Článek
Na konci září 1937 onemocněla v oklahomské Tulse šestiletá Joan. Bolelo ji v krku a rodiče k ní poprvé v životě volali doktora. Dostala nový lék, sladký sirup rubínové barvy s chutí malin, který měl zabít streptokoky. Pátého října byla mrtvá. U nás se v těch dnech ještě truchlilo po prezidentu Masarykovi, který zemřel v Lánech o tři týdny dřív. V Americe se o žádném sirupu zatím nemluvilo. Joanina matka Maise Nidifferová pak napsala dopis prezidentu Rooseveltovi. „Jediné, co nám zbylo, je péče o její malý hrob. I vzpomínka na ni je smíšená s bolestí, protože pořád vidíme, jak se její tělíčko zmítá sem a tam, a slyšíme ten hlásek, jak křičí bolestí,“ stálo v něm.
Lék, který vznikl z barviva
Příběh smrtelného sirupu začal zázrakem. V polovině třicátých let objevil německý lékař Gerhard Domagk, že červené barvivo zvané prontosil dokáže v těle zabíjet streptokoky, bakterie, na které tehdy lidé běžně umírali. V roce 1935 si jeho šestiletá dcera Hildegard vrazila do ruky šicí jehlu, dostala otravu krve a chirurgové se chystali ruku amputovat. Domagk jí v zoufalství dal svůj nevyzkoušený přípravek a dívka se uzdravila. Za objev mu o čtyři roky později udělili Nobelovu cenu, kterou mu ale nacisté zakázali převzít.
Účinnou látkou byl sulfanilamid, první opravdu zázračný lék proti bakteriím, ještě dlouho před penicilinem. Do Ameriky dorazil se slávou. V prosinci 1936 zachránil syna prezidenta Roosevelta Franklina mladšího, kterému se zánět v krku rozšířil do krve. Noviny to srovnávaly se synem prezidenta Coolidge, který o dvanáct let dřív zemřel na streptokokovou otravu z obyčejného puchýře. Lékaři i pacienti chtěli sulfanilamid na všechno, od angíny po kapavku, a desítky firem ho začaly vyrábět. Žádný zákon po nich nechtěl, aby nový lék před prodejem vyzkoušely. Prodávat jedovatý lék bylo špatné pro obchod, ale nebylo to nezákonné.
Jednou z firem byla S. E. Massengill Co. z Bristolu, městečka, kterým vede hranice mezi Tennessee a Virginií přímo po hlavní ulici. Vedl ji šestašedesátiletý lékař Samuel Evans Massengill. V červnu 1937 přišel jeho obchodní zástupce se zprávou, že na Jihu chtějí sulfanilamid tekutý, protože tablety děti nespolknou a prášek jim nechutná. Jeden z inspektorů na to po letech vzpomínal, že na tehdejším Jihu lékař, který nedokázal předepsat červený tekutý lék, nebyl v očích pacientů žádný doktor.
Hlavní chemik firmy Harold Cole Watkins začal zkoušet, v čem se sulfanilamid rozpustí, a nakonec našel rozpouštědlo dietylenglykol. Je to čirá a nasládlá kapalina bez zápachu, chemicky příbuzná látce, kterou známe z Fridexu. Hotový sirup obsahoval sedmdesát dva procent dietylenglykolu, deset procent léku, zbytek tvořila voda, malinový extrakt, sacharin a karamel. Firemní laboratoř ho otestovala a uznala za vyhovující. Zkoumala ale jen jeho barvu, chuť a vůni. Že dietylenglykol ničí ledviny, přitom už tehdy psaly odborné časopisy, jenže v Massengillově firmě je nikdo nečetl. Na etiketě stálo jen „Elixir Sulfanilamide“, o rozpouštědle ani slovo.
Od 4. září 1937 začala firma posílat sirup po celé zemi. Odešlo 633 zásilek a dalších 671 vzorků zdarma pro lékaře, celkem asi devět set litrů. Nejvíc ho putovalo do Oklahomy a Mississippi. Sirup voněl po malinách, byl sladký a děti ho braly bez odmlouvání. Kdo ho spolkl, začal po pár dnech zvracet a přestal močit.
Šest dětí z Tulsy
V Tulse začaly děti umírat na konci září. Nejdřív dvouletý Robert, pak jedenáctiměsíční Mary Earline, osmiletý Jack, pětiletý Millard a šestiletá Joan. Všechny měly stejné příznaky: nevolnost, zvracení, pak jim přestaly fungovat ledviny, přišla krutá bolest břicha a zad, otupělost a křeče. Umíraly sedm až jednadvacet dní a lékaři jim neuměli pomoct, protože protijed neexistoval. Předseda místní lékařské komory James Stephenson si všiml, že všechny mrtvé spojuje jediná věc. Jedenáctého října poslal telegram do Chicaga Americké lékařské asociaci s otázkou, co je v novém sirupu. V Chicagu o žádném takovém léku nikdy neslyšeli.
