Článek
Do kanceláře chodím většinou na půl osmou. Mám rád chvíli klidu, než se všichni nahrnou. Ten den jsem prošel kolem našeho open space a hned mi do očí trklo prázdné místo u Petrova stolu. V devět měl vést prezentaci pro klienta, a on nikde. V hlavě mi naskočilo to svoje „no jasně, typické“. Otevíral jsem notebook a už jsem byl v duchu naježený. Říkal jsem si, že dneska už mu to snad někdo řekne na rovinu, že takhle to prostě nejde.
Kancelářský hněv, který roste s každou minutou
Když se blížila osmá, začali jsme se o tom bavit s kolegyní naproti. Protočila oči a připomněla, jak minule přiběhl na poradu na poslední minutu a dělal, jako by nic. Přidali se další dva, všichni jsme si tak napůl vážně, napůl ironicky stěžovali. Měli jsme trochu pocit, že my ostatní to zvládáme, tak proč on ne. V duchu jsem cítil skoro úlevu, že tentokrát nejsem jediný, koho to štve. Jako by to, že se rozčilujeme společně, automaticky znamenalo, že máme pravdu.
V půl deváté přišla šéfová. Bylo vidět, že je pod tlakem, ale snažila se tvářit klidně. Zeptala se, kde je Petr, když má za půl hodiny prezentovat. Jen jsme pokrčili rameny, někdo řekl něco ve smyslu, že „asi zase zaspal“. Šéfová mu zkusila volat, telefon zvonil, zvonil a pak spadl do hlasové schránky. Napětí ještě stouplo. Začaly padat kousavější poznámky o profesionalitě a zodpovědnosti. V hlavě jsem si skládal větu, kterou mu pak řeknu. Něco ve stylu, že nejsme jeho náhradní budík a že by si mohl nastavit víc než jedno zvonění.
Jedna věta, která převrátí všechno naruby v kanceláři
Krátce po deváté se dveře konečně otevřely. Petr vešel dovnitř, bez saka, bledý a úplně rozhozený. Čekal jsem jeho obvyklý omluvný úsměv a nějakou rychlou výmluvu, ale nic takového nepřišlo. Jen tiše řekl „promiňte“ a položil tašku ke stolu. Šéfová na něj vyjela, že takhle to nejde, že měl aspoň napsat zprávu, když ví, že na něm stojí celá prezentace. Petr chvíli mlčel, rozhlédl se po nás, zhluboka se nadechl a pak klidným, ale třesoucím se hlasem řekl, že od šesti ráno seděl s manželkou na pohotovosti, protože začala silně krvácet v těhotenství a on ji tam nechtěl nechat samotnou.
V tu chvíli v kanceláři ztichlo. Přestalo dávat smysl všechno, co se tu předtím říkalo. Jen jsem tam seděl a v hlavě mi běželo, jak jsme ho před pár minutami pomlouvali a dělali si z něj terč a jak jsem si připravoval ty chytré poznámky. Hned jsem se za to styděl. Šéfová, která ještě před chvílí mluvila ostře, ztišila hlas a jen se zeptala, jestli je jeho žena v pořádku. Řekla mu, ať si klidně vezme volno a jede za ní. Petr řekl, že zatím neví, jak to dopadne, že ji teď vzali na oddělení a sama ho poslala do práce, protože by tam jen seděl v čekárně a nic by nezmohl. Dodal, že radši zůstane tady, aby na to nemusel pořád myslet.
Prezentaci jsme nakonec začali asi o dvacet minut později. Bylo jasné, že dnes nebude všechno perfektní, ale nějak jsme to společně dali dohromady. Dopoledne pokračovalo, ale atmosféra se změnila. Bylo méně vtípků a víc tichého ohledu. Když jsme dopracovávali podklady a ladili detaily, automaticky se kolem Petra motali další kolegové a nabízeli pomoc, aniž by o ni sám řekl. Měl jsem pocit, že se všichni snažíme aspoň trochu napravit, co se dělo ráno. Cestou do kuchyňky jsem se ho zeptal, jestli mu mám udělat kafe, a navrhl jsem, že za něj odpoledne klidně něco převezmu, kdyby potřeboval. Poděkoval a jen potichu řekl, že doufá, že to nějak dobře dopadne. V tu chvíli ve mně nezůstalo z ranního rozhořčení už vůbec nic, jen mi ho bylo lidsky líto.
Když jsem odpoledne odcházel z práce, přehrával jsem si v hlavě celé ráno. Uvědomil jsem si, jak rychle jsem ho zase hodil do škatulky „nespolehlivý kolega“, aniž bych věděl, co se děje. A jak snadno se k tomu ostatní přidali, protože to odpovídalo představě, kterou o něm máme. Nechci tím omlouvat jeho časté pozdní příchody, pořád je to problém. Ale něco se ve mně změnilo. Mám pocit, že hranice, kdy začnu někoho hodnotit, se mi posunula. Řekl jsem si, že příště, až někdo přijde pozdě nebo bude protivný, se nejdřív zkusím normálně zeptat, co se děje. A teprve potom si v duchu chystat nějaké poznámky, pokud vůbec budou potřeba.
