Článek
Byl to už třetí den. Alfréd Wetzler a Rudolf Vrba leželi v úzké díře vyhloubené pod hromadou prken a skoro se nehýbali. Kolem nich se rozkládal největší vyhlazovací tábor nacistického Německa. Celé tři dny slyšeli psy, kroky a rozzuřené německé nadávky. Esesáci prohledávali každý kout prostoru mezi vnitřním a vnějším plotem tábora.
Kolem druhé odpoledne se nad nimi ozvaly dva hlasy. Patřily dvěma německým vězňům, kteří se přidali k pátrání. Podle Vrbových vzpomínek jeden z nich řekl: „Co když jsou schovaní někde pod nimi?“ Druhý odpověděl: „No co, zkusit to můžeme.“
Nad hlavami uprchlíků začala ubývat prkna. Když je od mužů nahoře dělilo sotva patnáct centimetrů dřeva, vytáhli Wetzler s Vrbou nože a připravili se. Věděli, co je čeká, pokud je najdou. Chycené uprchlíky čekala šibenice. Pak se na druhém konci tábora strhl křik. Někde vypukl poplach. „Němci nad námi ztichli a nehýbali se,“ vzpomínal později Vrba. Pak odešli.
O pár týdnů později sepsali tihle dva muži v Žilině zprávu, která poprvé podrobně popsala, jak funguje Osvětim. Pomohla zastavit deportace maďarských Židů a zachránila podle odhadů historiků až 200 tisíc lidí. Svět ji ale nejdřív nechtěl slyšet.
Číslo 29162
Alfréd Wetzler se narodil 10. května 1918 v Trnavě a vyrůstal se třemi bratry. Před válkou pracoval jako dělník. Na jaře 1942, kdy slovenský stát začal deportovat své židovské občany, ho odvlekli přes sběrný tábor v Seredi do Osvětimi. Do tábora dorazil 13. dubna 1942 a dostal číslo 29162.
Přežil, kde jiní umírali. Nejdřív pracoval na stavbě, pak dostal místo písaře. Podle webu věnovaného Vrbovi vedl záznamy o mrtvých v táborové nemocnici a později i v márnici. Den za dnem tak viděl, kolik lidí tábor pohltí.
Ještě v roce 1942 se pokusil utéct kanalizační rourou. Cestu mu zastavila železná mříž. Pokus naštěstí zůstal neodhalen. V táboře se spřátelil s mladším Slovákem Walterem Rosenbergem, kterého svět později poznal jako Rudolfa Vrbu. Oba spolu procházeli nezdařené útěky jiných vězňů a hledali, kde udělali chybu. Rozhodli se, že to zkusí znovu.
Klíčovou radu dostali od sovětského válečného zajatce Dmitrije Volkova. Ten už z Osvětimi jednou utekl, ale chytili ho. Věděl, na čem útěky ztroskotávají. Poradil jim, ať si nenesou peníze, chodí jen v noci a nikomu o svém plánu neříkají. A prozradil jim trik proti psům: silný ruský tabák namočený v benzínu. Psy jeho pach odrazoval.
Zbývalo vybrat místo. Tábor se právě rozšiřoval. Na volném prostranství mimo vnitřní ostnatý drát vyrůstala nová část, které vězni říkali Mexiko. Měla pojmout obrovské transporty, které do Osvětimi brzy přijedou. Na stavbu se svážela prkna a hromadila v kupách.
Wetzler s Vrbou věděli, pro koho se staví. Do Osvětimi měli brzy přijet Židé z Maďarska, poslední velké židovské komunity v Evropě, na kterou Němci ještě nesáhli. „Věděl jsem, že je všechno připraveno k vraždě milionu Židů z Maďarska,“ vysvětloval později Vrba, proč nemohli čekat. Úkryt si nakonec vybrali právě v hromadě prken pro baráky, které měly Maďary pojmout.
Tři dny pod prkny
V pátek 7. dubna 1944 ve dvě hodiny odpoledne vlezli Wetzler s Vrbou do dutiny, kterou jim spoluvězni připravili pod hromadou prken. Ostatní nad nimi prkna zase srovnali a okolí posypali tabákem namočeným v benzínu.
Hromada ležela mezi vnitřním a vnějším okruhem stráží. Přes den, kdy se tu pracovalo, hlídali esesáci i vnější okruh. Večer, po nástupu vězňů, se stráže stahovaly k vnitřnímu plotu. Když vězni chyběli, zůstávala vnější stráž na místě tři dny. Pak pátrání ustalo. Wetzler s Vrbou museli tři dny vydržet.
Ve 20 hodin 33 minut toho večera dostal velitel Birkenau Fritz Hartjenstein dálnopisem hlášení, že utekli dva Židé. Začalo pátrání. Tři dny leželi v tmavé díře bez hnutí. Slyšeli kroky, psy a esesáky, kteří prohledávali jednu hromadu dřeva za druhou. Třetí den přišla chvíle s patnácti centimetry prken. Večer 10. dubna se tábor ztišil. Vnější stráže odešly. Wetzler s Vrbou opatrně odsunuli prkna a vylezli ven. Po tmě se proplížili za vnější okruh a zamířili na jih, k vesnici Pisarowice.
