Rybáři olizovali bílý „sníh“, jenž na ně padal. Byl radioaktivní a jejich příběh inspiroval Godzillu

Od jedné hodiny v noci házeli rybáři do moře dlouhou šňůru s háčky na tuňáky. Když ve půl čtvrté skončili, kapitán nechal vypnout motory a loď se tiše pohupovala ve tmě nedaleko Marshallových ostrovů. Dvacetiletý Matašiči Óiši se natáhl na palandu u dveří kajuty a ospale se díval ven. Pak se všechno rozsvítilo. „Světlo zalilo do žluta nebe, moře i loď,“ vzpomínal po letech. Vyběhl na palubu, kde už kapitán s rybářským mistrem mlčky zírali k obzoru. Někdo vykřikl hlasem roztřeseným strachem: „Vychází slunce!“ Jenže vycházelo na západě. Nad mořem se vzdouval obrovský žlutobílý deštník, který pomalu přecházel do oranžové a fialové, až nakonec všechno zrudlo.

Asi za osm minut přišel zvuk, dunění, které se podle Óišiho zvedalo z mořského dna a otřáslo lodí. Nikdo z třiadvaceti mužů netušil, co se stalo. Sto šedesát kilometrů od nich, skoro jako z Prahy do Brna, právě Američané při testu Bravo odpálili na atolu Bikini termonukleární zařízení s krycím jménem Shrimp. Byla asi tisíckrát silnější než bomba svržená na Hirošimu a dvaapůlkrát silnější, než počítali sami její konstruktéři. Na stejném atolu zkoušeli Američané jaderné zbraně už od roku 1946. Tehdy podle něj jeden francouzský módní návrhář pojmenoval nové dvoudílné plavky.

Daigo Fukurjú Maru, česky Šťastný drak č. 5, byla stotunová dřevěná loď dlouhá asi jako dvě tramvaje za sebou. Domovský přístav měla v rybářském městečku Jaizu ve střední části Japonska, odkud vyplula 22. ledna 1954. Den nato oslavil Óiši na palubě dvacáté narozeniny. Posádce bylo průměrně pětadvacet let a dvacátníci byli i kapitán Hisakiči Cucui a rybářský mistr Jošio Misaki, který rozhodoval, kde se bude lovit. Pět zkušených mužů z lodi těsně před vyplutím odešlo.

Óiši po letech ve své knize napsal, že ta plavba byla divná od začátku. Hned po vyplutí zjistili, že zapomněli náhradní díly k motoru, a při cestě pro ně najeli na mělčinu. Na moři je zastihla bouře, ve které se loď málem převrátila. Mistr Misaki pak zamířil na východ k ostrovu Midway, kde loni jiná loď chytila drahé tuňáky. Tam ale ztratili polovinu lovné šňůry a nic nechytili, a tak loď stočil na jih k Marshallovým ostrovům.

Nejstarším mužem na palubě byl devětatřicetiletý radista Aikiči Kubojama, kterému posádka uctivě říkala náčelníku. Za války sloužil u námořnictva na hlídkové lodi u atolu Kwajalein. Se zánětem slepého střeva ho poslali domů a jeho loď Američané o necelý rok později potopili. Na moře se proto díval jinak než mladí kluci kolem něj. Dva dny před výbuchem upozorňoval kapitána i mistra, ať se k americké zakázané oblasti nepřibližují, protože tam po válce pořád zkoušejí bomby.

Po záblesku dal Misaki rozkaz vytáhnout šňůru, což byla práce na celé dopoledne. Asi po dvou hodinách se nebe zatáhlo černým mrakem, který se valil přímo k nim. Začalo pršet a v kapkách se objevil bílý prášek. Brzy déšť ustal a z nebe se sypal jen prášek, „jako když padá prachový sníh“.

