Článek
Nemocnice King Edward Memorial v bombajské čtvrti Parel patří k největším státním nemocnicím v Asii a chudí se v ní léčí zadarmo. V přízemí, v malém pokoji vedle oddělení číslo 4, ležela od roku 1973 až do roku 2015 jedna pacientka. Byla vzhůru, ale nikoho nepoznávala. Když se o jejím osudu v roce 2011 rozhodoval indický Nejvyšší soud, začal soudce Markandey Katju rozsudek veršem urdského básníka Gháliba z 19. století: „Umírám touhou zemřít. Smrt přichází, a přece nepřichází.“ Novinářka Pinki Viraniová, která o ní napsala knihu a u soudu žádala, aby ji nechali odejít, řekla v den její smrti BBC větu, kterou pak opakovaly indické noviny: „Můj zlámaný, zbitý ptáček konečně odletěl. A než odletěla, dala Indii zákon o pasivní eutanazii.“
Nejhezčí holka ve škole
Aruna Ramčandra Shanbaugová se narodila 1. června 1948 v Haldipuru, vesnici na pobřeží jihoindického státu Karnátaka. Rodina patřila k bráhmanům, nejvyšší kastě, ale byla chudá. Aruna byla osmým z devíti dětí, doma jí říkali Bai, a dva z jejích šesti bratrů trpěli duševní nemocí. Když jí bylo deset, zemřel jí otec a nejstarší bratři odešli do Bombaje pracovat do přádelny, aby uživili matku a sourozence.
Dívky v Haldipuru po obecné škole většinou zůstávaly doma a čekaly na svatbu. Aruna chodila na střední školu, kde bylo čtrnáct dívek mezi čtyřiapadesáti žáky, a protože na učebnice neměla, půjčovala si je od starších. Spolužáci, dnes staří muži s krámky v Haldipuru, si ji pamatují podle krásy, ke které se novinářům deníku Indian Express přiznávali s rozpaky. Spolužačka Annapurna, která se později také stala zdravotní sestrou, o ní mluví jako o nejhezčí holce ve škole a hořce dodává: „Někdy si myslím, že její osud zpečetila právě ta krása.“ Matka se s Arunou hádala, protože se bavila s kluky, a ona chtěla z vesnice pryč, ideálně až do ciziny.
V roce 1966 odjela, teprve sedmnáctiletá, s bratrancem do Bombaje. Část příbuzných dodnes tvrdí, že proti vůli bratrů. Chtěla studovat medicínu, ale na to rodina neměla, a tak se přihlásila na ošetřovatelskou školu při nemocnici King Edward Memorial, které se v Bombaji neřekne jinak než KEM. Haldipur je odtud vzdálený asi šest set kilometrů, zhruba jako Praha od Budapešti.
Rádio ze stipendia
Sestřenice Nirmala, u které Aruna v Bombaji zpočátku bydlela, vzpomínala, že přijela se třemi sadami oblečení. Hindsky ani maráthsky skoro nerozuměla, anglicky uměla málo a večer plakala, že je tu cizí. Rychle se ale otrkala. Ostříhala se nakrátko, začala nosit sárí i sukně a ze stipendia si koupila rádio, protože milovala hudbu a kino, které v Haldipuru neměli. O volných dnech chodila k sestře Šantě do čtvrti Worli na rybí kari, protože internátní jídlo nesnášela. S neteřemi byla v kině jedinkrát, na tehdejším velkém hitu Bobby, romanci o synovi boháče a dceři chudého rybáře, jejichž lásce brání rodiny.
V roce 1969 nastoupila do KEM jako sestra. Během tří let ji přeřadili na neurochirurgii, kam se jinak chodí po letech praxe. Starší lékaři ji chtěli mít u složitých operací, protože uměla rychle a čistě šít rány. Tam se zamilovala do lékaře Pratapa Desaie, který na neurochirurgii dělal atestaci. Nebyl ze stejné komunity a bratři o svatbě nechtěli slyšet. Aruna posílala domů zoufalé dopisy a jediný, kdo jí odepsal, že na svatbu přijede a požehná jí, byl nejmladší bratr Anand. Od 1. listopadu 1973 bydlela u sestry, aby ušetřila na svatbu a na ordinaci, kterou si chtěl Desai otevřít. Do svatby zbýval zhruba měsíc.
