Vzbouřenci z Bounty unikli šibenici. Na ostrově se vraždili kvůli ženám a za 10 let žil jen jediný

Ráno 17. září 1814 se kapitáni Thomas Staines z fregaty Briton a Philip Pipon z fregaty Tagus nestačili divit. Pluli z Markéz do Chile a podle všech map měli kolem sebe jen prázdný oceán, jenže před nimi se z vody zvedal skalnatý ostrov. Jediný známý ostrov v okolí, Pitcairn, ležel podle admirálských map o tři stupně dál na západ a navíc měl být neobydlený. Tenhle neobydlený nebyl. Na svazích stály úhledné chýše a kolem nich políčka vyměřená tak pečlivě, jako by je zakládal evropský zahradník.

Pak uviděli, jak pár lidí sbíhá po srázu s kánoemi na ramenou a jak jedna loďka prolétá příbojem přímo k fregatám. Kapitáni čekali polonahé domorodce a nějakou cizí řeč. Místo toho se z kánoe ozvalo anglicky: „Hodíte nám teď lano?“ Na palubu vyskočil vysoký mladík a na otázku, kdo je, odpověděl, že se jmenuje Thursday October Christian a je synem Fletchera Christiana.

To jméno znal v britském námořnictvu každý. Fletcher Christian byl muž, který 28. dubna 1789 vedl vzpouru na královské lodi Bounty, vysadil kapitána Williama Blighe s osmnácti věrnými muži do malého člunu uprostřed oceánu a i s lodí zmizel. Pátrací výprava ho nenašla a v Anglii se o něm léta nevědělo nic jistého. A teď stál na palubě jeho syn.

Kapitán Pipon si mladíka podrobně popsal. Bylo mu kolem pětadvaceti let, měřil přes metr osmdesát, měl skoro černé vlasy a otevřenou, sympatickou tvář. Na sobě neměl nic kromě bederní roušky a slaměného klobouku ozdobeného černými kohoutími pery. „Rádi jsme v jeho dobrosrdečné tváři našli všechny rysy poctivého anglického obličeje,“ napsal Pipon. Jméno dostal podle toho, že se narodil ve čtvrtek v říjnu 1790. Otec prý chtěl, aby syn neměl žádné jméno, které by mu připomínalo Anglii. Mladík se kapitánům pochlubil i tím, že je ženatý. V šestnácti si vzal Terauru, o víc než deset let starší Tahiťanku, která na ostrov kdysi připlula jako družka vzbouřence Edwarda Younga. Na svatbu použili prsten po zesnulém Youngovi.

Čtvrtek Říjen a jeho kamarád George Young, syn dalšího vzbouřence, mluvili čistou a gramaticky správnou angličtinou. Když jim kapitán Staines dole v kajutě nabídl jídlo, oba vstali, jeden sepjal ruce a pronesl: „Za to, co nyní dostaneme, ať nás Pán učiní upřímně vděčnými.“ Námořníci, zvyklí spíš na kletby než na modlitby, zůstali stát s otevřenou pusou. Takhle si potomky pirátů rozhodně nepředstavovali! Pak mladíci uviděli na palubě krávu a nemohli se shodnout, jestli jde o obrovskou kozu, nebo o rohaté prase, protože jiná čtyřnohá zvířata v životě neviděli. Nejvíc je nadchl malý pes. „Ach, jaká je to hezká věcička! Vím, že je to pes, slyšel jsem o takovém zvířeti,“ zvolal George.

Kapitáni se přirozeně ptali, kde jsou jejich otcové. Mladíci je odkázali na starého muže na břehu, který se jmenuje John Adams. Byl to jediný muž z Bounty, který na ostrově zůstal naživu.

Po vzpouře se Christian s lodí nejdřív vrátil na Tahiti, kde vzbouřenci před tím strávili půl roku mezi neostýchavými ženami a v teple. Šestnáct z nich tam zůstalo (většinu později pochytala britská loď a tři skončili na šibenici). Christian věděl, že na Tahiti dřív nebo později připluje trestná výprava, a hledal úkryt, kde je nikdo nenajde. S ním odplulo dalších osm vzbouřenců, šest polynéských mužů, dvanáct žen a jedna malá holčička.