Muži pracovali v gumových holínkách a bílých tričkách. Protože tahali šňůru proti větru, prach jim lezl do očí, uší a za krk. Od sněhu se lišil tím, že se nedal oklepat a lepil se na kůži. Óišimu se usadil na rtech, a tak ho ochutnal. „Nebyl horký a nepáchl. Když jsem ho olízl, křupal mezi zuby jako písek a neměl žádnou chuť,“ napsal. Na palubě ho napadlo tolik, že v něm zůstávaly šlápoty. Někteří z mužů snědli k obědu rýži, na kterou se prach snesl. Bílý sníh padal čtyři až pět hodin.

Byl to rozdrcený korál z atolu, který výbuch vynesl do nebe a který nasákl radioaktivitou. Večer rybáři spláchli palubu mořskou vodou, svlékli se a vydrhli si vlasy i uši. Kubojama je několikrát nabádal, ať se pořádně myjí. Jeden z mužů nabral hrst prachu do sáčku, aby se na něj doma mohl někdo podívat.

Ještě to ráno zavolal Kubojama na muže na palubě: „Hej, všichni poslouchejte. Co se tu stalo, do Jaizu hlásit nebudu. Kdybyste viděli loď nebo letadlo, hned mi to řekněte.“ Óiši tehdy nechápal, proč radista nechce vysílat. Teprve později mu došlo, čeho se bál. Kdyby Američané zachytili vysílání, zjistili by, kde loď je, a mohli by ji potopit a posádku prohlásit za špiony. „Na vzdáleném moři, když se potopíte, zmizí všechny důkazy,“ vysvětloval Óiši. Od konce války uplynulo jen devět let a ve škole je učili, že Američané jsou krvelačné bestie. Šťastný drak proto nevyslal ani SOS a čtrnáct dní plul domů v naprostém rádiovém tichu.

Už první večer měli někteří z mužů závratě a zvraceli. Třetí den jim zčernaly tváře, a byla to jiná černá než od slunce. Krvácely jim dásně a na krku, zápěstích a pod páskem, kde se prach nejvíc držel, naskákaly drobné puchýřky. Levou stranu obličeje měli horší, protože při práci jim prach foukal zleva. Po týdnu se lodní předák Kawašima česal a v hřebenu mu zůstal chomáč vlasů. Ostatní si začali zkoušet zatahat za vlastní vlasy a ty jim zůstávaly v prstech. Všichni ale doufali, že se to do dalšího vyplutí zahojí.

Čtrnáctého března deset minut před šestou ráno vplul Šťastný drak potichu do Jaizu s více než devíti tunami tuňáků v podpalubí. Majitel poslal muže do místní nemocnice. Mladší rybáři pak večer vyrazili ve stejném oblečení za zábavou do města.

Reportér deníku Jomiuri Micujasu Abe trávil další den na policii v sousedním městě, kde se vyšetřovala vražda malé holčičky. Když ho večer zavolali k telefonu, čekal, že mu šéf vynadá, protože ho konkurence předběhla. Volala ale jeho bytná, paní Kobajašiová. „Šťastný drak se čtrnáctého vrátil po pikadonu a všichni jsou prý popálení,“ vyhrkla. Pikadon, doslova „záblesk a rána“, bylo lidové slovo pro atomovou bombu. Abe pochopil, že jde o třetí zasažení Japonců po Hirošimě a Nagasaki, a pádil zpátky do Jaizu.

Kapitán, mistr i radista mu řekli jen to, že je v nemocnici prohlásili za zdravé. Abe ale zjistil, že dva nejhůře zasažené muže poslali do Tokia na univerzitní kliniku. Jeho kolega tam obcházel patra a volal na chodbách jejich jména, dokud se ve třetím patře neozvalo „Ano!“. Šestnáctého března vyšel Jomiuri s titulkem, že třiadvacet japonských rybářů onemocnělo radioaktivní nemocí.