V nemocnici měla na starosti pokusnou laboratoř kardiochirurgie, kde se operovali psi. Neměla je ráda, a když se otevřely klece a psi kolem ní pobíhali, bála se. Sestřenice jí radila, ať si řekne o přeložení, ale Aruna odmítla: „Je to moje práce. Nemůžu odmítnout oddělení.“
V laboratoři pracoval jako uklízeč na smlouvu osmadvacetiletý Sohanlal Bhartha Válmíkí. Čistil klece, krmil psy a zametal. Patřil ke kastě zametačů, která v indické společnosti stojí úplně na dně. Aruna ho dvakrát nahlásila, že nepracuje a že krade maso určené psům, a pár dní před 27. listopadem mu pohrozila, že to udělá potřetí. Podle neteře mu dokonce napsala úřední hlášení, a když odešel, roztrhala ho, protože ho chtěla jen postrašit. Podle výpovědí jeho kolegů na policii, které později citovala Pinki Viraniová, říkal, že se jí pomstí a že by dal celý měsíční plat, aby se s ní vyspal.
Sám to po dvaačtyřiceti letech popsal jinak. Tvrdil, že se psů bál, a ona ho k nim proto schválně posílala, i když tam byli další uklízeči. Stěžoval si prý nadřízeným a žádal o přeložení. „Nikdo mě neposlouchal. Kdo by poslouchal zametače?“ řekl v roce 2015.
Prádlo zůstalo v kýblu
Ráno 27. listopadu 1973 měla Aruna zvýšenou teplotu, protože se jí prořezával zub moudrosti. Neteř Mangala ji přemlouvala, ať zůstane doma. Podle sestry Šanty ji ale z nemocnice volali dřív, protože ve městě řádila otrava jídlem, a Aruna odcházela ve spěchu. Mezi dveřmi ještě řekla, že si v kýblu namočila prádlo a večer ho dopere.
Po skončení směny se převlékala v suterénu kardiochirurgického pavilonu. Válmíkí ji tam napadl zezadu, hodil jí kolem krku psí řetěz a trhnutím ji strhl k zemi. Když zjistil, že má menstruaci, znásilnil ji análně a řetěz přitom utahoval, aby se nemohla bránit. Pak jí vzal hodinky a náušnice a odešel. Mozek byl bez kyslíku tak dlouho, že se z toho už nikdy neprobrala.
Našli ji až druhý den v 7:45 ráno, po víc než dvanácti hodinách, na zemi v krvi. Doma si nikdo nedělal starosti, byli zvyklí, že Aruna pracuje nepravidelně. Ráno jí připravili idli, rýžové knedlíčky, které měla ráda, a v deset přiběhla její kamarádka s tím, že Aruně „není dobře“. Lékaři zjistili pohmožděný mozkový kmen, poraněnou krční míchu a korovou slepotu, kdy oči sice fungují, ale mozek už obraz nezpracuje. Prádlo v kýblu zůstalo nedoprané.
Pratap Desai se to dozvěděl ráno. „Nevěřil jsem vlastním očím. Aruna, která se vždycky zářivě usmívala, ležela na posteli a nikoho nepoznávala. Jako lékař jsem hned věděl, jak na tom je,“ řekl po čtyřiceti letech listu Mumbai Mirror. Viraniová ho ve své knize nazvala smyšleným jménem a on sám se k Aruně veřejně přihlásil až po její smrti. Na oddělení za ní chodil každý den a mluvil na ni, protože jako lékař věděl, že s pacienty v bezvědomí se má mluvit.
V prosinci 1974 z KEM odešel, ale ještě tři roky za ní chodil a pokaždé na ni zkoušel mluvit, dokud to nebylo příliš bolestné. V roce 1977 se pod velkým tlakem rodiny oženil s jinou, otevřel si ordinaci a žil, jak sám říká, obyčejný život. Přiznal, že nevynechal jediný článek, který o Aruně vyšel. Na útočníka měl jedinou větu: „Sohanlal to měl snadné.“
Sedm let za hodinky
Policie chytila Válmíkího v Puné, asi sto padesát kilometrů od Bombaje. Obžaloba zněla na pokus o vraždu a loupež, protože jí vzal hodinky a náušnice. O znásilnění se v policejním protokolu nepsalo. Tehdejší děkan nemocnice podle deníku Times of India zamlčel, co se Aruně stalo, aby ušetřil jejího snoubence „veřejné ostudy“. Desaiovi rozmluvili, aby podal trestní oznámení, a tak se stěžovatelem stal policejní podinspektor, protože nikdo jiný nechtěl.