V lodní knihovně našel Christian zmínku o ostrůvku, který v roce 1767 zahlédl britský kapitán Carteret a pojmenoval ho po mladém kadetovi, jenž ho uviděl jako první. Pitcairn byl v mapách zakreslený špatně, ležel stranou všech obchodních tras a byl tak malý, že by ho skoro nikdo nehledal. Měří 4,6 kilometru čtverečního, je tedy menší než pražská městská část Praha 1, a od Tahiti ho dělí přes dva tisíce kilometrů, zhruba jako Prahu od Lisabonu. Ze všech stran ho obklopují útesy, o které se tříští příboj, a přistát se dá jen na jednom místě. Pro uprchlíky před šibenicí to byl ideální ráj (aspoň na papíře).

V polovině ledna 1790 Bounty doplula k ostrovu. Muži vyložili všechno, co mohli: nářadí, zbraně, plachty, prasata, kozy, slepice i sazenice z Tahiti. Malé dítě prý přenesli na břeh v sudu, protože přistání mezi skalami bylo životu nebezpečné. A 23. ledna loď zapálili. Podle Adamse to nařídil Christian, aby nikdo nemohl utéct a aby kolem plující loď neuviděla stěžně. Tahiťanka Jenny, která na ostrově žila, to ale po letech vyprávěla jinak. „Fletcher Christian chtěl loď zachovat, ale Matt řekl: Ne, objeví nás. Tak ji spálili,“ zaznamenal její slova novinář v Sydney (Mattem myslela vzbouřence Matthewa Quintala).

Ne všichni se s tím smířili. Dcera vzbouřence Johna Millse ještě jako stará žena vyprávěla, jak otec nad hořící lodí truchlil, protože se v ní chtěl jednou vrátit do Anglie, i kdyby ho to stálo život. Dnes je 23. leden na Pitcairnu svátek, takzvaný Bounty Day. Ostrované každý rok zapálí na pobřeží zmenšený model lodi.

Prvních pár týdnů bydleli v jeskyních a ve stanech z plachtoviny a postupně stavěli chýše. Brzy zjistili, že nejsou první: v lese našli zbytky kamenných soch, skalní kresby a lidské lebky po dávných polynéských obyvatelích, kteří ostrov kdysi opustili nebo vymřeli. Nikdo je ale nepřepadl, a tak si vzbouřenci postupně zvykli na pocit bezpečí.

Ostrov rozdělili na devět dílů, pro každého vzbouřence jeden. Šest polynéských mužů, které s sebou přivezli a z nichž někteří podle pozdějších zpráv na Bounty nastoupili spíš proti své vůli, nedostalo nic. Z přátel se brzy stali sluhové a pak skoro otroci, kteří obdělávali cizí půdu, nosili vodu a dřevo a stavěli domy. Christian si mezitím na hřebeni nad osadou připravil jeskyni se zásobami jídla a střeliva. Kdyby přece jen připlula válečná loď, chtěl se v ní bránit do posledního náboje.

Asi dva roky panoval na ostrově křehký klid. Pak zemřela manželka vzbouřence Johna Williamse. Podle Adamse spadla ze skály, když šplhala po útesech pro ptačí vejce (byla to tehdy běžná a smrtelně nebezpečná práce), podle Jenny ji zabila nemoc. Williams chtěl jinou ženu a hrozil, že jinak odpluje v jednom z člunů. Byl dobrý kovář, a tak mu ostatní vyšli vstříc. Podle Jenny vzali tři ženy, které patřily polynéským mužům, a hodili o ně los. Padl na Toofaiti, manželku Raiatejce jménem Tararo. „Tararo plakal, když se se ženou loučil,“ vyprávěla Jenny.

Polynésané začali plánovat pomstu, jenže ženy, které už žily s Angličany, spiknutí prozradily. Zpívaly přitom píseň, jejíž slova si ostrované pamatovali ještě o sto let později: „Proč černý muž brousí sekeru? Aby zabil bílého muže.“ Tarara a jeho druha Ohera pak zabili, podle Adamse dokonce jejich vlastní krajané, kterým bílí slíbili milost. Další z mužů, Timiti, prý uprchl a skrýval se na jižním pobřeží. Dva krajané za ním přišli s jídlem, nabídli mu, že mu pomohou, a když jim uvěřil, zabili ho.

Na zbylé Polynésany se pak sneslo ještě víc ran a ponižování, hlavně od Quintala a od skotského námořníka Williama McCoye, nejhorších mužů celé posádky. V září 1793, když ženy odešly do hor pro ptáky a Angličané pracovali každý na svém políčku, sáhli čtyři polynéští muži po mušketách. Nejdřív zastřelili Williamse. Pak Christiana, který podle Jenny pracoval u jezírka vedle domu své těhotné ženy Mauatuy. John Mills věřil svému tahitskému příteli až do poslední chvíle a ten ho zabil. Isaaca Martina a Williama Browna ubili palicí.

