Článek
Když jsem odjela na dovolenou plná očekávání
Konečně přišel ten den. Kufry sbalené, hlava plná snů o odpočinku a moře na dosah ruky. V práci to poslední dny vřelo, ale na dovolenou jsem měla právo – objednané a schválené měsíce předtím. „Odpočiň si a vrať se nám v pohodě,“ popřála mi kolegyně Martina u kávy. Věřila jsem jí, i když ve vzduchu viselo zvláštní napětí.
Jak jsem si dovolila vypnout telefon
Letadlo odlétalo brzy ráno. Všechno běželo jak po másle a já, po dlouhé době, udělala jedno zásadní rozhodnutí. Úplně jsem vypnula služební mobil. Chtěla jsem aspoň na pár dní nebýt k dispozici, nikomu neradit, nečíst e-maily. Opojená klidem jsem poslouchala šumění vln a doufala, že přežijí týden beze mě.
První stín na obzoru – Divné zprávy od kolegů
Po dvou dnech jsem si slíbila aspoň mrknout na WhatsApp – prý jen pro jistotu. Čekala mě záplava zpráv od kolegů: „Ozvi se šéfovi, zuří… řeší nějaký průšvih.“ Mé srdce se sevřelo. Panika mi začala tepat v hlavě. Ale řekla jsem si – mám dovolenou, oni to musí zvládnout beze mě.
Návrat do reality – Ledová sprcha od nadřízeného
Když jsem se vrátila domů, čekal mě šok. V kanceláři už ležela obálka. Na stůl mi ji hodil šéf s ledovým pohledem: „Vrátila ses? To sis klidně mohla zůstat u moře. Takové zaměstnance my tu už nepotřebujeme.“ Nemohla jsem v první chvíli ani mluvit. Zalilo mě horko a v očích se mi zaleskly slzy.
Dialog plný nepochopení
„Vždyť jsem byla na schválené dovolené, nebyla jsem nemocná!“ vyhrkla jsem zoufale.
Šéf jen mávl rukou. „To je jedno. Musíme být flexibilní. Ve tvé pozici se tohle prostě nedělá.“
Zoufalství a ticho doma
Po cestě domů mi hlavou vířily desítky otázek. Co jsem udělala špatně? Opravdu už nestačí být poctivý, zodpovědný, pracovat do noci? Přes všechnu únavu jsem tuším poprvé v životě cítila čisté zoufalství. Doma bylo ticho. Manžel vrátil pusou polibek na tvář a zeptal se potichu: „Vyhodili tě kvůli telefonu?“ Jen jsem kývla. V krku jsem měla knedlík.
Přátelé nestačí nechápavě kroutit hlavou
Když jsem se svěřila kamarádce, rozplakala jsem se. „To snad ani není možné,“ hlesla. „Co budeš dělat?“ Sama nevím, odpověděla jsem jí tiše. Celé dny jsem přemýšlela, jestli tohle opravdu znamená „být flexibilní“, nebo jen totálně vyhořet. Všude kolem sebe slyším podobné příběhy, ale nevěřila jsem, že to klepne právě na mě.
Proč se tohle děje stále častěji?
Pocit, že člověk nemá ani na pár dní právo vypnout, je děsivý. Mozek neumí odpočívat, když vám v zádech dýchá strach, že přijde krutá odveta. Pracovní doba se rozplynula do nekonečna a zaměstnavatelé očekávají neustálou pohotovost. Chce se mi křičet, ale zároveň se ptám: kdo tohle zastaví?
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