Znásilnění by se ale stejně dokazovalo těžko. Lékaři Arunu vyšetřili takzvaným testem dvou prstů, který zkoumal panenskou blánu, a protože byla neporušená, uzavřeli to. Indické právo navíc až do roku 2013 považovalo za znásilnění jen vaginální styk. Soud přitom v rozsudku sám konstatoval, že obžalovaný šel do suterénu „s úmyslem znásilnit“. Dostal dva souběžné tresty po sedmi letech, rok si odseděl ve vazbě a v roce 1980 vyšel z vězení na svobodu. Bombajské sestry mezitím kvůli Aruně poprvé v dějinách nezávislé Indie vstoupily do stávky a žádaly spravedlnost pro ni i ochranu pro sebe.
Matka Sitabai dceru po útoku už nikdy neviděla, do Bombaje se nedostala a za pár let zemřela. Sestra Šanta a její děti za Arunou zpočátku chodily, nosily jí jídlo v kastrůlcích a myly ji. Pak se návštěvy omezily. Nemocnice je pokaždé tlačila, ať si Arunu vezmou domů, a oni bydleli ve stísněném bytě v činžáku a neměli z čeho platit péči. Nejmladší bratr Anand se nakonec do nemocnice bál chodit. V roce 2011 dostala Šanta tři dopisy, ve kterých ji nemocnice zvala k soudu. Protože v adrese byl překlep, řekla pošťákovi pokaždé, že tady nikdo takový nebydlí.
V Haldipuru mezitím žili dva Arunini duševně nemocní bratři. Ještě dlouho po útoku zastavovali každé auto, které projelo vesnicí, a ptali se, jestli v něm nesedí jejich sestra. Vesničané věděli, co se stalo, a odpovídali jim, že Aruna přijede tím příštím. Jeden z nich zahynul pod chrámovým vozem při procesí, druhý podle příbuzných zemřel na podvýživu.
Byla jedna z nás
V 80. letech chtěla bombajská radnice dvakrát uvolnit lůžko, na kterém Aruna ležela už sedm let, a převézt ji jinam. Krátce byla v léčebně na předměstí, ale sestry z KEM protestovaly, dokud ji nevrátili zpátky, a radnice ustoupila. Od té doby se o ni staraly generace sester, které ji nikdy neznaly zdravou. Krmily ji rozmačkaným jídlem, myly ji, otáčely a vozily na toaletu. Když ji v roce 2011 prohlíželi lékaři jmenovaní soudem, žasli, že za sedmatřicet let na lůžku neměla jedinou proleženinu ani zlomeninu.
Ráda měla ryby a kuřecí polévku a nechutné jídlo plivala. V pokoji jí pouštěli zbožné písně, které ji uklidňovaly, a když bylo kolem moc lidí, začala naříkat. Sestry si všimly ještě jedné věci. „Kdykoli ucítila v pokoji muže, začala výt jako raněné zvíře,“ řekla po její smrti jedna z nich. Asi měsíc po útoku se Aruna poprvé najednou nahlas rozesmála a rodina doufala, že se vrací. Pak přišel nezvladatelný pláč. Záchvaty smíchu, vzlyků a křiku se střídaly až do konce.
Každý nový ročník studentek ošetřovatelství k ní vedení školy přivedlo a představilo jim ji stejnou větou: „Byla jedna z nás.“ Děkan, který nastoupil v roce 2008, šel první den k ní, aby mu dala požehnání. Sestry jí každý rok slavily narozeniny dortem.
Pinki Viraniová o Aruně psala od roku 1980 a v roce 1998 o ní vydala knihu, z jejíchž honorářů polovina šla na Aruninu péči. V roce 2009 podala k Nejvyššímu soudu petici, ať ji přestanou krmit a nechají ji zemřít. Psala v ní, že je lehká jako pírko, že kůži má jako papír natažený přes kostru a že leží na posteli „jako mrtvé zvíře“. Nemocnice odpověděla, že Aruna jí, reaguje výrazem tváře a hlasem dává najevo, když potřebuje na záchod.
Soud jmenoval tři lékaře, aby ji prohlédli. Našli ji schoulenou do klubíčka, s ohnutými zápěstími i koleny a bez zubů. Lžičku vody a rozmačkaný banán spolkla a cukr ze rtů si olízla. Na své jméno ani na pokyny ve třech jazycích ale nereagovala, a když se jí dotkli, schoulila se ještě víc. Podle lékařů byla v trvalém vegetativním stavu, tedy vzhůru, ale bez vědomí sebe i okolí, a možná nejdéle přežívající pacientkou s takovým poškozením mozku na světě. Děkan nemocnice přitom ještě v lednu 2011 veřejně tvrdil, že ji nikdy nekrmili hadičkou, zatímco komise zjistila, že od září 2010 dostává jídlo sondou nosem.
