Článek
Nicholas King Nolte se narodil 8. února 1941 v Omaze ve státě Nebraska. Matka Helen pracovala jako nákupčí v obchodním domě a později se z ní stala obchodnice se starožitnostmi. Otec Franklin, syn farmáře a kdysi hvězda univerzitního fotbalu v Iowě, byl v době synova narození pryč. Bojoval ve druhé světové válce.
Malý Nick ho poprvé uviděl až po jejím konci. Ten okamžik si pamatuje dodnes. „Otce jsem uviděl asi až v roce 1945. Pamatuju si jen obří kostru ve dveřích,“ vzpomínal. Franklin Nolte měřil přes dva metry, ale z války se vrátil vyhublý na kost. A o tom, co zažil, nikdy nepromluvil ani slovo.
„Vyhráli válku, ale nedokázali vyjádřit tu hrůzu, kterou viděli a cítili.“ Rodina žila podle nepsaných pravidel tehdejšího Středozápadu. Navenek slušnost, doma se nemluví o tom, co bolí. A pilo se. „Nebudeme pít na veřejnosti,“ zněla podle Nolteho domácí zásada. „Ale doma se člověk zřídí.“
Vitamíny, po kterých lezl po zdech
Dětství v Iowě a Nebrasce nebylo idylické. Nick byl neposedný, divoký a plný energie, kterou neuměl kam dát. Ve svých pamětech později popsal zvláštní detail, nad kterým zůstává rozum stát. Matka mu jako dítěti dávala dexedrin, silný stimulant, a říkala mu „vitamín“. Po té pilulce podle svých slov „lezl po zdech a nemohl se dočkat, až bude ve škole a natropí tam co nejvíc škody“.
Měl i další zvláštní zvyk. Když byl ve stresu, narážel hlavou do zaparkovaných aut. Dělal to roky, než mu došlo, co to vlastně znamená. „To, že jsem narážel hlavou do aut, byl signál, že potřebuju pomoc,“ napsal později.
Jeho hlavní vášní se stal americký fotbal. Na střední škole byl úspěšný, sport mu šel stejně přirozeně jako jeho otci. Jenže už tehdy se ozvala i druhá rodinná tradice. Ze střední školy Benson ho vyhodili, protože si před tréninkem schovával pivo a popíjel ho přímo během tréninku.
I tak maturitu v roce 1959 dokončil a díky fotbalu získal stipendium na Arizonské státní univerzitě. Vydrželo mu jeden semestr. Pak vystřídal několik dalších vysokých škol. Na jedné z nich hrál fotbal, basketbal i baseball, ale studijní výsledky byly tak špatné, že titul nikdy nezískal.
Pak přišel průšvih, který mu mohl zničit celý život. Na začátku šedesátých let byl zatčen za prodej padělaných dokumentů – podle většiny zdrojů šlo o falešné povolávací karty, díky kterým si mladíci mohli například kupovat alkohol. Soud mu vyměřil pokutu 75 tisíc dolarů a trest odnětí svobody na desítky let. Trest byl nakonec podmíněně odložen, takže do vězení nenastoupil.
Odsouzení pro trestný čin mělo ale jeden nečekaný důsledek. Nolte nemohl narukovat do armády a nikdy nebojoval ve Vietnamu. Přiznal, že se kvůli tomu dlouho cítil jako neúplný člověk. Syn muže, který se vrátil z války jako hrdina, nikdy nedostal příležitost dokázat, že na to má taky.
Herectví jako riziko
K herectví se dostal skoro náhodou. Studoval na Pasadena Playhouse a v herecké škole Stelly Adlerové v Los Angeles, pak jezdil po oblastních divadlech. Tři roky hrál v divadle Old Log v Minnesotě. Mezitím si přivydělával jako model. V roce 1972 se objevil v reklamě na barvu na vlasy, ze které se později stala kuriozita.
Proč zrovna herectví? Odpověď je typicky noltovská. „Herectví mě vždycky hodně lákalo, protože je to riskování. A to je něco, co mi nejde přirozeně,“ vysvětloval. „Herci riskují. A riskují kvůli vlastnímu zdravému rozumu.“
Divadlo miloval i kvůli tomu adrenalinu. „A pak se otevře opona, a když to dopadne dobře, premiéru si vůbec nepamatujete – je tam příliš mnoho adrenalinu.“
Zlom přišel v roce 1976. Televizní minisérie Bohatý muž, chudý muž z něj přes noc udělala hvězdu. Hrál v ní Toma Jordache, rváče z chudé rodiny, a vysloužil si nominaci na cenu Emmy. Ženy po celé Americe najednou znaly jméno blonďatého hromotluka s chraplavým hlasem.
Následovaly filmy jako Hlubina s Jacqueline Bissetovou, Kdo zastaví déšť nebo Severní Dallas 40, ve kterém si zahrál cynického fotbalistu. Tuhle roli znal z vlastní zkušenosti.
