Článek
Klasické všední ráno. V hlavě mám jen to, abych stihla tramvaj a vzala s sebou pytel s odpadky, ať se k tomu večer už nemusím dokopávat. Bydlíme s partnerem v nájmu v menším činžáku, kde se s lidmi ve vchodu známe spíš od vidění než jménem. Občas si řekneme „dobrý den“ na chodbě, ale tím to končí. U dveří si všimnu schránek a napadne mě, že je zkontroluju, když už jdu kolem. Odemknu, podívám se dovnitř a zase nic. Prázdno jako obvykle. Vzdychnu si, protože na vyúčtování a dopis z pojišťovny čekám už týdny a pořád nic.
Co leželo u popelnic za domem
Vyjdu ven, obejdu barák dozadu k popelnicím. Je tam klasický nepořádek, rozfoukané sáčky, něco rozsypaného kolem, trochu to páchne. Hodím svůj pytel do kontejneru a už se chystám jít pryč, když koutkem oka zahlédnu na horní hraně kontejneru bílé obálky. Vypadají čistě, žádná mokrá špína, skoro jako by je tam někdo položil před chvílí. Jedna má barevný pruh a logo banky, to mě zaujme. Nakloním se blíž a když se na to podívám, dojde mi, že na té obálce je moje jméno a naše adresa.
Chvíli jen stojím a dívám se, jestli se mi to nezdá. Pak ty obálky opatrně vytáhnu nahoru. Mám od toho špinavé ruce, ale v tu chvíli je mi to úplně jedno. Vidím, že obálky jsou roztržené, vnitřek chybí. Zůstaly jen kusy s mým jménem a razítkem pošty z minulého týdne. Dojde mi, že jsem tyhle dopisy nikdy v ruce neměla, ve schránce nebyly. Takže je někdo musel vytáhnout ze schránky a pak je prostě vyhodil. Udělá se mi úzko, jedna obálka je jasně od banky a druhá vypadá úředně, ale z hlavičky zůstal jen kus, podle kterého nepoznám, co přesně to bylo.
Když zjistíte, že nejste sami
Vezmu ty zbytky domů, rovnou mířím do koupelny a pořádně si umyju ruce. Pak si sednu ke stolu a rozložím obálky před sebe, jako bych z nich ještě něco mohla vyčíst. Ale není tam nic, jen moje jméno a utržené kousky, které mi nic neřeknou. Začnu v hlavě přehrávat poslední týdny, jestli jsem si dopisy nemohla vyndat a pak je někam založit. Jenže vím, že schránku kontroluju skoro denně, právě kvůli těm čekaným zásilkám. Partnerovi ukazuju ty zbytky a cítím zvláštní směs vzteku, studu a bezmoci. Představa, že někdo cizí stojí u naší schránky, přehrabuje se v ní a čte si moje věci, je mi dost nepříjemná. Partner jen pokrčí rameny a říká: „Zkus se zeptat sousedů, třeba se to neděje jen tobě.“
Odpoledne se tak odhodlám a zazvoním u pár bytů. Začnu u paní z přízemí, se kterou se občas potkám na chodbě. Vysvětlím jí, co se mi stalo, a ona ani nevypadá překvapeně. Jen mávne rukou a řekne něco jako: „Ale jo, tady pošta mizí už dlouho.“ Vypráví mi, že jí zmizelo několik dopisů a že si důležité věci nechává posílat k dceři, protože se prostě bojí, že tady to nedojde. V tu chvíli mi dojde, že to asi není jednorázový omyl. Další sousedka z vyššího patra mi mezi dveřmi potichu naznačí, že má podezření na jednoho konkrétního obyvatele domu. Prý ho párkrát viděla, jak postává u schránek a „přerovnává“ poštu, ale nic konkrétního v ruce nemá, jen pocit. Odcházím domů s tím, že tohle se tu děje delší dobu a všichni to tak nějak tuší, jen nikdo nic neřeší.
Jak se bránit mizící poště v domě
Ještě ten den zavolám na poštu. Popíšu jim, co jsem našla u popelnic, a ptám se, jestli s tím můžou něco dělat. Paní na druhém konci je zdvořilá, ale v podstatě mi jen řekne, že podle systému byly zásilky doručené do schránky a tím to pro ně končí. Pokud mám podezření na krádež, mám se obrátit na policii nebo na výbor domu. Zavěsím a přemýšlím, jestli má smysl hned volat policii, když nemám žádné jméno ani důkaz, jen roztrhané obálky z kontejneru. Nakonec si říkám, že si to nechám jako krajní možnost. V hlavě si promítám, co vůbec můžu sama udělat.
První krok, který udělám, je, že zkontroluju zámek na schránce. Je starý, klíč se v něm občas zasekne, takže si ho nechám vyměnit za nový, který líp drží. Na schránku si dám novou, čitelnou jmenovku, ať nemá nikdo záminku tvrdit, že se spletl. Volám majiteli bytu, všechno mu vysvětlím a poprosím ho, jestli by to mohl probrat s ostatními vlastníky, třeba na domovní schůzi. S několika sousedy, které potkám, se domluvíme, že si budeme víc všímat, kdo se motá u vchodu a u schránek, a když uvidíme něco divného, řekneme si. Od té doby beru poštu a svoje soukromí mnohem vážněji. Co jde, si radši zařizuju elektronicky a důležité věci si nechávám posílat tak, aby neskončily v cizích rukou nebo v popelnici za domem.