Soudci si pak nechali v jednací síni promítnout záznam, který lékaři natočili, a odvolali se přitom na norimberský proces, kde se před soudem promítaly záběry nacistických zvěrstev. Dne 7. března 2011 petici zamítli. Viraniová podle nich nebyla Arunin „nejbližší přítel“. Tím byl personál nemocnice, který se o ni staral dnem i nocí a chtěl, aby žila. Zároveň ale soud poprvé v Indii povolil pasivní eutanazii, tedy ukončení léčby a výživy se souhlasem soudu. Pro srovnání, v Česku je eutanazie nezákonná a odmítnout udržování při životě lze od roku 2012 takzvaným dříve vysloveným přáním.
Sestry v KEM po rozsudku rozdávaly sladkosti, objímaly se a krájely dort na oslavu, jak tomu říkaly, Arunina znovuzrození. „Staráme se o ni jako o malé dítě doma. Stárne jako my všichni a nedělá nám žádné potíže. Jak může někoho napadnout vzít jí život?“ řekla novinářům jedna ze starších sester.
V květnu 2015 ale dostala Aruna zápal plic. Převezli ji na jednotku intenzivní péče a napojili na dýchací přístroj. Zemřela 18. května 2015 v půl deváté ráno, bylo jí šestašedesát let a skoro dvaačtyřicet z nich strávila na jednom lůžku.
Na kole do elektrárny
Válmíkí po propuštění zmizel. Říkalo se, že si změnil jméno a pracuje jako sanitář v nemocnici v Dillí, jiní tvrdili, že umřel na tuberkulózu nebo na AIDS. Viraniová po něm léta pátrala, ale nemocnice, soud ani vězení o něm neměly jedinou fotografii. Až pár dní po Arunině smrti ho našel novinář maráthského deníku Sakal. Žil ve vesnici Parpa v Uttarpradéši, asi šedesát kilometrů od Dillí, v domě, kde kdysi bydlela jeho tchyně.
Bylo mu přes šedesát a dělal nádeníka v elektrárně za 261 rupií denně, tehdy zhruba sto korun. Do práce šlapal každé ráno pětadvacet kilometrů na kole a vracel se v osm večer. Na krku nosil růženec ze semínek rudrakši a v peněžence fotku svého guru. Doma nefungovala televize, ve vesnici týden nešla elektřina a noviny nečetli, a tak se o Arunině smrti dozvěděl až od novináře. Tvrdil, že všechno se stalo v návalu vzteku, ve tmě a v panice, a že znásilnění nebylo, to prý musel být někdo jiný. Později řekl, že si nic nepamatuje. „Hrozně toho lituju. Chci ji i Boha poprosit o odpuštění. Jsem unavený ze vzpomínek, chci umřít.“
Malá dcerka mu zemřela, když seděl ve vězení. Starší syn Kišan vyprávěl, že když otci v roce 2011 řekl o petici, třásl se a místo obvyklých dvou modliteb se ten den modlil pětkrát nebo šestkrát. Mladší syn Ravindra se o otcově minulosti dozvěděl od matky ve dvanácti letech. „Nikdy mě neposlal do školy. Neumím napsat ani svoje jméno. Jak mu mám odpustit?“ řekl novinářům. Policie po Arunině smrti zvažovala, že případ znovu otevře jako vraždu.
https://api.sci.gov.in/jonew/judis/37709.pdf
https://indianexpress.com/article/india/india-others/sunday-story-a-girl-called-aruna/
https://mumbaimirror.indiatimes.com/mumbai/other/i-never-missed-even-a-single-article-on-aruna/articleshow/47335159.html
https://mumbaimirror.indiatimes.com/mumbai/cover-story/i-dont-visit-aruna-i-cant-see-her-in-pain/articleshow/16108868.html
https://indianexpress.com/article/india/india-others/kem-nurse-aruna-shanbaugs-assailant-is-alive-tired-of-memories-i-want-to-die/
https://www.outlookindia.com/books/ten-minutes-to-hell-news-205787
https://www.theguardian.com/world/2015/may/18/raped-indian-nurse-dies-after-42-years-in-coma
https://indianexpress.com/article/opinion/columns/50-years-ago-a-nurse-was-attacked-in-a-mumbai-hospital-what-changed-what-didnt-9531412/