Kritici mu tehdy vyčítali dřevěný projev a říkali o něm, že je jen svalnatý hezounek. On sám si ale vybíral role podle sebe. Když mu nabízeli Supermana, kterého nakonec hrál Christopher Reeve, odradil producenty po svém. „Zchladil jsem je tím, že jsem řekl, že ho budu hrát jedině jako schizofrenika,“ smál se později. „To je sabotáž. Bylo by to hodně zvláštní hrát.“
48 hodin a psí žrádlo
V roce 1982 natočil s tehdy neznámým Eddiem Murphym akční komedii 48 hodin. Film se stal obrovským hitem a Nolte v roli drsného policajta Jacka Catese definitivně potvrdil, že patří mezi největší hvězdy Hollywoodu. O osm let později přišlo pokračování Dalších 48 hodin.
Jako herec šel ve svých metodách hodně daleko. Pro komedii Somrák z Beverly Hills z roku 1986, kde hrál bezdomovce, který se nastěhuje k bohaté rodině, prý jedl skutečné psí žrádlo. A když se později připravoval na roli narkomana ve filmu Dobrý zloděj, údajně si vzal opravdový heroin.
Na place byl pověstný svou nepředvídatelností. Herecká legenda Katharine Hepburnová, se kterou točil, mu jednou prý řekla, že už se válel opilý snad v každém příkopu ve městě. Nolte jí suše odpověděl: „Pár mi jich ještě zbývá.“
Vrchol kariéry přišel na začátku devadesátých let. V roce 1991 natočil s Barbrou Streisandovou drama Princ přílivu. Hrál v něm muže, který se u psychiatričky postupně vyrovnává s traumaty z dětství. Za tuhle roli získal Zlatý glóbus a svou první nominaci na Oscara.
Ve stejném roce se objevil ve slavném thrilleru Martina Scorseseho Mys hrůzy po boku Roberta De Nira. O rok později hrál ve filmu Lorenzův olej otce, který se zoufale snaží zachránit nemocného syna.
V roce 1992 ho pak časopis People vyhlásil nejvíc sexy mužem planety. Jeho reakce byla k nezaplacení. „Jste si jistí, že jste se nespletli? Já osobně bych volil Waltera Cronkita,“ odpověděl s odkazem na tehdy už postaršího legendárního televizního moderátora. Mimochodem, bylo mu tehdy jednapadesát. „To je dobrý věk na to být nejvíc sexy chlapem,“ poznamenal o mnoho let později.
Druhou nominaci na Oscara získal za drama Utrpení z konce devadesátých let a třetí, tentokrát za vedlejší roli, v roce 2011 za film Warrior. Zlatou sošku nakonec nikdy nevyhrál.
Právě Warrior pro něj byl nečekaně osobní. Hrál v něm bývalého alkoholika, otce dvou synů, který se snaží napravit, co v minulosti zničil. „Musel jsem vytáhnout staré démony,“ přiznal. Film podle něj fungoval jako očista – a to tak silná, že ho nedokázal dokoukat. „Nevydržel jsem to. Musel jsem odejít, když se ten starý chlap dostane do arény,“ popsal. „Nevypadá to hezky. Tak jsem musel ven.“
Na place se ale vždycky nevedlo jen dobře. S Julií Robertsovou se při natáčení komedie Zbožňuju trable z roku 1994 nepohodli natolik, že se o jejich sporu mluví dodnes. „Byla to částečně moje vina a trochu její,“ přiznal později smířlivě.
Fotka, kterou zná celý svět
Jenže za úspěchy se pořád táhl stín. Nolte pil od mládí. Na konci osmdesátých let s pitím přestal a téměř deset let vydržel. Pak se ale k alkoholu vrátil.
A 11. září 2002 přišel den, který ho proslavil úplně jinak, než by si přál. Policie ho zastavila v Malibu, protože podivně řídil. Testy prokázaly, že byl pod vlivem GHB, látky, kterou tehdy užíval jako doplněk ke cvičení. Místo setkání Anonymních alkoholiků, kam měl ten den jet, se prý vydal autem po pobřežní silnici.
Fotka z policejní stanice obletěla svět. Rozježené šedivé vlasy, havajská košile s květinovým vzorem, nepřítomný pohled. Dodnes se řadí mezi nejslavnější policejní snímky celebrit. Sám Nolte ji ve svých pamětech popsal s nečekaným humorem: vypadal prý jako chovanec blázince, který si vyšel za zábavou.
Tři dny po zatčení se nechal přijmout na odvykací kliniku v Connecticutu. U soudu nehájil svou nevinu a dostal tři roky podmínky, povinnou protialkoholní a protidrogovou léčbu a namátkové testy. „Potřeboval jsem pomoc,“ napsal o tom období jednoduše.
