Článek
Na tuhle prohlídku jsem dorazila po práci, už docela vyřízená z celých týdnů hledání. Každej den jsem projížděla inzeráty, psala zprávy, domlouvala časy, přizpůsobovala tomu rozvrh. Tenhle byt vypadal podle fotek i ceny jako něco, co je ještě na hraně únosnosti, ale pořád reálný. Říkala jsem si, že by to mohlo konečně klapnout. U vchodu na mě čekal makléř, typickej usměvanej chlap, co má naučený fráze o „velkém zájmu“ a „skvělé dostupnosti centra“. Ve výtahu jsem přikyvovala a v hlavě si spíš představovala, jaký by to bylo konečně bydlet sama a nemuset se s nikým domlouvat, kdo vynese koš.
Byt, který vypadal slibně, než přišlo první varování
V bytě mě nejdřív trochu zaskočilo, že je menší, než vypadal na fotkách, ale to už znám. Stejně to pořád bylo lepší než některý temný díry, co jsem v poslední době viděla. Prošla jsem si pokoj, koukla z okna, zkusila, jak jdou zavřít dveře. Ptala jsem se na topení, jestli je tu slyšet tramvaj a jak často se tu střídají nájemníci. Makléř odpovídal bez zaváhání a všechno popisoval v co nejlepším světle, jak jsem čekala. I tak jsem z toho měla docela dobrej pocit a v duchu už řešila, kam by šla postel, jestli by se vešel pracovní stůl k oknu a jestli bych si sem mohla vůbec někoho pozvat na návštěvu.
V kuchyňce jsem pak otevřela horní skříňku, jen tak automaticky, abych viděla, kolik je tam místa. Z jedný poličky mi vypadl přeloženej papír. Zvedla jsem ho, rozložila a první, co jsem přečetla, byla věta: „Odešli jsme kvůli sousedovi z 3. patra.“ Na chvilku jsem se u čtení zarazila. Vypadalo to normálně, žádná výhrůžka, prostě papír. Ale ta věta se mi okamžitě zařízla do hlavy. Vteřinu jsem přemýšlela, jestli dělat, že jsem to nenašla, schovat to zpátky a tvářit se, že se nic nestalo. Jenže už jsem to viděla, už jsem věděla, a bylo mi jasný, že to z hlavy jen tak nedostanu. Tak jsem ten papír složila, vzala s sebou a tiše ho odnesla k makléři.
Soused z papírku náhle dostal konkrétní tvář
Podala jsem mu ho se slovy, že jsem to našla v kuchyňce. Chvilku na to koukal, pak se tak zvláštně pousmál a začal vysvětlovat, že předchozí nájemníci byli prý hodně přecitlivělí. Říkal, že jim vadilo, že soused z třetího patra kouří na chodbě a občas si večer pustí hlasitě televizi. Tvrdil, že to nebylo nic hroznýho, jen pár drobnejch konfliktů, který se podle něj zbytečně nafoukly. Poslouchala jsem ho, ale přišlo mi, že mluví strašně obecně a vyhýbá se konkrétním situacím. Něco jako když má někdo připravenej univerzální komentář a jen ho nasadí na cokoliv. V tu chvíli jsem už vnímala spíš ten zvláštní pocit v břiše než samotný slova.
Když jsme vycházeli z bytu na chodbu, z horního patra se najednou ozvalo dupání, rána dveří a dost sprostá nadávka, kterou bylo slyšet až k nám. S makléřem jsme se na sebe podívali a on to odbyl něčím ve smyslu, že tenhle dům je prostě hodně slyšet a že to tak bývá. Než jsem stihla něco říct, sešel dolů chlap kolem padesátky v teplákách, zamračenej, a prohodil něco jako: „Zase další zájemci, to se tu vystřídá lidí jak na nádraží.“ Nebylo to vyloženě na mě, ale ten tón byl tak nepříjemnej. V tu chvíli se mi přestalo chtít si cokoliv dál představovat. Jen jsem chtěla z toho baráku co nejdřív vypadnout.
Když rozhoduje pocit v žaludku víc než fotky a cena
Prohlídku jsme pak už jen rychle dojeli, bez dalších otázek. Makléř se ještě snažil mluvit o tom, že o byt je velký zájem a bude potřeba se rozhodnout ideálně do druhého dne. Přikývla jsem, spíš ze slušnosti, protože se mi nechtělo nic řešit před ním ani s vědomím, že ten soused je někde poblíž. Venku před domem jsem si sedla na lavičku, chvíli jen koukala na fasádu a snažila se sama sobě vysvětlit, že tohle by pro mě bylo na každej den. Ten chlap na chodbě, jeho komentáře, ten pocit staženýho žaludku vždycky, když bych slyšela bouchnout dveře. Najednou mi došlo, že i kdyby ten byt byl o něco levnější, stejně bych s tím měla problém.
V tramvaji cestou domů jsem si ještě jednou otevřela fotky bytu z inzerátu. Vypadalo to tam hezky, upraveně, všechno čistý, světlo, popisek zněl mile. Porovnávala jsem to s tím, jak mi je. Po pár zastávkách jsem otevřela zprávy a napsala makléři, že děkuju za prohlídku, ale že do toho nepůjdu, protože je to pro mě moc drahé. Byla to částečně pravda, ale hlavně to byla výmluva, aby nemusel řešit ten papírek a toho chlapa z chodby. Večer jsem to vyprávěla kamarádce a došlo mi, že příště se radši zeptám na sousedy dřív, než začnu v hlavě kreslit, kam dám postel a skříň. Protože nájem můžu nějak zkousnout, ale žít vedle někoho, z koho mám už při první větě sevřený žaludek, to prostě nechci.
