Článek
Několik týdnů jsme doma mluvili o tom, že bychom měli konečně vybrat dovolenou. Pořád se to ale odkládalo. Kdykoli jsem se zeptala, kam by chtěli jet, co by jim vyhovovalo a jestli chtějí hory, vodu nebo něco jiného, skončilo to u toho, že je ještě čas a že to nemusíme řešit hned. Jenže já jsem z těch lidí, kteří vědí, že když se čeká moc dlouho, zůstanou už jen dražší nebo horší možnosti. Nechtěla jsem pak na poslední chvíli brát něco jen proto, že už nic jiného nebude. Jednou večer jsem si proto sedla k počítači a začala hledat sama. Měla jsem před sebou jasné limity. Chtěla jsem, aby to bylo autem rozumně dostupné, aby se to vešlo do našeho rozpočtu a aby se tam daly podniknout i jednoduché výlety s dětmi.
Když bylo rozhodnuto, přišly první výhrady
Nakonec jsem vybrala menší penzion v horách. Nebylo to nic luxusního, ale přesně to odpovídalo tomu, co jsme si mohli dovolit. Měl snídaně, byl kousek od několika nenáročných tras a celkově mi to přišlo jako rozumný kompromis. Ukázala jsem to partnerovi a jeho reakce byla v podstatě taková, že je mu to jedno a hlavně ať už něco zamluvím. Vzala jsem to jako souhlas. Zaplatila jsem zálohu, začala se dívat po místech v okolí a snažila se vymyslet pár věcí, aby se tam děti nenudily a nebylo to celé jen o tom, že někde budeme sedět. Měla jsem spíš pocit úlevy, že je to konečně vyřešené, než že bych plánovala něco vysněného.
V den odjezdu jsem měla všechno připravené. Věci byly sbalené, jídlo na cestu nachystané, věděla jsem, kudy pojedeme. Jenže už v autě se začala nálada kazit. Partnerovi nevyhovovalo, že vyrážíme brzo ráno, děti řešily, jak dlouho cesta potrvá, a začalo se probírat i to, jestli tam vůbec bude pořádně wi-fi. Seděla jsem za volantem a byla jsem čím dál podrážděnější, i když jsem se to snažila nedávat moc najevo. Vnímala jsem to tak, že poslouchám kritiku něčeho, co předtím nikdo nechtěl řešit. Když byla možnost zapojit se do rozhodování, všichni byli v klidu. Jakmile už bylo rozhodnuto a zařízeno, najednou měl každý nějaký problém.
Na místě se ukázalo, co mě trápí nejvíc
Po příjezdu se ukázalo, že pokoj je menší, než působil na fotkách, a že nemá balkon. Nebylo to nic hrozného. Bylo to prostě obyčejné ubytování v ceně, kterou jsme si nastavili. Všechno bylo v pořádku a použitelné, jen ne takové, aby to na někoho udělalo dojem. Mě to nepřekvapilo, protože jsem přesně věděla, co jsem objednávala, ale ostatní to začali brát skoro jako zklamání. Ještě než jsme se stihli pořádně vybalit a vyjít ven, poslouchala jsem, že jsem měla vybrat něco lepšího. To mě zasáhlo víc, než bych asi čekala. Ne kvůli tomu pokoji, ale kvůli tomu, že jsem měla pocit, jako by se úplně zapomnělo, jak celý výběr probíhal a že ten rozpočet nevznikl jen v mojí hlavě.
Druhý den jsem chtěla náladu zlepšit, tak jsem nás vzala k jezeru a potom na krátkou trasu lesem, kterou jsem vybírala schválně tak, aby ji zvládly i děti. Nechtěla jsem nic náročného, spíš klidný den venku. Jenže u jezera bylo mnohem víc lidí, než jsem čekala, a když jsme pak šli pěšky, začalo být dost horko. Zase se objevovaly poznámky, že je to špatně vymyšlené, že je tam moc lidí, že je vedro a že jsme mohli dělat něco jiného. V tu chvíli jsem už měla pocit, že ať vyberu cokoli, vždycky se najde něco, co bude špatně. Přestala jsem řešit samotný program a mnohem víc jsem v sobě nesla ten pocit, že jsem za všechno odpovědná, ale bez skutečné podpory.
To podstatné zaznělo až večer
Večer už jsem to v sobě neudržela a řekla jsem nahlas, že mě mrzí, jak se k celé dovolené staví. Připomněla jsem, že když jsem se doma opakovaně ptala, co chtějí a kam chtějí jet, nikdo nic konkrétního neřekl. A teď, když jsem to celé zařídila, poslouchám výhrady skoro ke všemu. Nebyla to žádná velká scéna, spíš moment, kdy už jsem nedokázala dělat, že je všechno v pořádku. Napětí potom trochu polevilo. Partner uznal, že to nechal celé na mně a pak už jen kritizoval. Nezměnilo to všechno během minuty, ale aspoň se pojmenovalo to, co mě na tom celou dobu štvalo.
Do konce dovolené už neproběhly žádné větší hádky a zbytek dní byl v zásadě klidný. Přesto to ve mně zůstalo i po návratu domů. Došlo mi, že mě vlastně neštval ani ten penzion, ani to, že u jezera bylo víc lidí, než jsem čekala. Nejvíc mi vadilo, že jsem nesla všechnu zodpovědnost za rozhodnutí, organizaci i průběh, a nakonec jsem ještě schytala nespokojenost. Od té doby to mám v hlavě nastavené jinak. Příště budeme dovolenou plánovat spolu, i kdyby to mělo trvat déle. A pokud se do toho nikomu nebude chtít, tak to tentokrát opravdu nezařídím sama.