Inspektoři, kteří do Tulsy dorazili, si prohlédli pitevní zprávy a všude našli totéž: ledviny zničené tak, jak to lékaři u dětí s angínou nikdy neviděli. Asociace mezitím telegrafovala do Bristolu. Massengill složení prozradil, ale prosil o diskrétnost, protože šlo o obchodní tajemství. Za úmrtí podle něj mohly jiné léky, které pacienti brali současně. Watkins prý na důkaz, že je jeho směs neškodná, upil malé množství dietylenglykolu i hotového elixíru a nic se mu nestalo. Chicagská laboratoř mezitím podávala sirup krysám, králíkům a psům. Zvlášť zkoušela čistý lék a zvlášť čisté rozpouštědlo a výsledek byl jednoznačný: vrahem nebyl lék, ale to, v čem byl rozpuštěný. Šéfredaktor lékařského časopisu Morris Fishbein nechal zastavit tiskárny, aby varování stihlo nejbližší číslo, a rozhlas i noviny začaly lidi varovat.
Na rozboru sirupu se podíleli i farmakologové z Chicagské univerzity. V laboratoři profesora Eugena Geilinga tehdy pracovala třiadvacetiletá Kanaďanka Frances Oldhamová. Geiling ji o rok dřív přijal dopisem adresovaným „panu Oldhamovi“, protože si myslel, že Frances je mužské jméno. Odepsala, že místo bere, a do závorky připsala „slečna“. Pomáhala zkoumat, co dietylenglykol dělá s tělem. O pětadvacet let později už jako Frances Kelseyová, úřednice amerického úřadu pro léky, odmítala povolit thalidomid, po kterém se v Evropě rodily děti bez rukou. Prezident Kennedy jí za to dal nejvyšší civilní vyznamenání.
Telegram bez slova o smrti
Federální úřad pro potraviny a léky, americká FDA, se o úmrtích dozvěděl 14. října od newyorského lékaře. Inspektor z Kansas City hned potvrdil osm mrtvých dětí a jednoho dospělého. Další inspektoři vyrazili do Bristolu a do poboček firmy v Kansas City, New Yorku a San Francisku. Massengilla našli v šoku. Ujišťoval je, že jeho lidé ve dne v noci telefonují a telegrafují zákazníkům a že se celá věc brzy vyřeší. Ve firmě o problému skutečně věděli a rozeslali přes tisíc telegramů obchodním zástupcům, lékárníkům a lékařům. Žádali v nich, ať zboží vrátí na náklady firmy, o tom, že sirup zabíjí, ale nebylo v nich ani slovo. Teprve na nátlak úřadu odešla druhá vlna zpráv: „Naléhavě okamžitě stáhněte veškerý vydaný elixír. Přípravek může být životu nebezpečný. Vraťte všechny zásoby na naše náklady.“
Majitel firmy přitom před novináři vinu odmítal. „Já i moji chemici hluboce litujeme smrtelných následků, ale při výrobě přípravku nedošlo k žádné chybě. Uspokojovali jsme oprávněnou odbornou poptávku a nemohli jsme předvídat nečekané následky. Necítím na naší straně žádnou odpovědnost,“ prohlásil Samuel Evans Massengill.
Šéf úřadu Walter Campbell poslal do terénu skoro všech svých 239 inspektorů a chemiků. Začali u přepravních listů a objednávek, v jediném skladu prošli dvacet tisíc dodacích lístků jeden po druhém. Pak hledali dvě stovky obchodních zástupců, kteří sirup roznášeli lékařům. Jednoho měli najít v hotelu ve Washingtonu, odtud vedla stopa do Michiganu a do Baltimoru, kde se ukázalo, že jde o jiného muže se stejným jménem. Po čtyřech dnech ho našli v Marylandu. Prodejce v Texasu prozradil, komu sirup prodal, až když ho místní úřady zavřely.
Lékaři ani lékárníci si často nevedli pořádné záznamy. V East St. Louis se na předpis vydalo 49 lahviček a na některých receptech stálo jen „Betty Jane, 9 měsíců“ nebo „paní Jacksonová, bez adresy“. Jedna žena inspektorovi tvrdila, že lék zničila, a on se vyptával tak dlouho, až z ní vypadlo, že ho nevylila ani nezakopala, ale lahvičku prostě vyhodila z okna do uličky. Inspektor ji tam našel neporušenou a stále s dávkou, která by zabila každé dítě, které by ji zvědavě ochutnalo. Jeden lékař odložil vlastní svatbu, aby mohl s chemikem úřadu hledat tříletého chlapce, jehož rodina se i s receptem odstěhovala do hor.
