Článek
Pár dní před Štědrým dnem sedím večer u stolu, kolem rozházený balicí papír a provázky a u ucha mobil. S mámou potřetí během týdne řešíme to samé: kdy přesně přijedeme, kdo přiveze salát, kdo jaké cukroví. Mluvím skoro automaticky, odpovídám „jo, to zvládnem“ a „jasně, to je v pohodě“, mluvím naučeným způsobem. Uvnitř ale necítím žádné velké těšení, spíš únavu a lehké sevření v žaludku. Vím, že kdybych to nahlas řekla, máma by měla pocit, že se mi nechce přijet, a to nechci. Tak si v duchu řeknu, že to zase nějak zvládnu, odvedu si svůj díl a pak bude na chvíli klid.
Štědrý den jako každoroční performance
Na Štědrý den dopoledne sedíme s partnerem a malým synem v tramvaji, obložení taškami s dárky a krabicemi s cukrovím. V hlavě projíždím seznam: kapr, salát, dárky, fotky, aby měla máma radost, že máme „hezky zdokumentováno“. Partner se na mě podívá a jen řekne: „Hele, nějak bude.“ Přikývnu, ale vím, že to „nějak“ znamená zase stejný průběh jako každý rok. U rodičů na nás čeká stejná situace jako vždycky: máma v zástěře pobíhá mezi kuchyní a obývákem, táta sedí u televize, kde běží pohádka, kterou nikdo pořádně nesleduje. Automaticky si sundám kabát a mířím do kuchyně „pomoct“, protože přesně vím, že se to ode mě čeká.
V kuchyni se rozvine typická drobná hádka, kterou znám nazpaměť. Máma se rozčilí, že táta ještě nepřipravil stůl, že zase všechno dělá na poslední chvíli. Táta z obýváku zavolá něco ve stylu: „O Vánocích se přece nemá stresovat,“ ale podá to takovým tónem, že je jasné, že už je taky naštvaný. Chvíli je cítit napětí, partner se taktně stáhne za synem, aby se tomu vyhnul. Já mezi nimi balancuju, podávám mísu se salátem, uklidňuju mámu a snažím se to shodit větou: „Hlavně klid, jsou Vánoce.“ V tu chvíli mě ale zarazí, jak neupřímně to zní. Nikdo z nás klidný není, každý se chová podle svého obvyklého zvyku a snaží se zakrýt, jak je z toho celého nervózní.
Když rodinné role jedou na autopilota
Večer u stolu proběhne všechno přesně podle plánu. Rybí polévka, kapr, salát, k tomu obvyklé vtipy o kostech a tichá kontrola, jestli se všem jídlo líbí. Automaticky se ptám rodičů na práci, na zdraví, oni se ptají na dítě, na školku, na bydlení. Odpovídáme si, ale nestihneme se dostat k ničemu hlubšímu, pořád někdo vstává, něco dolévá, kontroluje troubu. Po večeři „zazvoní zvoneček“, rozsvítí se stromek a přesuneme se k dárkům. Syn trhá papír tak rychle, že ani nestíhám sledovat, co od koho dostává, jen zachytávám útržky vět typu „to je od tety“ a „ukaž, jak se ti to líbí“. Vnímám, jak se každý chová podle své obvyklé role: máma hostitelka, táta bavič, já vděčná dcera. Sedíme vedle sebe, ale mám pocit, že spolu jsme jen na oko.
Když všichni na chvíli odpadnou do gauče k pohádce, zůstanu v kuchyni sama u dřezu s hromadou nádobí. Z obýváku slyším koledy, unavený smích a další „to si pamatuju z dětství“. Najednou mi dochází, že z celého večera si sotva vybavím něco opravdu živého nebo spontánního. Všechno probíhalo stejně jako každý rok. Uvědomím si, že mě na Vánocích netrápí ani tak ten samotný stres, ale spíš tlak na to, aby všechno vypadalo „jako kdysi“. Jenže naše životy už jsou úplně jinde. Rodiče stárnou, já mám vlastní rodinu, jiné tempo, jiné potřeby. A místo abychom to přiznali, držíme se zažitých rituálů, místo abychom mluvili o tom, že se všechno mění.
Jak si dovolujeme měnit zaběhlé Vánoce
Druhý den ráno sedíme s mámou samy v kuchyni u kávy. Táta ještě spí, partner se synem si hrají v pokoji. Najednou je nějak víc ticha, žádné „musíme“ a „nesmíme“, žádné pobíhání kolem trouby. Opatrně nadhodím, že mě ty přípravy každý rok strašně vyčerpávají a že bych příště radši míň chodů a víc času jen na povídání. Čekám, že se urazí, že to vezme jako kritiku. Místo toho trochu rezignovaně, ale i s úlevou řekne, že jí to vlastně taky leze na nervy, jen má strach, že bychom bez toho „neměli žádné pořádné Vánoce“. V tu chvíli si uvědomím, že ten tlak neprožíváme každá zvlášť, ale že obě sdílíme stejnou představu, kterou jsme si společně vytvořily.
Cestou domů v tramvaji koukám na lidi s igelitkami a zbytky balicích papírů v rukou a v hlavě si přehrávám celý včerejšek. Dochází mi, jak pevně držíme představu „správných“ českých Vánoc, i když nám často přináší víc napětí než radosti. Místo abychom je přizpůsobili tomu, jací jsme teď, nutí nás to chovat se podle dávno neaktuálních rolí. V duchu si řeknu, že příští rok zkusím něco změnit. Domluvit se s mámou na jednodušším jídle, vynechat část honičky, nesnažit se vracet do dětství jen přes dekorace a cukroví. Jen to vědomí, že nemusím naši rodinnou verzi Vánoc do nekonečna opakovat beze změny, mi v tu chvíli přinese větší klid než celý sváteční večer.