Nolte nikdy nepředstíral, že je svatoušek. Svou pověst rebela si podle vlastních slov dokonce pěstoval. „Svou pověst jsem podporoval. Nikdy jsem nechtěl být nudný,“ přiznal. „Bylo lepší zlobit, než být hodný.“
Pozoruhodné je, jak upřímně dokázal mluvit i o své temné stránce. „Rozdíl mezi vrahem a mnou je jen v tom, že se rozhodnu to neudělat. Ale jsem toho schopný,“ řekl kdysi v rozhovoru. A jindy dodal: „Trocha chaosu kolem mě mě udržuje při smyslech.“
V roce 2018 vydal paměti s výmluvným názvem Rebel: Můj život za hranicemi. Popsal v nich otevřeně kokain, LSD, růstový hormon i GHB. A k jejich pravdivosti přidal vlastní varování: „Pořád lžu, takže něco z toho bude pravda a něco ne.“
Tři rozvody a mrtvá dcera
Soukromý život byl stejně bouřlivý jako ten veřejný. Poprvé se oženil v roce 1966 se Sheilou Pageovou, manželství vydrželo čtyři roky. V roce 1978 si vzal Sharyn Haddadovou, rozvedli se o pět let později.
Třetí manželkou se v roce 1984 stala bývalá modelka Rebecca Lingerová. Ještě předtím, v roce 1983, je zasáhla tragédie. Jejich dcera se narodila mrtvá. Nolte o té ztrátě veřejně skoro nikdy nemluvil.
O tři roky později, v roce 1986, se jim narodil syn Brawley. Manželé se v roce 1990 rozešli a o čtyři roky později rozvedli. Nolte tehdy rozchod popsal slovy, která zněla až nečekaně klidně: „Prostě to nefunguje, takovým tím klasickým otřepaným způsobem, kdy dva lidi v manželství žijí ve stejném domě.“ A dodal: „Jsme úplně kamarádi, komunikujeme a tak dál.“
Syn Brawley se jako desetiletý objevil ve filmu Výkupné, kde hrál unesené dítě Mela Gibsona. Herectví se ale nakonec věnoval jen krátce. Podle svého otce se později rozhodl studovat medicínu.
S ním chtěl Nolte všechno udělat jinak než jeho vlastní otec. Žádné mlčení, žádný odstup. „Se svým synem jsem šel opačnou cestou. Je to můj nejlepší přítel,“ řekl. Sám ale přiznal, že to možná přehnal. „Asi jsem to dotáhl příliš daleko.“ Okolí mu prý tehdy vyčítalo, že syna vede na zkaženou cestu. I tak na jejich vztah nedá dopustit. „Celý život máme blízký vztah,“ říká.
Druhé otcovství přišlo, když už to nikdo nečekal. V roce 2007, kdy mu bylo šestašedesát, se mu s jeho partnerkou, zpěvačkou a herečkou Clytie Laneovou, narodila dcera Sophie. Vzali se až o devět let později, v roce 2016.
Věkový rozdíl mezi otcem a dcerou je takový, že si z toho Nolte dělá legraci. „Stejně mi říká dědo,“ prozradil.
Otcovství v pozdním věku bere smrtelně vážně. „Být rodičem je moje nejdůležitější zodpovědnost,“ prohlásil. A o manželství řekl větu, která shrnuje jeho pohled na rodinu: „Na manželství není nejlepší manželství, ale děti.“
Rodičovství bere po svém. Nemyslí si, že by člověka mělo všechno minout. Sám si za nejcennější považuje to, že mu kdysi lidé kolem dovolili selhat. „Dovolili mi selhat. Dovolili mi, abych si natloukl,“ řekl. „Když selžete, máte šanci se poučit.“
V roce 2018 si s jedenáctiletou Sophií zahrál ve filmu Hlava plná medu. Ztvárnil v něm dědečka trpícího Alzheimerovou chorobou, Sophie hrála jeho vnučku. Roli znal z vlastní rodiny. Jeho babička žila v pozdním věku ve vlastním světě.
Sám se stárnutí nebojí. „Je mi skoro osmdesát a přirozeně přijímám, že budu zapomínat,“ řekl tehdy. „Zapomínám všechno. Ale není dobré se kvůli tomu rozčilovat nebo se stydět.“
Nick Nolte letos v únoru oslavil pětaosmdesáté narozeniny. Mladší generace ho zná třeba jako hlas laskavého Kuiila ze seriálu Mandalorian ze světa Star Wars. Pořád točí – v posledních letech se objevil například ve filmech Die My Love nebo Crime 101.
Do důchodu se nechystá. „Ne. To do své kategorie nepočítám,“ odpověděl na otázku, zda přemýšlí o konci kariéry. „Budu pracovat, dokud to půjde.“
https://www.ksl.com/article/46298659
https://www.saturdayeveningpost.com/2018/04/nolte/
https://www.aarp.org/entertainment/movies-for-grownups/nick-nolte-interview-2018/
https://www.kirkusreviews.com/book-reviews/nick-nolte/rebel-nolte/
https://www.gq.com/story/nick-nolte-interview
https://www.cbsnews.com/news/nick-nolte-reality-never-runs-smooth/
https://people.com/nick-nolte-life-in-photos-11901490
https://en.wikipedia.org/wiki/Nick_Nolte