Chemik Takanobu Šiokawa z nedaleké univerzity si to ráno přečetl v novinách a hned vyrazil do přístavu. Geigerův počítač začal chrčet už dvacet metrů od lodi. Nejvíc zářilo místo na palubě, kde leželo rybářské náčiní, a přímo pod ním byla kajuta, ve které muži dva týdny spali. Rybářům nechal ostříhat vlasy a poprosil je, aby vrátili na loď všechno, co si odnesli domů. Na rozbor dostal vzorek, bílý prášek v prázdné plechovce od bonbonů. Loď obehnali ostnatým drátem a hlídala ji policie.

Úlovek Šťastného draka ale mezitím odjel. Část tuňáků a žraloků dorazila na tokijské rybí tržiště Cukidži, kam šestnáctého března přinesli Geigerův počítač. Ostatní ryby, které na trh přijely s nimi, se už ráno rozprodaly po Tokiu. Úřady mohly lidem jen radit, ať si tuňáka před jídlem dobře omyjí. Zbylé dvě tuny ryb v noci zakopali v rohu tržiště a noviny psaly o pohřbu atomových tuňáků. V Ósace naměřili v tuňákovi šedesát tisíc impulzů za minutu, zatímco normální hodnota byla dvacet až třicet.

Japonsko zachvátila panika. Ryby se přestaly prodávat a prodavači vyvěšovali cedule, že atomové tuňáky nemají. Prý dokonce i císař přestal jíst ryby. Do konce roku muselo zničit úlovek 992 japonských lodí. V květnu začal nad zemí padat radioaktivní déšť. Jeden japonský novinář, vzpomínal, jak při každém dešti utíkal pod střechu, protože děti si říkaly, že z něj člověk oplešatí.

V Jaizu se ze Šťastného draka stal „bůh moru“. Když úředníci z ministerstva prosili, aby loď mohla zůstat v přístavu ještě dva měsíce, obklopili je rozzuření a zčásti opilí rybáři. Šiokawa se mezi ně vrhl a křičel, že jen lidé bez srdce odhánějí loď z jejího zvlastního přístavu. Ke svému překvapení je uklidnil. Z lodi pak pro lékaře odchytil dvě krysy. Navenek na nich nebylo nic znát, ale pitva ukázala zvětšená játra.

Ve Washingtonu se zatím snažili celou věc zlehčit. Předseda kongresového výboru pro atomovou energii Sterling Cole prohlásil: „Není vyloučeno, že tito Japonci přišli do zkušební oblasti za jiným účelem než rybolovem.“ Kubojamova obava se splnila, jen místo torpéda přišlo podezření ze špionáže. Šéf americké atomové komise Lewis Strauss tvrdil, že loď musela být hluboko v zakázané zóně. Puchýře rybářům prý způsobil spíš žíravý korál než záření. Interní dokument americké vlády z dubna 1954 doporučoval přesně tohle tvrdit dál a připravit se na případ, že některý z rybářů zemře.

Přitom Američané zakázanou zónu tři týdny po výbuchu potichu několikanásobně rozšířili a japonská vláda brzy potvrdila, že Šťastný drak byl mimo ni. Když měli rybáři odletět americkým vojenským letadlem do tokijských nemocnic, většina se bála nastoupit, protože nevěděla, kam je odvezou. Uklidnilo je až to, že s nimi poletí krajský zdravotní rada.

V nemocnici dostávali transfuze, protože záření jim poškodilo kostní dřeň. Na jaře se většině ulevilo, ale Kubojamovi začala selhávat játra a zežloutl. Šestého srpna, v den výročí Hirošimy, mluvil z lůžka do mikrofonu ke své ženě a třem malým dcerám. Koncem srpna upadl do bezvědomí a Japonsko denně sledovalo zprávy o jeho stavu. Pak se zázračně probral a mámě slíbil, že se z toho dostane. Zemřel 23. září 1954 v 18:56, dvě stě sedm dní po výbuchu.

New York Times o něm napsal jako o první oběti vodíkové bomby na světě. Za půl roku v nemocnici mu přišly přes tři tisíce dopisů z celého Japonska. Už v květnu přitom začaly ženy v domácnosti z tokijské čtvrti Suginami sbírat podpisy proti vodíkovým bombám. Do měsíce podepsalo sedm z deseti obyvatel čtvrti a v létě 1955 bylo podpisů přes dvaatřicet milionů.

