Článek
Do té restaurace jsem šla v podstatě omylem hrdě. Byla kousek od kanceláře, párkrát jsem šla kolem a říkala si, že to vypadá jako fajn místo. Po práci jsme obě s kamarádkou vypadaly, jako bychom právě dokončily maraton, a jediné, na co jsme se těšily, bylo sednout si, v klidu se najíst a chvíli nemuset řešit nic ani nikoho. Usadili nás ke stolu, který byl zrovna volný. Číšník sotva procedil pozdrav a jídelní lístky nám spíš hodil na stůl, než položil. Podívaly jsme se s kamarádkou po sobě, takovým tím pohledem „co to jako je“, ale nahlas jsme nic neřekly. V duchu jsem si to omluvila, že má asi náročnou směnu, a nalila nám vodu z karafy, která stála na stole. Rozhodla jsem se, že si tím nechci kazit večer.
Čekání, které začalo měnit náladu večera
Jenže pak jsme začaly čekat. A čekaly jsme docela dlouho. Po chvíli jsem se podívala na mobil a zjistila, že už to bude tak dvacet minut, co jsme si sedly, a pořád u nás nikdo nebyl. Mezitím kolem nás číšník několikrát prošel, obsloužil stoly, které přišly po nás, nosil nápoje, talíře, u jiných hostů se zastavoval. Měla jsem čím dál větší hlad a zároveň mě začínalo svírat, že jsem tohle místo vybrala já a kamarádka kvůli tomu sedí a čeká. Nakonec jsem ho musela skoro zastavit v pohybu, docela nahlas na něj zavolat, aby si nás vůbec všiml. Podíval se na nás otráveně, bez jakékoliv omluvy, vytáhl blok a tónem „tak co to bude“ si naši objednávku odškrtl. V tu chvíli jsem už trochu tušila, jakým směrem se ten večer asi vydá.
Když nám přinesl jídlo, bylo jasné, že to nebude lepší. Kamarádce dal úplně jinou přílohu, než si objednala, a moje jídlo bylo na okrajích vyloženě studené, jako kdyby stálo někde bokem. Chvíli jsem zvažovala, jestli to vůbec řešit, protože jsem ten typ, co radši skousne nepohodlí, než aby dělal problémy. Nakonec jsem mu ale klidně a slušně řekla, že kamarádka chtěla jinou přílohu a jestli se to třeba nespletlo v kuchyni. On protočil oči a stylem „tak jste si to objednaly“ dal najevo, že podle něj je chyba na naší straně. Nebylo tam ani náznaku omluvy nebo snahy to nějak odlehčit. Vzal jen talíř kamarádce a odnesl ho pryč. V tu chvíli jsem se začala cítit jako problémový host, přestože jsme se celou dobu chovaly mile a slušně. Když jí talíř přinesl zpátky se správnou přílohou, zase nic neřekl, jen ho položil na stůl a zmizel.
Večer, kdy se z vnitřního rozhodování stalo otevřené gesto
Zbytek jídla jsme dojedly v takové zvláštní atmosféře. Obě jsme byly zklamané, ale ani jedna z nás nechtěla vyvolávat další konflikt a úplně si tím zničit večer. Objednaly jsme si nakonec i kafe, když už jsme tam seděly, ale zase se opakoval podobný scénář. Dlouhé čekání, nikdo si nás nevšímal, a přitom jsem viděla, jak po číšníkovi koukají i jiní hosté. Působilo to, jako kdyby si jel svůj vlastní svět, v němž jsou hosté spíš překážka. V hlavě se mi začala rodit myšlenka, že jestli někdy existuje situace, kdy je úplně v pořádku nenechat dýško, tak je to asi přesně tahle. Zatím to ale bylo jen v rovině vnitřního rozhodování, navenek jsem se chovala normálně.
Když jsem pak požádala o účet, trvalo zase dobrých deset minut, než nám ho donesl. V té chvíli už jsem byla unavená nejen fyzicky, ale i z celé té interakce. Položil účet na stůl a úplně samozřejmě k tomu dodal něco jako: „Spropitné není v ceně, standard je tak deset procent.“ Řekl to tónem, jako by šlo o něco, co se prostě dělá, skoro povinnost, ne o dobrovolné ocenění služby. V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně míchá vztek s pocitem bezmoci. Celý večer za nic, jídlo nic moc, přístup mizerný, a přesto je na konci automatický nárok na dýško. Rozhodla jsem se, že mu prostě zaplatím přesnou částku a nic navíc.
Moment, kdy jsem se rozhodla neuhnout
Šla jsem ke kase, vytáhla kartu a on mi otočil terminál s přednastavenou možností přidat spropitné. Já ale napsala jen částku z účtu, bez jediné koruny navíc. On se na displej podíval, zvedl obočí a nahlas, aby to slyšeli i lidé u baru a okolních stolů, se zeptal: „Jste si jistá, že chcete nechat nula korun?“ V tu chvíli jsem cítila, jak se na mě otočilo několik hlav. Nadechla jsem se a řekla, že ano, jsem si jistá, a že mu klidně řeknu, proč. Rozhodla jsem se, že tentokrát nebudu hrát, že je všechno v pohodě.
Klidným hlasem, i když uvnitř jsem se třásla, jsem mu vysvětlila, že jsme na objednávku čekaly skoro půl hodiny, jídlo bylo částečně studené, při reklamaci se tvářil, že jsme na obtíž, a na závěr ještě tlačí na „standard“ spropitného. Dodala jsem, že za tenhle typ servisu prostě dýško nedávám, a že to není o penězích, ale o přístupu. V koutku oka jsem zahlédla, jak u vedlejšího stolu někdo kývl hlavou a jedna paní se pousmála. Číšník zrudl, něco zamumlal, vzal účet a transakci dokončil. Já se vrátila ke stolu trochu rozklepaná, ale s podivnou úlevou. Měla jsem pocit, že jsem po dlouhé době konečně neudělala to obvyklé „nevadí, to je v pohodě“, když ve skutečnosti vůbec nebylo.