Adamse kulka zasáhla a utíkal ke skalám, odkud chtěl skočit do moře. Útočníci mu ale posunky dali najevo, že už mu neublíží, a odvedli ho do jednoho z domů. Edwarda Younga, kterého měly ženy rády, ukryly v domě. McCoy a Quintal utekli do hor. „Byl to den osvobození pro černé, kteří se stali pány ostrova, a ponížení a odplaty pro bílé,“ zapsal si později kapitán Beechey z Adamsova vyprávění. Z devíti vzbouřenců zbyli za jediné odpoledne čtyři.

Vítězové se ale okamžitě začali hádat, komu připadnou vdovy po zabitých Angličanech. Manarii po pití čerstvě vypálené kořalky zastřelil svého druha Teimuu a ženy s Angličany pak zabily Manariiho. Mladičkého Niaua zastřelil Young. Posledního z Polynésanů, Tubuaiana Titahitiho, přilákala Jenny jako návnadu do svého lůžka a Youngova družka Teraura ho tam zabila sekerou (ano, ta samá Teraura, která se později provdala za Čtvrtka Října). Ženy se mstily za své muže.

Během několika týdnů nezůstal na ostrově naživu jediný z šesti polynéských mužů. Zbyli čtyři vzbouřenci, deset žen a hrstka malých dětí. Ráj na konci světa se změnil v místo, kde nikdo nevěděl, jestli se ráno probudí.

Ženy podle tahitského zvyku nosily s sebou lebky svých mrtvých mužů. Jenny nosila lebku Johna Williamse, protože hlava jejího vlastního muže Martina byla příliš rozbitá. Young chtěl ostatky pohřbít a Jenny jako první odmítla. Ženy, které mezitím přišly o muže, děti i iluze, se vzbouřily proti zbylým mužům a chtěly odplout zpátky na Tahiti. Young jim nakonec slíbil, že jim postaví loď, a Jenny na ni rozebrala vlastní dům, aby bylo dost dřeva.

Loď se ale hned na vodě převrhla. Podle Jenny ji muži schválně poškodili, protože o ženy přijít nechtěli. Potomci vzbouřenců si o sto let později vyprávěli jinou verzi: ženy si prý potajmu stloukly vor, vypluly kousek za příboj, ale pak jim došla odvaha a vrátily se. Ať tak či onak, z ostrova se odejít nedalo.

McCoy kdysi pracoval ve skotské pálenici, a tak začal zkoušet, jestli by se nedalo něco vypálit z kořene rostliny ti, která na ostrově rostla. Pokus se mu nakonec až příliš povedl. Quintal předělal svou konvici na destilační přístroj a oba muži pak byli skoro pořád opilí. Mezi potomky vzbouřenců se tradovalo, že Quintal jednou ukousl své ženě ucho, protože nachytala málo ryb.

McCoye pití dohnalo k záchvatům deliria. V roce 1798 si podle vyprávění ostrovanů přivázal k tělu kámen a skočil ze skal do moře. Jeho tělo našla na pobřeží malá Adamsova dcerka. Adams prý tenkrát přísahal, že už nikdy nevezme alkohol do úst, a slib podle kapitána Beecheyho dodržel až do smrti.

O rok později spadla ze skály při sběru vajec i Quintalova žena. Quintal, kterému nestačilo, kolik krve už kvůli cizím ženám na ostrově teklo, si vzal do hlavy, že chce manželku jednoho ze dvou zbylých druhů. Odmítli, a tak se je pokusil zabít. Napoprvé se mu to nepovedlo, ale veřejně přísahal, že to brzy zkusí znovu.

Adams a Young usoudili, že dokud bude Quintal naživu, nebudou mít klid. Jednoho dne, když byl v Adamsově domě, ho přepadli a podle Beecheyho ho „skolili sekerou jako vola“. Všechno viděla osmiletá dcera Johna Millse. Dožila se třiadevadesáti let a ještě jako stará žena vyprávěla, jak se ženy a děti děsily zakrvácených stěn.

Z patnácti mužů, kteří v roce 1790 vystoupili na břeh, zůstali dva. Edward Young byl vzdělaný a z vraku se zachovala lodní Bible a modlitební kniha. Young z nich začal předčítat a oba muži zavedli ranní a večerní modlitby a nedělní bohoslužby a začali učit děti, kterých bylo už kolem dvaceti. Young ale dlouho nežil. Trpěl astmatem a na Vánoce roku 1800 zemřel.

