Článek
Přijedete do malebného labského údolí ve východních Čechách, vystoupáte k monumentálnímu hospitálu v Kuksu a před vámi se otevře jeden z nejslavnějších barokních výjevů u nás. Na terase stojí proti sobě Ctnosti a Neřesti – Pýcha s pávem u nohou, Smilstvo obdivující samo sebe v zrcadle, Zoufalství vrážející si dýku do prsou, Láska jako matka s dětmi, Cudnost se zahalenou tváří či slepá Spravedlnost.
Vypadají, jako by na stejném místě vzdorovaly dešti, mrazu a větru už od časů hraběte Františka Antonína Šporka. Jenže to je iluze. Originály z dílny Matyáše Bernarda Brauna byly kvůli postupující degradaci pískovce od konce sedmdesátých let postupně snímány a nahrazovány faksimilemi. Od roku 1984 mohou návštěvníci původní sochy obdivovat v lapidáriu uvnitř hospitálu.
Záchrana, začala už na konci sedmdesátých let
Záchrana probíhala postupně. Stav pískovcových plastik se dlouhodobě zhoršoval působením deště, mrazu, vlhkosti, biologického napadení, znečištění ovzduší i starších restaurátorských zásahů. Památkáři proto už ve druhé polovině 20. století hledali způsob, jak nenahraditelné originály uchránit před dalším rozpadem. Od roku 1976 začaly být jednotlivé plastiky postupně nahrazovány faksimilemi a celý proces se táhl až do devadesátých let.
Pískovec byl po dvou a půl stoletích pod širým nebem na mnoha místech těžce poškozený. Voda pronikala do jeho struktury, v zimě zamrzala a rozevírala trhliny, povrch napadaly řasy, mechy a lišejníky a do stavu kamene se promítalo také silné znečištění ovzduší druhé poloviny dvacátého století.
Jemné modelované detaily, které dodávaly postavám jejich neobyčejný výraz, tak postupně mizely. U podobných pískovcových děl je právě voda jedním z největších nepřátel a úplné ponechání monumentálního souboru v exteriéru by znamenalo další nenahraditelné ztráty.
Rozhodnutí schovat originály pod střechu proto nebylo rozmarem památkářů ani snahou připravit Kuks o jeho největší ozdobu. Byla to záchrana unikátního souboru evropského vrcholného baroka. Na terase začaly jejich místo zaujímat přesné faksimile. A tady přichází překvapení, které nezná ani řada návštěvníků: většina venkovních náhrad není vytesána z nového pískovce. V osmdesátých letech se používala technologie umělého kamene se směsí zrnitého písku a epoxidové pryskyřice. Samotné kopie dnes po přibližně čtyřiceti letech venku také stárnou a některé už musely projít náročným restaurováním.
Výstřední hrabě Špork a jeho barokní sen
František Antonín Špork se narodil roku 1662 jako syn Jana Šporka, muže skromného původu, který zahájil kariéru jako voják a během třicetileté války se vypracoval až na císařského generála a hraběte. Syn po něm zdědil mimořádný majetek, ale také vědomí, že staré aristokratické rody hledí na rod Šporků jako na nováčky. Právě touha prosadit se mezi evropskou elitou se podle historiků výrazně promítala do jeho kulturních, stavebních a mecenášských aktivit.
V Kuksu vytvořil prostředí, jaké tehdy v českých zemích nemělo obdoby. Na levém břehu Labe vznikaly lázně a hraběcí rezidence spojené se světským životem, zábavou a společenským ruchem. Na protějším břehu začal od roku 1707 vyrůstat kostel Nejsvětější Trojice a rozsáhlý hospitál určený pro přestárlé vojenské veterány. Špork tak proti sobě postavil dvě stránky barokního světa: život a smrt, zábavu a rozjímání, tělesné potěšení a myšlenku věčnosti. Hospitál se péče o vysloužilé vojáky skutečně ujal až roku 1743, pět let po Šporkově smrti.
K výzdobě svého velkolepého areálu přizval jednoho z největších sochařů baroka – Matyáše Bernarda Brauna, rodáka z Tyrolska. Braun byl hluboce ovlivněn dramatickým italským barokem a dokázal kamennou postavu zachytit v pohybu, napětí a prudké emoci způsobem, který neměl v českém prostředí mnoho konkurentů. Jeho slavné sousoší svaté Luitgardy pro Karlův most vzniklo už kolem roku 1710 a právě tato mimořádná schopnost dát tvrdému kameni téměř živou tvář z něj udělala ideálního umělce pro Šporkovy ambiciózní projekty.
Lidská duše vytesaná do kamene
Nejslavnější soubor vznikl v Braunově dílně přibližně v letech 1718 až 1720 a roku 1720 byl osazen před průčelí hospitálu. Dvanáct Ctností stojí proti dvanácti Neřestem a na obou koncích soubor doplňují Anděl blažené a Anděl žalostné smrti. Mezi oběma řadami stojí ještě alegorie Náboženství. Realizaci monumentálních skulptur prováděli pod Braunovým vedením také jeho tovaryši; dochované hliněné bozzetto Víry dokonce ukazuje, jak mistr vytvářel model, podle něhož jeho dílna velkou pískovcovou plastiku následně realizovala.
