Článek
Do Turecka jsem letěla s přítelem po období, kdy jsme oba byli docela vyřízení, a přesně proto jsme vybrali all inclusive. Chtěli jsme dovolenou, kde nebude potřeba každý den přemýšlet, kam půjdeme na jídlo, kolik kde necháme peněz a jestli je vůbec něco poblíž. Představa byla jednoduchá: přiletíme, ubytujeme se a týden budeme fungovat bez většího plánování. Už po příjezdu mi ale začalo být jasné, že realita bude trochu jiná. V lobby bylo plno, čekalo se skoro na všechno a personál působil, jako by jel úplně nadoraz. Snažila jsem se to brát s rezervou, protože po cestě bývám unavená a protivná víc než obvykle. Říkala jsem si, že to jen teď hůř vnímám a že se hotel druhý den rozjede normálně.
Když klid začal mizet hned po ránu
Jenže hned ráno přišla první věc, která mě dost rozhodila. Po snídani jsme šli k bazénu a skoro všechna lehátka už byla zabraná ručníky, i když na nich nikdo neležel. Nejdřív jsem si myslela, že ti lidé jsou třeba jen ve vodě nebo si šli pro pití, ale bylo vidět, že je to prostě systém. Jedno lehátko vypadalo volně, tak jsem si na něj dala tašku, a za chvíli přišla paní, že je obsazené pro jejího manžela, který je prý jen na chvilku pryč. Nepříjemně jsme se kvůli tomu chytly, protože mně to přišlo absurdní a jí úplně normální. Nakonec jsme si sedli úplně bokem na dvě starší lehátka, která už byla dost opotřebovaná, a mně v tu chvíli došlo, že tady se bude všechno řešit hned od rána. Najednou to nebyla dovolená, ale takové tiché soupeření o místo.
V jídelně to fungovalo podobně, jen místo lehátek se čekalo na jídlo. Když něco doplnili, hlavně maso nebo něco, o co byl větší zájem, během pár vteřin se udělala fronta. Než jsem se dostala na řadu, často zbylo to, co tam leželo nejdéle. Jednou jsem si nesla oschlé kuře, které už bylo pod lampou bůhvíjak dlouho, a k tomu vlažné hranolky. Vzala jsem si to jen proto, že jsem měla hlad. Právě tehdy mě napadlo, že tohle je přesný opak toho pohodlí, kvůli kterému jsme si all inclusive kupovali. Od té chvíle mě začalo štvát skoro všechno. Ne snad proto, že by se stalo něco velkého, ale protože se ve mně usadil pocit, že za dost peněz dostávám hlavně přeplněný provoz, kde člověk musí být rychlý a ve správný čas na správném místě.
Zkoušeli jsme to po dobrém, ale moc to nepomohlo
Druhý den jsme si řekli, že jsme možná jen přišli pozdě a že když přijdeme dřív k bazénu i na oběd, bude to lepší. Tak jsme to zkusili, jenže se moc nezměnilo. Lehátka byla z velké části stejně předem obsazená a v jídelně se zase všechno točilo kolem toho, kdo kam doběhne dřív. Přítel pak navrhl, ať zajdeme na recepci a normálně se zeptáme, jestli se s tím dá něco dělat. Říkala jsem si, že třeba mají nějakou jinou část areálu, nebo aspoň uznají, že ten provoz je moc. Na recepci nám ale v podstatě jen řekli, že hotel je plně obsazený a že s tím nic moc neudělají, maximálně ať chodíme ještě dřív. To mě dorazilo asi nejvíc. Uvědomila jsem si, že místo odpočinku řeším, v kolik musím vstát, abych vůbec měla kde ležet a co si v klidu nabrat k jídlu. A přesně tomu jsme se chtěli vyhnout.
Abychom se z toho úplně nezbláznili, přestali jsme se upínat na to, že musíme využít hotel naplno, když už jsme si ho zaplatili. Začali jsme chodit víc ven a nesnažili se za každou cenu trávit den u bazénu nebo být na každém hotelovém obědě. Jeden den jsme šli k pobřeží a dali si oběd v malé restauraci mimo resort. Bylo tam normálně volno, nikdo nikam nespěchal, dostali jsme běžnou porci bez čekání a já jsem po dvou dnech konečně cítila klid. Zároveň mě štvalo, že za jídlo platíme ještě navíc, když už máme all inclusive. Jenže ten rozdíl v pohodě byl tak velký, že jsem to nakonec přestala řešit. Tím se ta dovolená aspoň trochu zachránila, i když už úplně jinak, než jsme si ji představovali. Nebyla bezstarostná, jen jsme si našli způsob, jak z ní vytěžit aspoň něco příjemného.
Poslední ráno jsem stála na balkoně a dívala se na lidi, kteří ještě před snídaní nosili ručníky na lehátka, aby si zabrali místo. A místo toho, abych si říkala, že je škoda odjíždět, jsem byla spíš ráda, že jedeme domů. V letadle mi došlo, že nejhorší na tom vlastně nebylo ani to jídlo. Nejhorší byl ten pocit, že člověk musí být pořád trochu ve střehu, jinak na něj nic nezbyde. U levnějšího all inclusive jsem si asi představovala něco, co v praxi často nefunguje: hodně lidí na menším prostoru a k tomu servis, který to prostě nepobere. Neříkám, že už bych do podobného hotelu nikdy nejela, ale příště bych vybírala opatrněji. Asi bych radši vzala menší hotel, nebo klidně dovolenou bez all inclusive, pokud by tam byl větší klid. Pro mě je nakonec mnohem důležitější atmosféra než to, že mám všechno oficiálně v ceně.