Na jaře 1954 letěl producent filmového studia Tóhó Tomojuki Tanaka z Jakarty domů s prázdnýma rukama. Měl tam točit japonsko-indonéský film, ale indonéský ministr mu ho na poslední chvíli zakázal. Tanaka nutně potřeboval nový nápad a doma byly všechny noviny plné Šťastného draka. Ještě v letadle si poznamenal: dinosaurus spící na dně oceánu u Bikin se kvůli vodíkové bombě probudí a napadne Japonsko. Inspiroval se i americkými filmy o probuzených příšerách a King Kongem, kterého japonská kina tehdy znovu promítala.

Projekt dostal krycí jméno G a připravoval se v tajnosti. Jméno Godžira (název Godzilla se používá mimo Japonsko) vzniklo spojením japonských slov gorira, gorila, a kudžira, velryba. Byla to přezdívka jednoho zaměstnance studia, který prý vypadal jako gorila a miloval velrybí maso. Režisér Iširó Honda věděl, o čem točí. „Kdyby byla Godzilla dinosaurus nebo jiné zvíře, zabila by ji jediná dělová koule. Ale kdyby se vyrovnala atomové bombě, nevěděli bychom, co s ní,“ vysvětloval. V prvním návrhu scénáře byl Šťastný drak i atomoví tuňáci. Honda je ale vyškrtl, protože skutečná tragédie se mu do světa s příšerou nehodila.

Godzilla měla tokijskou premiéru 3. listopadu 1954, necelých šest týdnů po Kubojamově smrti, a v kinech ji vidělo přes devět milionů Japonců. Do Ameriky se dostala o dva roky později přestříhaná a bez většiny protijaderných pasáží. Do Československa dorazila v prosinci 1957 pod názvem Probuzená zkáza a předpremiéru měla v pražském kině Sevastopol. Kritici chválili varování před atomovou válkou, ale triky jim proti Zemanově Cestě do pravěku připadaly neumělé.

Šťastného draka koupil japonský stát a v srpnu ho odtáhli do Tokia. Chemik Šiokawa ho vyprovázel z přístavu a z něčího rádia zrovna hlásili, že místní střední škola prohrála baseballové finále. „Měl jsem pocit, že všechno skončilo,“ napsal. Loď pak sloužila studentům jako cvičná, až ji v roce 1967 vyřadili a skončila mezi odpadky na tokijském ostrově Jume no šima, v překladu Ostrově snů. Lidé ji ale poznali a zachránili. Od roku 1976 stojí v muzeu, které navštívilo přes šest milionů lidí.

Rybáři opustili nemocnici v květnu 1955. Spojené státy zaplatily Japonsku dva miliony dolarů „z dobré vůle“, bez přiznání viny, a každý z přeživších dostal na tu dobu nevídanou sumu. V Jaizu, kde rybáři kvůli atomovým tuňákům přišli o výdělek, jim to ale nedokázali odpustit. Chodili za nimi lidé, ať jim splatí dluhy, a šeptalo se, že záření je nakažlivé. Většina posádky z městečka odešla.

Óiši se přestěhoval do Tokia a pětapadesát let vedl čistírnu. O svém ozáření zpočátku mlčel, veřejně o něm začal vyprávět až na počátku osmdesátých let. Jeho první dítě se narodilo mrtvé. Zemřel v roce 2021 ve věku 87 let.

https://apjjf.org/2011/9/29/richard-falk/3566/article

https://d5f.org/en

https://www.civilbeat.org/2015/03/bikini-atoll-the-day-the-sun-rose-in-the-west/

https://press-files.anu.edu.au/downloads/press/n2626/html/ch03.xhtml

https://apjjf.org/2019/17/Okuaki

https://ahf.nuclearmuseum.org/ahf/history/gojira-1954/

https://www.growingupwithgodzilla.org/module2-part2/

https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/09555803.2012.745585