Každá postava má vlastní charakter a soubor funguje jako obrovské kamenné divadlo lidských vlastností. Pýcha stojí s pávem u nohou. Lakomství se choulí mezi měšci a truhlou s pokladem. Smilstvo se ješitně prohlíží v zrcadle. Závist doprovází vzteklý pes, Obžerství vypasený vepř, Hněv medvěd a Lenost odpočívá na oslu. Snad nejpůsobivější je Zoufalství, které si vráží dýku do hrudi. Následují Lehkomyslnost, Pomluva, Lstivost ve škrabošce s liškou a Podvod. Právě poslední jmenovaná socha je však výjimkou – dnešní Podvod není původním dílem Braunovy dílny, ale pochází až z osmdesátých let 19. století a vytvořil jej rakouský sochař Bernard Otto Seeling.
Proti nim stojí Ctnosti: Víra s křížem, Naděje s pohledem vzhůru, Láska jako matka s dětmi, Trpělivost s beránkem, Moudrost obracející se k minulosti i budoucnosti, Statečnost, Cudnost se zahalenou tváří, Pilnost s úlem, Štědrost s rohem hojnosti, Upřímnost se srdcem na dlani, slepá Spravedlnost a Střídmost s pohárem. Nejde jen o dekoraci fasády. Návštěvník přicházející k hospitálu se ocital mezi dvěma zástupy a byl nucen symbolicky rozhodnout, ke které straně má jeho vlastní život blíž.
Sochy byly vytesány z pískovce a už během následujících staletí procházely opravami a zásahy různé kvality. Déšť, mráz, vlhkost a přirozené zvětrávání se nezastavily nikdy. Ve dvacátém století k nim přibylo znečištění ovzduší a další faktory. Povrch postupně ztrácel soudržnost, některé detaily se odlamovaly a původní modelace se stávala stále méně čitelnou.
Pro monumentální plastiky bylo nakonec vybráno místo v bývalých nemocničních prostorách hospitálu. Tady už na ně neprší, nejsou vystaveny každodenním cyklům zvlhnutí a vysychání ani zimním mrazům. V roce 1984 bylo lapidárium slavnostně otevřeno veřejnosti. Dnes je jeho návštěva součástí základního prohlídkového okruhu a člověk se k originálním plastikám dostane mnohem blíž, než by mohl venku na vysoké terase.
Dílo, které nikam odstěhovat nejde
Jen několik kilometrů od hospitálu leží druhá část Šporkova a Braunova příběhu – Braunův Betlém v Novém lese. Špork koupil tento les roku 1717 a po roce 1725 jej začal měnit v mimořádnou barokní krajinu plnou biblických scén a poustevníků. Braunova dílna zde pracovala úplně jinak než u hospitálu. Mnohé postavy a reliéfy nevznikaly z přivezených bloků kamene, ale byly vytesány přímo do rostlých pískovcových skal. Právě proto je dnes nelze jednoduše sejmout a přestěhovat pod střechu.
Vznikli zde poustevníci Juan Garin a Onufrius, Maří Magdalena, Jan Křtitel, reliéf Narození Páně a Příjezdu Tří králů, Vidění svatého Huberta či scéna Krista a Samaritánky u Jákobovy studny. Některá další díla se později přesunula k hospitálu a řada zcela zanikla. Betlém začal chátrat překvapivě brzy. Už kolem roku 1770 jej dobové zprávy popisovaly téměř ve stavu, v jakém jej známe dnes, a oficiální historie upozorňuje, že velkou roli sehrála bezohlednost lidí a nešetrné lesní hospodaření.
Další ránu přinesla těžba kamene. V letech přibližně 1780 až 1790 se v oblasti intenzivně těžil pískovec pro výstavbu pevnosti Josefov a nárazová těžba pokračovala ještě mnohem později. Některé části původního souboru při proměnách lesa a kamenických pracích nenávratně zmizely.
Dnes je jedním z největších nepřátel Betléma voda. Déšť, vzlínající vlhkost, mráz, mikroorganismy, mechy, lišejníky a kořeny působí přímo na kámen, který nelze přemístit. Restaurátoři proto místo velkých dramatických zásahů hledají co nejšetrnější metody dlouhodobé péče. V roce 2014 zde proběhly experimentální konzervační zásahy, v roce 2018 vzniklo memorandum o spolupráci na obnově a od roku 2021 se do lesa pravidelně vracejí restaurátoři a studenti Univerzity Pardubice, kteří sochy odborně čistí.
Samotný hospitál mezitím prošel jednou z největších památkových obnov posledních desetiletí v Česku. Hlavní stavební práce projektu Granátové jablko probíhaly v letech 2013 až 2015 a celkové náklady přesáhly 450 milionů korun. Znovu otevřený areál získal titul Stavba roku 2016 a v následujícím roce také Cenu Evropské unie pro kulturní dědictví / Europa Nostra.
https://npu.cz/cs/uop-josefov/pamatky-v-nasem-kraji/narodni-kulturni-pamatky
https://www.npu.cz/cs/hrady-a-zamky/tipy-na-vylet/8235-do-braunova-betlema
https://zpp.npu.cz/artkey/zpp-201604-0007_transformations-and-state-of-the-relief-of-the-adoration-of-the-shepherds-and-the-arrival-of-the-magi-in-novy-l.php
https://www.npu.cz/cs/novinky/18384-revitalizace-barokniho-arealu-v-kuksu-ziskala-oceneni-stavba-roku-2016
https://www.npu.cz/cs/novinky/22289-obnova-hospitalu-kuks-ziskala-grand-prix-oceneni-europa-nostra
https://www.europanostra.org/eu-prize-cultural-heritage-europa-nostra-awards-2017-29-winners-18-countries-announced/
https://www.europanostra.org/2017-grand-prix-winners-announced/
https://www.europanostra.org/success-two-czech-heritage-projects-awards-2017-celebrated/
https://isad.npu.cz/kuks-3280
