedmašedesátiletou ženu. Zastřelili ji podle stanného práva. Těla popravených z Kobylis pálili nacisté ve strašnickém krematoriu.
Tentokrát ale udělali výjimku. Jména popravených za heydrichiády jinak zveřejňovali, četli je v rozhlase a vylepovali na vyhláškách, aby zastrašili ostatní. Jméno Františky Plamínkové mezi nimi nebylo. Proč o její smrti mlčeli, nikdo přesně neví. Ještě dlouho se pak tradovalo, že ji oběsili. Ida Hegerová později naznačila, že se nacisté zabitím tak známé ženy nechtěli chlubit. „Snad jen její velikost a její popularita…“
Milada Horáková válku přežila. Po osvobození vypovídala v procesu s K. H. Frankem a popsala poslední dny své přítelkyně. Převzala její práci v ženském hnutí. V roce 1950 dostala Plamínková in memoriam vojenské vyznamenání se zlatou hvězdou od ministerstva národní obrany. Téhož roku, 27. června, popravili komunisté na Pankráci Miladu Horákovou.
Další uznání přišlo až po listopadu 1989. V roce 1992 dostala Plamínková in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Dívčí škola na Letné, kde kdysi učila, dnes nese její jméno, a v roce 2022 jí senátoři odhalili pamětní desku v budově, kde kdysi zasedala.
https://www.denik.cz/historie/frantiska-plaminkova-ceska-politicka-kamaradka-milada-horakova.html
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/frantiska-plaminkova-historie-dejiny-nemecko-adolf-hitler_2403152247_jud
https://www.femistory.cz/frantiska-plaminkova/
https://dvojka.rozhlas.cz/zivotni-lasku-obetovala-boji-za-prava-zen-zemrela-na-popravisti-osudove-zeny-8163629
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/psala-hitlerovi-a-bojovala-za-prava-zen-vystava-tlumoci-odkaz-frantisky-plaminkove-367694
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-vyrid-vsem-ze-jsem-byla-popravena-bez-soudu-zadala-plaminkova-spoluvezenkyni-300644
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1402/089-099.pdf
https://1942.cz/casova-osa
