Článek
„Fialová srnka pila asfalt z hrnka.“ Kdo jednou slyší tenhle verš, už ho nezapomene. A přesně to bylo kouzlo Václava Svobody Plumlovského. Psal tak, jak mu zobák narostl. Bez ohledu na pravidla, na logiku i na to, co si o něm pomyslí ostatní. Jeho rýmy byly naivní, absurdní a přitom tak dokonale zvučné, že se staly nesmrtelné.
Svoboda Plumlovský není jméno, které byste našli v čítankách. Jeho knihy nikdy nevycházely v nákladech desítek tisíc výtisků. Za svého života byl pro okolí jen podivínem, kterému se lidé smáli. Ale po smrti se stal kultovní postavou. Jeho verše si mezi sebou předávali surrealisté, recesisté i milovníci absurdního humoru. A bez něj by možná vypadal jinak i nejslavnější český génius, který nikdy nežil – Jára Cimrman.
Václav Svoboda se narodil 18. července 1872, v době, kdy Morava patřila k rakousko-uherské monarchii a na Hané se ještě mluvilo nářečím, které by dnešní Pražan sotva rozuměl. Přišel na svět v Plumlově, malém městečku na pomezí Hané a Drahanské vrchoviny nedaleko Prostějova. Pocházel z rolnické rodiny. Plumlov byl tehdy klidným místem s rybníkem a zvláštní dominantou. Nad městečkem se tyčil mohutný zámek, který si v 17. století začali stavět Lichtenštejnové. Stavba ale zůstala nedokončená a zámek dodnes působí, jako by někdo uprostřed práce odešel.
Školní vzdělání nebylo nijak velké. Mladý Václav se nejprve vyučil ševcem, ale u řemesla nezůstal. Pak se vyučil řezníkem. Řezničina ale nebyla jeho jedinou zálibou. Václav totiž rád psal. A psal způsobem, jakým nepsal nikdo jiný.
Jeho verše byly naivní a lidové. Používal hanácké tvary, gramatické chyby, nečekané obraty. Jeho poezie stavěla na nečekaných rýmech a absurdních spojeních, v nichž zvuk často vítězil nad významem. „Spadl kameň do voda, napsal Václav Svoboda,“ zní jeden z jeho nejslavnějších veršů. Jiný popisuje slunce, které „svítí jako prase, jež se válí na terase“. Logika? Žádná. Kouzlo? Obrovské.
Literární teoretici by jeho tvorbu označili jako insitní nebo naivní. Tak se říká umění lidí, kteří neprošli žádným uměleckým školením a tvoří jen z vlastního vnitřního popudu. V malířství k nim patří třeba slavný Francouz Henri Rousseau, celník, který maloval džungle, aniž by kdy nějakou viděl. V poezii jsou takoví autoři ještě vzácnější. A Václav Svoboda Plumlovský mezi nimi zaujímá zvláštní místo. Byl naivní, ale nebyl hloupý. Byl směšný, ale nebyl k smíchu.
K tomu připojil i jméno podle rodného městečka. Ze Svobody se stal Svoboda Plumlovský. Jako kdyby chtěl, aby celý svět věděl, odkud pochází. A v jistém smyslu se mu to opravdu podařilo.
Jeho okolí ho ale nebralo vážně. Pro sousedy byl obecním bláznem. Divným pánem, který skládá podivné básně, mluví o velkých plánech a nehodí se do žádné škatulky. Smáli se mu. Jeho verše si opakovali pro pobavení. Nikdo netušil, že po letech budou tytéž verše recitovat v pražských kavárnách lidé, kteří o Plumlově nikdy předtím neslyšeli.
