Článek
Byla neděle dopoledne, manželka odjela k rodičům a v bytě bylo až nezvykle ticho. Seděl jsem v teplácích u kafe, bez zvláštních plánů, spíš takové líné dopoledne. Do toho se najednou ozval zvonek, tak naléhavě, že mě to skoro zvedlo ze židle. Za dveřmi stála naše starší sousedka z vedlejšího bytu, celá rozhozená, že jí nejede teplá voda. V domě mám pověst toho, co „něco spraví“, protože občas pomůžu s drobnostmi, když je potřeba. Chvíli jsem se bránil, že nejsem opravář a tomu zrovna moc nerozumím, ale bylo mi jí líto. Stála tam v županu, nervózní, tak jsem jí nakonec řekl, že se na to aspoň podívám.
Vešli jsme k ní do bytu a ona celou cestu povídala, že jí teplá nejede už od rána a bojí se, aby jí to někde nebouchlo nebo nespálilo pojistky. V koupelně jsem pustil kohoutek, tekla jen studená. Podíval jsem se na karmu, co tam má, jestli svítí kontrolka, jestli to vůbec zapíná. Zvenku to vypadalo v pořádku, nic neblikalo, nic nepískalo, nic nenasvědčovalo tomu, že je problém přímo v tom přístroji. Napadlo mě, že to může být někde „cestou“, třeba pojistka nebo něco v rozvodu. Řekl jsem jí, že zkusím nejdřív rozvodnou skříň na chodbě a kdyžtak i sklep, protože mám od společných prostor klíče. Správce mi je kdysi svěřil, když jsem mu pomáhal kolem sklepů.
Když dobrá pověst v domě začne být spíš přitěžující
Došel jsem si domů pro malou tašku s nářadím, ať nemusím běhat sem a tam. Na chodbě jsem odemkl skříň s pojistkami, chvíli jsem tam hledal, co kam vede, koukal na popisky, přepínače, jestli něco nevypadlo. Zrovna kolem šla jedna sousedka z vyššího patra, zastavila se jen na vteřinu, ale bylo vidět, jak si mě podezřívavě měří. V domovní skupině se poslední dny řešily vykradené sklepy a někdo tam psal o „podezřelém chlapovi s nářadím“, takže jsem věděl, že jsou lidi trochu napjatí. V tu chvíli mě ale nenapadlo, že by to se mnou někdo spojil. Skříň jsem zavřel, nic zvláštního jsem nenašel, a vrátil se zpátky k sousedce s tím, že zkusím ještě něco přímo u ní v koupelně.
V koupelně jsem klečel pod karmou, v ruce šroubovák, hlavu skoro zaraženou do poličky, protože tam bylo málo místa. Snažil jsem se aspoň zkontrolovat, jestli se něco neviklá nebo není ucpané. V tom se z chodby ozvalo šílené bouchání na dveře a křik, ale takový, že jsem nadskočil i přes hluk vody. Sousedka měla vypnuté naslouchátko, takže neslyšela vůbec nic, jen se mě ptala, co to bylo za ránu. Řekl jsem jí, že se asi někdo spletl, a šel ke dveřím. Jak jsem sáhl na kliku a pootočil s ní, dveře najednou letěly zpátky, jak do nich někdo z druhé strany strčil. Najednou přede mnou stáli policajti v neprůstřelných vestách a řvali na mě, ať dám ruce nahoru a couvnu.
Okamžik, kdy se ze souseda stane podezřelý
První vteřiny jsem vůbec nechápal, co se děje. V hlavě mi jelo, že možná někoho honí po baráku a já jim jen omylem otevřel. Jenže oni koukali přímo na mě a křičeli, ať si lehnu na zem, že jsem v bytě starší paní a mám nářadí, jak bylo v hlášení. Snažil jsem se něco říct, že jsem soused a že mě sem pozvala, ale byl jsem úplně vyjukaný. Než jsem se stihl pořádně nadechnout, jeden mi chytil ruku, zkroutil ji za záda a zacvakl mi pouta, druhý mě vytahoval na chodbu. Mezitím se objevily hlavy sousedů na mezipatrech, někteří v pyžamu, jiní už s mobilem v ruce. Bylo vidět, jak si něco šeptají a sledují, jak mě policajti vedou z cizího bytu v poutech. V tu chvíli jsem se cítil naprosto bezmocně a trapně zároveň.
Na chodbě mi policajti prohledali kapsy a tašku s nářadím, všechno systematicky vytahovali a ptali se, jak jsem se do bytu dostal a co tam dělám. Snažil jsem se mluvit klidně, i když mi srdce bušilo, a pořád jsem opakoval, že jsem soused a že mě paní sama poprosila, ať se jí podívám na teplou vodu. Vytáhli mi občanku, přes vysílačku si něco ověřovali a do zápisníku si psali moje údaje. Sousedka pořád stála v koupelně, nic neslyšela, než jí asi došlo, že se něco děje. Nasadila si naslouchátko a pomalu se došourala ke dveřím, opatrně vykoukla na chodbu a uviděla mě v poutech mezi policajty a kolem zvědavé sousedy.
Omyl je vysvětlený, ale pohledy sousedů zůstávají
Jak nás tak viděla na chodbě, zůstala stát a koukala úplně zmateně. Pak začala na policajty mluvit, že jsem její soused, že mě sama poprosila, abych jí šel spravit teplou vodu, a že jim vůbec neotevírala proto, že neslyšela zvonek ani bouchání. V tu chvíli mi došlo, že se to celé zvrtlo kvůli tomu, že je hluchá a neozvala se, někdo slyšel moje hrabání se ve skříni s pojistkami a vyhodnotil to jako vylupování staré paní. Policajti si ji ještě chvíli ověřovali, ale bylo vidět, že už jim začíná docházet, že jde o omyl. Sundali mi pouta, něco v duchu „musíte to chápat, jednáme podle oznámení“ zamumlali a začali se balit. Jenže ty pohledy sousedů zůstaly. Stál jsem tam s červenýma ušima, taška s nářadím roztažená na zemi, a cítil jsem se, jako bych byl přistižený u něčeho opravdu špatného.
Domů jsem šel se sklopenou hlavou, úplně rudý, a v hlavě mi pořád dokola běželo, co to vlastně bylo za absurditu. Na jednu stranu jsem chápal, že když někdo nahlásí podezření, policajti to prostě musí řešit. Na druhou stranu to pro mě byl hodně zvláštní pocit, ocitnout se během pár minut z role „soused, co pomůže“ v roli podezřelého, kterého vedou v poutech před celým barákem. Od té doby, kdykoli někdo v domovní skupině napíše, jestli by někdo nepřišel pomoct s nějakou drobností, tak si to vždycky hodně rozmýšlím. Ne proto, že bych už nikdy nechtěl nikomu pomoct, ale protože mám v sobě uložený ten obraz – chodba, policajti, sousedi za dveřmi a já s pouty na rukou kvůli tomu, že jsem vzal do ruky šroubovák.