Do slovenských hranic to měli vzdušnou čarou asi sto kilometrů. Drželi se Volkovovy rady: šli jen v noci, přes den se skrývali a nikomu nevěřili. Pomohlo jim několik Poláků. Jedenáct nocí putovali přes Beskydy, až 21. dubna 1944 dorazili do slovenské vesnice Skalité. Tam se jich ujali manželé Ondrej a Agáta Čaneckých. Ondrej Čanecký je dovedl k židovskému lékaři Pollakovi do Čadce a ten zařídil spojení se židovskou radou v Žilině. Noc v Čadci strávili u paní Baeckové, příbuzné slavného berlínského rabína Lea Baecka.
Zpráva, které svět nechtěl věřit
Dne 25. dubna 1944 se Wetzler s Vrbou ocitli v budově bývalého židovského starobince v Žilině. Čekal tam na ně Oskar Neumann, předseda židovské pracovní skupiny, která se na Slovensku snažila zachraňovat Židy před deportacemi. Neumann je vyslýchal každého zvlášť. Chtěl porovnat jejich výpovědi a ověřit, že si nic nevymýšlejí. Příběh, který vyprávěli, byl totiž tak strašný, že se mu dalo těžko uvěřit.
Výpovědi se shodovaly. Wetzler sepsal první část zprávy, Vrba třetí, druhou napsali spolu. Text šestkrát přepisovali. Z paměti nakreslili plánky táborů, popsali, jak vypadají plynové komory a krematoria, jak probíhají selekce, odkud a kdy přijely transporty a kolik lidí z nich šlo rovnou na smrt.
Ve čtvrtek 27. dubna byla hotová německá verze zprávy. Měla 32 stran a do němčiny ji přeložil úředník židovské rady Oskar Krasňanský. Poprvé tak na papíře leželo podrobné svědectví o tom, co se skrývá za slovy přesídlení na východ. Oba uprchlíci dostali falešné doklady. Wetzler se stal Jozefem Lánikem. Pak čekali, co se stane.
Kopie zprávy se dostala do Budapešti k Rudolfu Kasztnerovi, jednomu z vůdců maďarských Židů. Ten tehdy jednal s Adolfem Eichmannem o výkupu části Židů. Vrba byl později přesvědčen, že Kasztner zprávu zatajil, aby jednání neohrozil.
Dne 15. května 1944 vyjely z Maďarska první transporty do Osvětimi. Odjíždělo jich tolik, že denně do tábora přijíždělo až 12 tisíc lidí. Většina z nich šla rovnou do plynových komor. Přesně to, před čím Wetzler s Vrbou chtěli varovat.
Oba byli v té době v Liptovském Mikuláši. Šest týdnů tam zprávu opisovali a rozšiřovali dál. Každý den, kdy seděli nad papíry, přijelo do tábora, ze kterého utekli, až 12 tisíc lidí. Koncem května utekli z Osvětimi další dva vězni, Arnošt Rosin a Czesław Mordowicz. Když se dostali na Slovensko, potvrdili nejhorší: mezi 15. a 27. květnem přijelo do Birkenau zhruba sto tisíc maďarských Židů.
Teprve v červnu se zpráva začala šířit. Rumunský diplomat ji předal do Ženevy diplomatovi George Mantellovi a švýcarský tisk ji jako první zveřejnil ve velkém. Dne 4. června o ní psal New York Times, 15. června ji odvysílala BBC. Dne 20. června vyslýchal Vrbu šest hodin vatikánský vyslanec. Pět dní nato poslal papež Pius XII. maďarskému regentovi Miklósovi Horthymu telegram s prosbou, aby zachránil co nejvíc lidí.
Židovské organizace žádaly Spojence, aby bombardovali železniční tratě do Osvětimi. Americké ministerstvo války žádost 29. června odmítlo. Tlak na Horthyho ale rostl. Dne 7. července nařídil deportace zastavit. O dva dny později skončily. Budapešťští Židé, kterých bylo přes 200 tisíc, byli pro tu chvíli zachráněni. Rudolf Vrba později napsal hořkou větu o všech, kdo o zprávě věděli a mlčeli: hrstka informovaných lidí podle něj svým mlčením vzala ostatním možnost rozhodnout se, jak se zachránit.
Později Wetzler odešel k partyzánům. Podle Vrbova dopisu z roku 1989 bojoval v jednotce kapitána Milana Uhera až do března 1945, kdy znovu padl Němcům do rukou. Válku přežil. Po válce se jejich cesty rozešly. Vrba vystudoval chemii, emigroval a usadil se v Kanadě. Jeho svědectví v dokumentárním filmu Šoa obletělo svět. Wetzler zůstal na Slovensku. Pracoval jako redaktor, úředník, na statku i v humoristickém časopise Roháč. Za komunismu žil skromně a skoro nikdo nevěděl, co dokázal.
Alfréd Wetzler zemřel 8. února 1988 v Bratislavě. Je pochovaný na tamním židovském hřbitově. Vyznamenání mu slovenský stát udělil až po smrti.
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/rekl-pravdu-o-osvetimi-ale-knihu-o-tom-psal-pod-pseudonymem-297003
https://cnn.iprima.cz/pryc-z-nacistickeho-pekla-z-osvetimi-se-povedlo-utect-144-lidem-nejslavnejsi-byli-dva-slovaci-464317
https://www.holocaustresearchproject.org/othercamps/auschproto.html
https://hmd.org.uk/resource/rudolf-vrba/
https://rudolfvrba.com/alfred-wetzler-eta/
https://rudolfvrba.com/vrba-on-the-escape/
https://en.wikipedia.org/wiki/Vrba%E2%80%93Wetzler_report
https://blog.sme.sk/lesna/c/293114/Zomrela-dcera-jedneho-z-najvacsich-hrdinov-Slovenska.html