Doktor, který zabil své pacienty
Nejtěžší to bylo pro lékaře, kteří sirup předepisovali v dobré víře. Archie Calhoun, venkovský lékař z městečka Mount Olive v Mississippi, ho dal třinácti pacientům a šest z nich zemřelo. Dvaadvacátého října napsal dopis, který dodnes cituje každá historie amerického medicínského práva. „Nikdo kromě Boha všemohoucího a mě nemůže vědět, čím jsem v posledních dnech prošel. Uvědomit si, že šest lidských bytostí, všichni moji pacienti, jeden z nich můj nejlepší přítel, je mrtvých, protože vzali lék, který jsem jim v dobré víře předepsal… Zažil jsem hodiny, kdy by pro mě smrt byla vítanou úlevou,“ svěřil se.
Oběti byly ze všech koutů Jihu i Středozápadu. Susie Mae DeLoachová se jen škrábla o ostnatý drát a rána se jí zanítila. Čtyřletému chlapci stačily dvě unce sirupu, asi šedesát mililitrů. Umírali dělníci z farem, řezník z Tennessee i hospodyně. Byli mezi nimi bílí i černí, chudí i dobře situovaní. Poslední oběť zemřela 31. října. Celkem si sirup vyžádal 105 životů, 34 dětí a 71 dospělých, podle některých sčítání 107. Úřad nakonec z 240 galonů, které firma vyrobila, dostal zpátky 234 galonů a jednu pintu. Zbytek, asi dvaadvacet litrů, tedy dva kýble, stačil na to, aby zabil přes sto lidí. Kdyby lidé vypili všechno, mohlo podle odhadů zemřít až čtyři tisíce lidí.
Kdyby se jmenoval roztok
Samotný prodej nevyzkoušeného léku tehdejší zákon nezakazoval. Inspektoři mohli lahvičky zabavovat jen díky jedinému slovu na etiketě. Elixír musel podle tehdejších pravidel obsahovat alkohol, a Massengillův sirup žádný neměl. Byl tedy „chybně označený“. Kdyby ho firma nazvala roztokem, úřad by neměl žádnou pravomoc ho stáhnout a mrtvých by bylo nejspíš mnohem víc. Šéf úřadu Campbell to řekl bez obalu. „Je nešťastné, že podle našeho nedostatečného zákona musíme proti tomuto přípravku postupovat kvůli technickému a malichernému obvinění z chybného označení.“
V roce 1938 se Massengill u federálního soudu v Tennessee přiznal ke 174 bodům obžaloby z chybného označení a falšování. Dostal pokutu 16 800 dolarů a v dalším řízení ještě 9 300, dohromady 26 100 dolarů, dnes asi třináct milionů korun. Vychází to na 150 dolarů za každý bod obžaloby a necelých 250 dolarů za jeden lidský život. Pozůstalí ho pak žalovali civilně a do konce roku 1938 od firmy dostali přes 150 000 dolarů. Massengill se k vině nikdy za úmrtí nepřiznal a jeho firma fungovala dál.
Chemik Harold Watkins, který recept vymyslel, o práci přišel. Sedmnáctého ledna 1939 ho našli zastřeleného. Jeho žena tvrdila, že se zbraň spustila při čištění, většina historiků ale mluví o sebevraždě.
Rooseveltovým začaly chodit dopisy od matek mrtvých dětí a ženské spolky tlačily na Kongres. Ten měl zákon, který by takovým tragédiím zabránil, na stole už pět let a nikdo se k němu neměl. Ministr zemědělství Henry Wallace, pod kterého úřad tehdy spadal, předložil v listopadu 1937 poslancům podrobnou zprávu o celém pátrání. Přiložil k ní i dopis paní Nidifferové a fotografii malé Joan.
Dvacátého pátého června 1938 podepsal Roosevelt nový zákon o potravinách, lécích a kosmetice. Každý nový lék musel od té doby projít zkouškami bezpečnosti na zvířatech dřív, než se dostal do lékáren. Na tomto zákoně dodnes stojí americká regulace léků a podle něj se řídila i Frances Kelseyová, když o čtvrt století později odmítla thalidomid.
https://www.fda.gov/about-fda/histories-product-regulation/sulfanilamide-disaster
https://www.fda.gov/about-fda/changes-science-law-and-regulatory-authorities/part-ii-1938-food-drug-cosmetic-act
https://exhibits.library.duke.edu/exhibits/show/palatablepoisons/elixir-sulfanilamide-disaster
https://www.govinfo.gov/content/pkg/SERIALSET-10247_00_00-004-0124-0000/pdf/SERIALSET-10247_00_00-004-0124-0000.pdf
https://jamanetwork.com/journals/jama/article-abstract/279102
https://www.sciencehistory.org/stories/magazine/soldier-sulfa/
https://www.ebsco.com/research-starters/history/elixir-sulfanilamide-scandal
https://www.smithsonianmag.com/science-nature/woman-who-stood-between-america-and-epidemic-birth-defects-180963165/
https://www.womenshistory.org/education-resources/biographies/frances-kathleen-oldham-kelsey
https://www.who.int/news-room/questions-and-answers/item/contaminated-medicines-affecting-children