A pak tu byl jeho velký sen. Lamezón. Svoboda Plumlovský si představoval stavbu, která by spojila dvě místa, kam chodili Plumlovští nejraději – kostel a hospodu. Pod jednou střechou modlitba i pivo. Lamezón měl podle jeho plánů vzniknout v plumlovském zámku, přímo pod hradní zdí nad rybníkem. Měl proslavit Plumlov po celém světě. Svoboda o něm psal, vyprávěl a snil. Jeho sen se nikdy neuskutečnil. Ale zůstal – v jeho textech a v legendách.
Plumlov se přitom ve třicátých letech měnil. Pod městečkem vyrostla přehradní nádrž, která zatopila údolí a z níž se později stalo oblíbené rekreační místo. Na Hanou přicházela modernizace. Jen Václav Svoboda zůstával ve svém vlastním světě.
Ve třicátých letech, kdy už se blížil šedesátce nebo ji překročil, vydal Svoboda Plumlovský vlastním nákladem dvě útlé knížky. Jedna z nich nesla název Román ze života XX. století s podtitulem Drama lásky, druhá Básně, povídky, cesty. Žádné nakladatelství by je tehdy nevydalo. Ale on si to nenechal vzít. Chtěl, aby jeho dílo existovalo, i když za to musel zaplatit sám.
Drama lásky je zvláštní příběh. Vypráví o nešťastné lásce mezi osmnáctiletou dcerou hostinského a o čtyřicet let starším osmapadesátiletým kožešníkem, který je mimo jiné autorem básně o lamezónu. Čtenáři v něm nemohou přehlédnout rysy samotného Svobody, kterému bylo v té době zhruba stejně let. Neopětovaná láska se proměnila v literaturu.
Pak přišla válka. Československo obsadili nacisté a život na Hané se změnil. A v roce 1943 se Svoboda Plumlovský dostal do problémů, které by nikdo nečekal. Zatklo ho gestapo. Nejspíš ho udal spolubydlící. Co přesně mělo být jeho proviněním, se dnes s jistotou neví.
Pro sedmdesátiletého podivína to mohlo skončit tragicky. Nacisté neměli s nepohodlnými lidmi slitování. Stačilo málo – nevhodná poznámka v hospodě, podezřelý papír, udání souseda – a člověk skončil v koncentračním táboře nebo na popravišti. Tisíce Čechů takto za okupace zmizely. Jenže tentokrát mu pomohlo právě to, co mu celý život ztěžovalo život. Obec Plumlov podala úřední dobrozdání, že jde o člověka duševně chorého. A gestapo ho propustilo. Pověst obecního blázna mu tak paradoxně zachránila život.
Válka skončila, ale jeho situace se nezlepšila. Stárnul, chudl, zůstával sám. V nové době, kdy se po roce 1948 všechno měřilo budovatelským nadšením, neměl naivní básník z Plumlova kde uplatnit svůj talent. Jeho sny o lamezónu a jeho rýmy nikoho nezajímaly.
Poslední roky života strávil v kroměřížském ústavu pro duševně nemocné, jedné z největších psychiatrických léčeben na Moravě. Jak se tam dostal a co ho tam přivedlo, se dnes už přesně nedozvíme. Václav Svoboda Plumlovský zemřel 11. listopadu 1956. Bylo mu osmdesát čtyři let. Zemřel opuštěný a nepochopený. A kde je pohřben, dodnes nikdo neví.
Tím by jeho příběh mohl skončit. Jenže neskončil.
Koncem šedesátých let se jeho verše začaly šířit mezi pražskými intelektuály, umělci a recesisty. Do Prahy se dostaly opisy jeho básní a lidé, kteří je četli, byli nadšení. Tohle nebyla jen legrace. Byla to poezie, která překračovala všechny hranice – jazyka, logiky i vkusu. A právě tím byla výjimečná.
Byla to doba, kdy si lidé v Československu hledali cesty, jak uniknout šedi oficiální kultury. Recese, absurdní humor a naivní umění pro ně byly jakousi tichou formou svobody. A verše starého řezníka z Plumlova do toho zapadly dokonale.
