Článek
V pražském divadle Semafor vládla atmosféra, která by se dala krájet smíchem a nespoutanou radostí. Lidé v hledišti hltali každé slovo nerozlučné dvojice. Miloslav Šimek pronášel absurdní historky s kamennou tváří a vedle něj stál Jiří Grossmann – vysoký, elegantní mladík s melancholickým úsměvem, muzikant, textař a muž s mimořádným citem pro český jazyk.
Málokdo z rozesmátých diváků přitom tušil, že Grossmann už několik let žije s Hodgkinovou chorobou, nádorovým onemocněním mízního systému. První příznaky se objevily už během vojenské služby a právě zdravotní problémy nakonec vedly k jeho předčasnému propuštění do civilu. O nemoci téměř nemluvil. Podle pozdějších svědectví ji tajil dokonce i před rodiči a Miloslavem Šimkem.
Přesto pokračoval v práci téměř do posledních týdnů života. Ještě z nemocnice docházel na jeviště Semaforu. Když 5. prosince 1971 zemřel, bylo mu pouhých třicet let.
Hrál, dokud mohl stát na jevišti
Na podzim roku 1971 už byla Grossmannova nemoc ve velmi pokročilé fázi. Hubnul a stále častěji pobýval v nemocnici. Přesto odmítal přestat pracovat. Jeho zdravotní stav už před publikem nešlo úplně skrýt, ale Grossmann dokázal na scéně dál fungovat s profesionalitou, která jeho kolegy fascinovala.
Ještě přibližně měsíc před smrtí se objevil na jevišti Semaforu. Biografický slovník českých zemí připomíná, že na poslední představení už docházel přímo z nemocnice.
Dochované vzpomínky jeho poslední partnerky Máši Polákové ukazují, jak vážný tehdy jeho stav byl. Když zemřel, vážil přibližně 46 kilogramů a nemoc už výrazně omezovala jeho pohyb i řeč.
Grossmann přesto svou nemoc nerozebíral. Ani se Šimkem. Český rozhlas připomíná, že diagnózu před svým nejbližším spolupracovníkem tajil a o chorobě téměř s nikým nemluvil. Dokonce i jeho bývalá manželka Jana se o její závažnosti dozvěděla až dlouho po jejich rozvodu.
Kluk ze Smíchova, kterého místo stavby zlákalo divadlo
Jiří Grossmann se narodil 20. července 1941 v Praze. Vyrůstal na Smíchově a divadlo měl v rodině. Jeho matka pocházela z divadelnické rodiny Faltysů, otec Ferdinand byl ochotnickým hercem. Mezi jeho příbuzné patřil také kabaretiér, písničkář a příležitostný herec Sláva Grossmann.
Hudební talent se u Jiřího projevil brzy. Uměl hrát na několik nástrojů – kontrabas, trombon, kytaru, klavír i banjo. Už jako mladík účinkoval v amatérských dixielandových kapelách.
Rodiče však chtěli, aby měl „pořádné“ povolání. Po maturitě proto začal studovat stavební fakultu ČVUT. Jenže přednášky a technické výpočty prohrály s hudbou a divadlem. Grossmann studium nedokončil. Během těchto let už vystupoval s dixielandovými soubory a postupně bylo jasné, že jeho budoucnost leží někde úplně jinde než na stavbě.
Krátce pracoval v Tesle Karlín, v letech 1962–1963 byl elévem a hudebníkem v plzeňském divadle Alfa a později působil jako reklamní textař Poštovní novinové služby. Vše ostatní však začalo být vedle divadla pouze vedlejší.
Grossmann se s Miloslavem Šimkem potkal už kolem roku 1960 v pražském klubu Olympik ve Spálené ulici, kde hrála Grossmannova Dixie Party a Šimek se podílel na divadelním programu.
Dva velmi rozdílní lidé zjistili, že mají podobný smysl pro humor. Grossmann byl hudebník, bohém a textař. Šimek byl disciplinovanější, sportovně založený a organizačně schopný. Dohromady však fungovali dokonale.
Začali společně psát scénky a povídky, vystupovali v Karlínském kulturním kabaretu Karkulka, Olympiku a později v divadle Sluníčko. Jejich humor stál na absurdních situacích, přesně vystavěných větách, jazykových hrách a převracení obyčejných životních situací naruby.
Vznikala autorská dvojice, která měla během několika málo let vytvořit desítky textů, jež se budou citovat ještě o půl století později.
Nemoc se ozvala už na vojně
Grossmannova tragédie nezačala až na konci šedesátých let. První příznaky vážné choroby se u něj objevily už během vojenské služby kolem roku 1963. Při lékařském vyšetření se ukázaly problémy s mízními uzlinami a Grossmann byl nakonec z armády předčasně propuštěn.
Pozdější prameny uvádějí diagnózu Hodgkinovy choroby, tedy nádoru vycházejícího z lymfatického systému. Když začala největší sláva dvojice Šimek–Grossmann, Jiří už věděl, že má vážnou nemoc. S chorobou žil prakticky po celou dobu svého nejslavnějšího období.
