Článek
K rodičům jsem tehdy jela vlakem sama, s taškou plnou dárků a s pocitem, že se mi život nějak rozpadá. S Davidem jsme byli po sérii hádek, on odjel s kamarády na hory a já jsem si nebyla jistá, jestli po Novém roce ještě budeme spolu. V hlavě jsem si přehrávala naše poslední rozhovory, kde jsme se spíš napadali než normálně bavili. Doma mě čekala klasika – máma, která řeší, jestli je dost cukroví a jestli je všechno načasované, a táta, který se tomu vyhýbá u televize. Já jsem se zase ocitla v roli „dcery na návštěvě“, co má být hodná, pomoct v kuchyni a moc nevyčnívat. Už první večer jsem cítila, že mě ten režim a předstírání, že je všechno v pořádku, spíš sevřelo, než uklidnilo.
Vánoce doma a první tajný únik
Druhý den jsem z nudy a z útěku před rodinným shonem začala víc držet v ruce mobil. Projížděla jsem sociální sítě jen tak, abych nemusela poslouchat, kdo zase nepřijde na štědrovečerní večeři a proč. Napsal mi Tomáš, bývalý spolužák ze střední, se kterým jsme si občas lajkovali fotky, ale roky jsme si opravdu nepsali. Viděl moje storíčko z náměstí a ptal se, jestli jsem vážně ve městě a jestli nezajdeme „jen na chvilku na kafe“. Přišlo mi to úplně nevinné. Říkala jsem si, že se prostě projdu, vypadnu z bytu a na chvíli budu někdo jiný než dcera v kuchyni. Rodičům jsem řekla, že jdu ven s holkama ze třídy, protože jsem předem věděla, jaké by kolem toho byly otázky.
Sešli jsme se v malé kavárně na náměstí, kde kdysi bývalo naše oblíbené místo po škole. Teď tam bylo všechno jiné, ale seděli jsme proti sobě a hrozně rychle jsme měli pocit, jako by se nic nezměnilo. Povídali jsme si o staré partě, o práci, o tom, kdo kde skončil, a pak i o vztazích. Já jsem mu řekla, že to s Davidem skřípe, on mluvil o dětech a o tom, že to doma nemá jednoduché. V jednu chvíli řekl, že mu vyhovuje být chvíli jen „Tomáš“, ne manžel a táta, a já jsem tomu úplně rozuměla. Měla jsem pocit, že mě někdo opravdu poslouchá, nehodnotí, nesrovnává. Když mě pak vezl autem domů, zastavil kousek stranou na klidnějším místě, v autě bylo ticho a nějak přirozeně se ke mně naklonil. Políbili jsme se. Věděla jsem, že je to špatně, že tohle není „jen kafe“, ale v tu chvíli jsem nechtěla, aby to skončilo.
Nevinné kafe, které se zvrtlo v poměr
Ten večer jsem mu napsala, že to byl „úlet“, a snažila se to shodit do legrace, jako kdybych potřebovala sama sebe uklidnit. Zároveň jsem ale pořád koukala na mobil a čekala, co odpoví. Napsal, že mě do ničeho tlačit nechce, ale že by se mnou rád ještě jednou jen tak mluvil. Zmínil, že má jedno odpoledne volný byt, protože žena s dětmi jedou k jejím rodičům, a že bychom měli klid. V hlavě jsem měla spoustu varovných myšlenek, ale navenek jsem si to omlouvala: „jen na chvíli na kafe, jen si popovídat“. O pár dní později jsem mámě řekla, že se jdu projít, abychom se nezačaly hádat kvůli mytí nádobí. On pro mě přijel autem. V jeho bytě to šlo až směšně rychle. Pusa, doteky, pak už nebyla žádná mezera na rozmyšlení. Skončili jsme v posteli. Cestou zpátky jsem seděla v autě a cítila, že jsem překročila hranici, kterou už nejde úplně vzít zpátky, i kdybych o tom nikdy nikomu neřekla.
Zbytek Vánoc jsem fungovala navenek normálně. Zdobila jsem stůl, objížděla s rodiči návštěvy, smála se na fotkách s bratranci. Mezitím jsem ale pořád kontrolovala mobil, čekala na jeho zprávy, řešila, kde si nenápadně dobít telefon, aby se nikdo neptal. Máma se mě ptala, s kým si pořád píšu, a já automaticky řekla, že s Davidem. Davidovi jsem zas do telefonu zlehčovala, jak moc se mi po něm nestýská, protože jsem měla v hlavě úplně někoho jiného. Bylo děsivě snadné lhát lidem, které mám ráda, a zároveň mít pocit, že žiju jakýsi druhý, utajený život. Celé to trvalo jen pár dní, ale působilo to intenzivněji než cokoliv, co jsem tehdy zažívala doma.
Dvojí život mezi cukrovím a výčitkami
Po Vánocích jsem sbalila věci, sedla do vlaku zpátky do Prahy a navenek se tvářila, jako by se nic nestalo. Davidovi jsem vyprávěla historky o rodinných scénách, o mámině stresu, o tátovi, co zase usnul u pohádek. O Tomášovi ani slovo. On mi ještě nějakou dobu psal, jestli se neuvidíme, až zase přijedu, jestli si aspoň nezajdeme na to kafe. Postupně jsem to začala ukončovat, opakovala jsem, že to byl „jen vánoční úlet“ a že by bylo lepší to nekomplikovat. Rozhodnutí to neříct nikomu přišlo úplně automaticky, ani jsem o tom nepřemýšlela. Měla jsem pocit, že když budu mlčet, aspoň něco zachráním, i když jsem to už vlastně dávno pokazila. S Davidem jsme to po Vánocích ještě pár měsíců dávali dohromady, jezdili jsme na víkendy, snažili se být na sebe hodnější, ale napětí nezmizelo. Nakonec jsme se rozešli z jiných oficiálních důvodů, ale já jsem v sobě zároveň měla i tohle.
Dnes, s odstupem několika let a v úplně jiném vztahu, si na ty Vánoce vzpomenu pokaždé, když přijedu k rodičům a projdu kolem té kavárny nebo kolem místa, kde mě tehdy vysadil. Tajemství pořád nosím v sobě. Nevrací se mi to každý den, spíš občas, hlavně kolem svátků, kdy se zase všichni snaží tvářit, že je všechno v pořádku, a já si víc uvědomuju, jak se v tom chovám já. Vím, že to, co se mezi mnou a Tomášem stalo, nebylo jen o sexu. Bylo to hlavně o tom, jak strašně jsem tehdy potřebovala utéct z toho, jaká jsem měla být – partnerka, co věčně něco řeší, a dcera, co má být vděčná a klidná. Zároveň mě dodnes děsí, jak snadno a rychle se to celé stalo během úplně obyčejných Vánoc. Nutí mě to přemýšlet, kde mám dnes svoje hranice a jak včas poznat, že je potřeba něco změnit dřív, než je začnu překračovat potají.