Jedním z prvních, kdo v ní objevil poklad, byl hudebník Ivan Mládek. Kolem roku 1969 se mu do rukou dostal strojopis Svobodových básní. „Zaujala mne jako máloco,“ vzpomínal. Svoboda Plumlovský ovlivnil jeho rané texty a od něj se Mládek naučil používat absurdní rýmy. Kdo zná Mládkovy písničky, ví, o čem je řeč. Rýmy, které nedávají smysl, ale zní skvěle. Kořeny vedou do Plumlova.
A pak je tu Cimrman. Fiktivní všestranný génius, kterého v roce 1966 vymysleli Zdeněk Svěrák a Jiří Šebánek pro rozhlasový pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka. Postava českého vynálezce, básníka, cestovatele a filozofa, který byl u všeho, ale nikdy se mu nic nepovedlo dotáhnout do konce. Svěrák a Šebánek se při jeho tvorbě inspirovali i Svobodou Plumlovským. Jeho rýmy i jeho plánem na lamezón, spojení kostela s hospodou. Vesnický básník z Plumlova se tak stal jedním z předobrazů nejslavnějšího Čecha, který nikdy nežil.
Největší zásluhu na jeho znovuobjevení má ale Vladimír Borecký, psycholog, teoretik umění a duchovní otec Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Borecký se celý život zabýval tím, čemu se říká okraje kultury. Zajímal ho humor, absurdita, naivní umění, tvorba lidí, které oficiální kultura přehlížela. A Svoboda Plumlovský byl pro něj objevem, jaký se nenajde každý den. Borecký v něm viděl autora, který bez jakéhokoli vzdělání dokázal to, o co se jiní marně snaží – psát úplně svobodně. Tahle skupina umělců a recesistů v čele s Boreckým v roce 1972, ke stému výročí básníkova narození, uspořádala v Plumlově akci s názvem I. Plumlovského Plumlov v Plumlově. Přijelo na ni kolem padesáti lidí, bydleli ve stanovém táboře a pořádali absurdní happeningy.
Na akci dorazili lidé, kteří patřili k nejvýraznějším postavám tehdejší neoficiální kultury. Byli mezi nimi výtvarníci Karel Nepraš a Zbyšek Sion, básník Eugen Brikcius i Jiří Daníček. Pro ně byl Plumlovský něčím víc než kuriozitou. Byl symbolem svobodného tvoření, které se nestará o pravidla – a to v normalizačním Československu znamenalo hodně.
Místním se to vůbec nelíbilo. Někdo zavolal policii. Účastníci se v noci koupali v rybníce pod zámeckou zdí – na místě, kde měl stát vysněný lamezón. Policisté jim sebrali oblečení a vrátili ho až po zaplacení pokuty.
Borecký se pak rozhodl, že Plumlovského báseň Chudobín musí poznat celý svět. Požádal přátele, aby ji přeložili do všech jazyků, které ovládají. A tak vznikaly překlady do živých i mrtvých jazyků. Básník Eugen Brikcius ji v roce 1974 přeložil do latiny. Nakonec vzniklo kolem šedesáti překladů. Prostá báseň řezníka z Plumlova tak promluvila jazyky, o kterých on sám zřejmě ani nikdy neslyšel.
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Svoboda_Plumlovsk%C3%BD
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/vaclav-svoboda-plumlovsky-19264
https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/co-slozim-to-mam-59891
https://svetliteratury.ff.cuni.cz/wp-content/uploads/sites/14/2023/06/Eugen_Brikcius_79-82.pdf
https://www.lidovky.cz/nazory/penas-plumlovske-torzo-aneb-napsal-basnik-svoboda.A130724_165749_ln_nazory_vs
https://www.literarnimuzea.cz/pomnik-vaclava-svobody-plumlovskeho-v-plumlove/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1097944695-nas-venkov/313294340070004/
https://edicee.ucl.cas.cz/images/data/prirucky/obsah/41/Svoboda-Syrinx%20%28464-516%29.pdf