John Adams tak zůstal jako jediný dospělý muž na ostrově mezi necelou desítkou žen a hromadou dětí. Později vyprávěl, že ho k výchově dětí přivedl sen. Ať už to bylo jakkoli, bývalý námořník, který při vzpouře stál nad spoutaným kapitánem Blighem s nasazeným bajonetem, se stal učitelem, kazatelem a otcem celé osady. Děti ho opravdu oslovovaly „otče“.

Svět se o Pitcairnu dozvěděl až 6. února 1808, kdy u ostrova náhodou zastavila americká loď Topaz kapitána Mayhewa Folgera, který lovil tuleně. Folger strávil na ostrově jen deset hodin. Našel tam Angličana, který si říkal Alexander Smith (pod tímto jménem sloužil na Bounty), a kolem pětatřiceti lidí. Smith mu na památku daroval lodní chronometr Bounty. Vzácné hodiny, jeden z vůbec prvních přesných námořních chronometrů na světě, mu ale cestou zabavil španělský guvernér ostrova Juan Fernández. Po letech putování po soukromých rukou skončily v Británii a dnes je vystavuje Národní námořní muzeum v londýnském Greenwichi.

Folgerova zpráva dorazila na admiralitu v květnu 1809, ale Británie měla zrovna jiné starosti, válčila s Napoleonem. Na hrstku zapomenutých vzbouřenců někde v Tichomoří nikdo neměl čas, a tak pro ně nikdo nepřijel. A Jenny, která toužila vrátit se domů, prosila Folgera, ať ji vezme s sebou. Slíbil, že se za osm měsíců vrátí. Už se nikdy neukázal.

Když tedy v září 1814 připluly fregaty Briton a Tagus, byl to pro ostrovany šok. Adams sešel na pláž teprve ve chvíli, kdy viděl, že oba kapitáni přistáli sami a beze zbraní. Doprovázela ho stará, skoro slepá žena. Kapitánům tvrdil, že při vzpouře ležel nemocný v kajutě a k mušketě ho donutili, což podle pozdějších vyšetřování nebyla pravda. Pak se nabídl, že s nimi odpluje do Anglie před soud.

Kapitáni pak zjistili ještě jednu věc: o smrti Fletchera Christiana vyprávěl starý námořník každému návštěvníkovi trochu jinak. Jednou byl Christian zachmuřený tyran, jindy vždy veselý a laskavý muž. Folgerovi lidé zase slyšeli, že Christian zešílel a skočil ze skal. V Anglii se navíc šířila pověra, že se tajně vrátil domů a jeden bývalý důstojník Bounty ho prý zahlédl v ulicích Plymouthu.

Jenny se domů nakonec dostala v roce 1817 na americké lodi. Novinář, který ji potkal, si zapsal, že má ruce úplně ztvrdlé prací a mluví. Na paži měla vytetované iniciály A. S. a rok 1789. Udělal jí je Alexander Smith, tedy John Adams, ještě na Tahiti, když spolu chodili.

John Adams zemřel 5. března 1829. Hlavní osada na ostrově se po něm jmenuje Adamstown a jeho původní náhrobní kříž je dnes vystavený v námořním muzeu v Greenwichi, stejně jako chronometr, který kdysi daroval Folgerovi. Čtvrtek Říjen se nedožil vysokého věku. V roce 1831 se část ostrovanů na čas přestěhovala na Tahiti, kde podlehl epidemii. Na Pitcairnu dnes žije kolem čtyřiceti lidí a mnozí z nich nesou příjmení Christian nebo Young. Hollywood příběh zfilmoval třikrát. Ve Vzpouře na lodi Bounty z roku 1935 hrál Christiana Clark Gable, ve Vzpouře na Bounty z roku 1962 Marlon Brando a v Bounty z roku 1984 Mel Gibson. Ráj s tahitskými kráskami vypadá na plátně krásně. Ten skutečný na Pitcairnu vydržel asi dva roky.

https://historiamag.com/mutiny-on-the-bounty/

https://www.government.pn/history

https://www.library.puc.edu/pitcairn/pitcairn/history.shtml

https://whalesite.org/pitcairn/fatefulvoyage/pitcairn/pitcairnCSJenny.html

https://whalesite.org/pitcairn/fatefulvoyage/pitcairn/pitcairnCQR1815.html

https://www.history.com/this-day-in-history/april-28/mutiny-on-the-hms-bounty

https://archive.archaeology.org/9905/etc/bounty.html

https://navyhistory.au/from-time-to-time/

https://www.visitpitcairn.pn/the-pitkern-blog/bounty-day-2024

https://sever.rozhlas.cz/zapomenute-historie-zvrhlici-z-lodi-bounty-7888917