Tehdejší možnosti léčby Hodgkinova lymfomu byly přitom výrazně omezenější než dnes. V šedesátých letech se sice začínala prosazovat kombinovaná chemoterapie a radioterapie a výsledky léčby se zlepšovaly, ale prognóza zvláště pokročilých případů byla stále mnohem horší než v současnosti.
Rok 1967 znamenal zásadní zlom. Šimek s Grossmannem dostali nabídku vystupovat v Semaforu. A využili ji dokonale. Jejich Besídka zvláštní školy měla v Semaforu premiéru v dubnu 1967. Dne 21. října stejného roku následoval první Návštěvní den. Brzy bylo jasné, že se v Semaforu zrodila druhá silná autorská linie.
Jejich povídky byly postavené na přehánění běžných lidských vlastností až do absurdna. Objevovali se v nich nesnesitelní příbuzní, neschopní učitelé, sebevědomí hlupáci, úředníci, sousedé a další postavy, které lidé důvěrně znali z vlastního života. Jejich hlášky postupně zlidověly.
Humor, který dokázal být politicky ostrý
Po pražském jaru 1968 získala tvorba Šimka a Grossmanna také mnohem ostřejší politický rozměr. Dokázali využívat narážky, dvojsmysly a absurdní formulace tak, aby publikum přesně pochopilo, co mají na mysli.
Po nástupu normalizace se prostor pro otevřené narážky samozřejmě zužoval. Šimek s Grossmannem však pokračovali. Televize zaznamenala několik jejich Návštěvních dnů a dalších pořadů, díky čemuž se jejich humor dostal daleko za hranice Semaforu.
Popularita obou autorů prudce rostla. Grossmann ale současně budoval ještě jednu kariéru. Textařskou.
Jiří Grossmann měl totiž neobyčejný cit pro melodii a rytmus české věty. Dokázal vzít zahraniční píseň a napsat k ní nový český text, který nebyl pouhým překladem původních slov. Vytvářel vlastní příběhy.
Jeho texty zpívali Pavel Bobek, Naďa Urbánková, Eva Olmerová, Miluše Voborníková a další interpreti. Pro Bobka vznikla například česká verze písně Ruby, pro Evu Olmerovou Čekej tiše. Grossmann psal také pro sebe a podílel se na rozvoji české country hudby. Vedle toho byl sám schopným zpěvákem.
Jednou ze slavných písní, pro které napsal text je i Závidím pro Naďu Urbánkovou. Původní melodie patřila italské písni Il ragazzo della via Gluck Adriana Celentana.
Italský originál přitom vypráví úplně jiný příběh – o měnící se krajině, městské výstavbě a ztrátě prostředí, v němž člověk vyrůstal. Grossmann původní obsah nepřekládal. Napsal vlastní text.
A z Celentanovy melodie vznikla píseň o člověku, který touží po obyčejném životě a závidí svobodu a budoucnost všemu kolem sebe. Při vědomí Grossmannovy diagnózy zní text téměř prorocky.
Naďa Urbánková patřila k lidem, kteří byli s Grossmannem umělecky velmi úzce spojeni.
Pro ni napsal i Drahý můj a další písně. Ani ona však dlouho nevěděla, jak vážná jeho choroba skutečně je.
V roce 1971 se jeho stav prudce zhoršoval. Semafor přesto dál uváděl programy Šimka a Grossmanna. Jiří Suchý později připomínal, že poslední Návštěvní den se kvůli Grossmannovu stavu ani nedostal do televizního vysílání. Přesto představení dohrál. Přibližně o měsíc později zemřel.
Jiří Grossmann zemřel 5. prosince 1971 v Praze. Bylo mu třicet let. Na jeho poslední cestě zazněla také píseň, která se s ním už navždy spojila.
Závidím.
Česká televize připomíná, že ji Naďa Urbánková na pohřbu zazpívala na přání Grossmannovy maminky.
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/GROSSMANN_Ji%C5%99%C3%AD_1941%E2%80%931971
https://www.semafor.cz/minulost-semaforu
https://dvojka.rozhlas.cz/jiri-grossmann-george-milacek-zen-jan-hajek-a-lucie-zackova-v-dokudramatu-ze-7487117
https://temata.rozhlas.cz/jiri-grossmann-7965543
https://www.ceskatelevize.cz/lide/jiri-grossmann/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000608-televizni-pisnicky-a-songy/204542156230001/cast/522843/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10195164142-vypravej/13547-ve-stopach-doby/7793-hit-roku-zavidim/
https://www.supraphonline.cz/album/2117-zavidim-pisnicky-jiriho-grossmanna
https://www.supraphonline.cz/album/697405-nada-urbankova/flac?trackId=6462928
https://cnn.iprima.cz/show-time/grossman-umiral-na-vrcholu-slavy-pral-si-posledni-predstaveni-divaci-i-kolegove-plakali-480570
